Červenec 2016

Povídky z "Dukly"

24. července 2016 v 16:08 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Povídky z "Dukly."

Motto.
""Dukla" budila za všech situací úctu a obdiv. Pohled na moderní vlečný remorkér byl ojedinělý a neopakovatelný. Z hlediska vybavenosti patřila k nadstandardně vybaveným plavidlům, poskytujícím svým posádkám maximální pohodlí. Na její kapitány jsem se díval s obdivem a plaveckou úctou." Vzpomíná dispečer lodního provozu, kapitán Pavel Křesťan.

"Sakra to je vedro" ulevil si starej Muška, sundal z hlavy šífáckou čepici a setřel si pot z čela. Dlažba nově upraveného náměstí v Děčíně sálala jak plechy na kesemantlu. Ze shora do toho pralo letní slunce jako v akordu a nikde ani mráčku. "Chtělo by to někam do chládku kapitáne a nejlíp někam kde jsou orosený sklenice!" Děda se překvapeně otočil, zvědav kdo se to opovažuje, ho tak familiérně oslovit a překvapeně zahlaholil: "Jemináčku pane doktore kde se tady berete? To už je hezkých pár let co jsme se naposledy viděli. Dyk jsem slyšel, že bydlíte někde u Vltavy?"
"No to ano," odpověděl starý pan doktor, "bydlím v Nelahozevsi, zbyl mi tam po rodičích domeček a tak tam teď se sestrou, oba už ovdovělí, hospodaříme. Měl jsem nějaké vyřizování v Ústí, a tak mě napadlo podívat se do Děčína, na místa, kde jsem tak dlouho působil. Ale pane Muška, tady je všechno pryč, všechno to tam, z podniku kde jsem tolik let působil jako podnikový doktor nezůstalo vůbec nic. I ta moje ordinace zmizela, radši jsem se tady neměl stavovat. Teď si někde dám svačinku a pivo a půjdu na vlak zpátky domů. Nepotkat vás neuviděl jsem tady ani známou duši. Kam pak jste se všichni poděli?"
"Však víte jak to v tom našem šífáckém životě chodí. Mladí se rozběhli po světě když zmizel podnik. Plaví se ponejvíce u Němců a u Holanďanů. Pár chlapů, co jsem slyšel, jezdí na lodích dokonce až v Kanadě. My staří už většinou posedáváme doma. Toho trajdání po světě máme za ten šífáckej život dost, a tak je nám domácí pohodička u bedny a u kafíčka milá. Semhle tamhle zajdeme na pivko popovídat si se starými kamarády.
Ale není to moc často. Tak jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Zrovna jsem na cestě do Ouplavu, tady na starý Poště. Pojďte se mnou, třeba tam ještě na pár známých natrefíme a něco k jídlu vám tam nabídnou taky."
Starej Muška domluvil a překvapeně si všiml, že stále ještě drží v ruce čepici. Rázně si ji narazil na hlavu a vykročil k restauraci jako by se samo sebou rozumělo, že starý známý půjde s ním.
A opravdu, v tom zadním lokálu, kterému si staří šifři zvykli říkat Ouplav, už dva dědkové seděli. "Jéje, náš pan doktor," zahlaholili a oba se mu hrnuli v ústrety. Potřásli mu rukou a honem ho vedli ke stolu. Jen ho usadili, už tu byl pan vrchní s úsměvem a otázkou co si budou přát.
Přáli si a když se pan doktor najedl a odbyly se takové ty řeči co se vedou při setkání po letech, přišla chvíle na vzpomínky na doby, kdy ještě šlapali po kapitánských můstcích a pan doktor kontroloval jejich chátrající tělesné schránky a dbal o to, aby náhodou neumřeli zdraví.
"Dnešní kapitáni si ani neuvědomují jakou mají pohodičku," začal řeč Muška. "Celá řeka volná k plavbě, nikde žádné hranice, nikde žádná armáda, která by stavěla pontonové mosty přes řeku, prostě pohoda. Je pravda, že my se mohli po dobrém obědě napít plzně, kterou jsme si nakoupili na kulturáku v Magdeburku. To dnes chudáci nemohou. Jednak kulturák už není a za druhé docela často přirazí k lodi policejní barkasa a celá posádka musí dejchnout do balonku. Jak někdo nadejchá, plavidlo se odstaví a prošvihne se termín. To si nikdo na triko nevezme. To těm mladým tedy opravdu nezávidím, cucat po vepřovým s knedlíkem a se zelím, čaj nebo limonádu. Když už jsem nakousl to vepřové tak se mi vybavila vzpomínka na jednu podařenou, či vlastně nepodařenou cestu na Dukle.
Tak koncem padesátých let jsem byl na Dukle jako kormidelník u Míly Kalvase. Už prve jsme vzpomněli na ty vojenské pontonové mosty, a tak se mi z té doby jedna vzpomínka vybavuje.
Šinem si to po proudu se dvěma bočně svázanýma čluny v závěsu. Oběd byl dobrý, samozřejmě vepřové a pivko, sluníčko svítí, vítr nás nezlobí, pohodička. Těsně nad Kurzer Wurft stojí na břehu ruský vojáček a zamává nám červeným praporkem. "Hele, zapomněli tady vojáčka," povídá mi kapitán a zamává mu taky. Jen jsme ten oblouk projeli, málem nám vylezly oči z důlků a kapitána málem trefil šlak. Sto metrů před námi přehrazovalo řeku osm pontonových mostů. Kapitán samozřejmě zahoukal na kotvení a čluny to tam naházely, ale to víte chvilku to trvá než se kotvy zahrábnou.
Začali jsme pomalu hrabat dozadu a opatrně nechali čluny nalehnout přídí na naši záď. Celé to soulodí jsme jenom zbrzdili, ale vojákům to stačilo. Řekl bych, že tak rychle ještě nikdy mosty nerozebírali. Opozdili se pouze s tím osmým ale to už se zastavilo i to naše soulodí. Naše přední kotva se houpala pár centimetrů nad pontonem než se konečně vojáčkům podařilo most rozebrat. Dobře to dopadlo. Kromě odřené barvy na přídích člunů a na naší zádi nevznikly žádné škody. Ale nervy pro kapitána to byly, řeknu vám. Tak do těch mostů najet, bůh ví kolik těch vojáčků by se tam utopilo. Žádný z nich z mostů neutíkal a bylo jich tam jako naseto.
Když už jsem v tom vyprávění, ještě jednu příhodu z mládí vám povím. Jako tenkrát mnozí jiní i já, pod vlivem úspěchů našich jezdců v závodech Praha - Berlín - Varšava, propadl kouzlu cyklistického sportu. Pořídil jsem si tenkrát vzácné kolo, Favorita. Dalo mi to dost shánění, ale za hedvábný šáteček z Hamburku pro ženu pana vedoucího, se mi ho podařilo sehnat. Při každém zakotvení někde u břehu jsem pak svého Favorita pilně proháněl.
Koncem léta, cestou proti vodě jsme dost brzy měli padla v Žandavě, protože na dojezd na hranice už bylo pozdě.
Hned po uvázání lodě ke hrázi, jsem vynesl Favorita na břeh, nasedl a vyrazil. Snad z hlouposti, nebo v nějakém pominutí smyslů jsem si sebou nevzal plaveckou knížku a taky se mi to vymstilo. Šlapu si to šlapu a místo abych trouba zamířil směrem do vnitrozemí, šlapu to silničkou na Altendorf a přes další vesnice až jsem došlapal k Sebnitz.
Tam mě čapli. Věřili by jste, že pouhých necelých dvacet kilometrů od Žandavy nemají lidi o plavbě, lodích a plavcích ani páru? No prostě jsem se u těch Sebnitz znovu přimotal k hranicím. Německý pohraničníci mě sebrali a ještě v noci mě gazíkem odtransportovali do Drážďan do basy. Marně jsem se dožadoval ať se mnou zajedou do Žandavy na loď, kde jim ukážu svoje doklady. Pochopitelně druhý den dopoledne jsem byl v Drážďanech vyslýchán a psaly se protokoly. Ověřit však už moje výpovědi nešly, protože vlek musel pokračovat v cestě a už byl celně odbaven. Kapitán sice na policii v Žandavě nahlásil moje zmizení, ale než se pohraničníci až z Drážďan spojili s bezpečnostní polici, už jsem byl na cestě s eskortou do Berlína.
Co vám mám povídat, než se to celé vyřešilo utekl týden. Po týdnu mě Němci s eskortou dopravili vlakem do Děčína. Tam si mě převzali naši pohraničníci a tam mě také čekal, zaplať bůh, už poslední protokol této moji anabáze. Představte si, že to pro mě nemělo už žádnou další dohru. To bylo v té době takřka neuvěřitelné. Dukla se mezi tím dvakrát otočila se čluny do Ústí, kapitán ještě moji plaveckou knížku na podnik neodevzdal a tak na mě na lodi čekala. V klidu jsem se na loď vrátil a příští den jsme vypluli na další cestu. Jen s cyklistikou byl konec. Kde skončil můj Favorit nevím. Nejspíš někde v hlubinách německého úředního šimla. Nikdy jsem se neodvážil na něho zeptat, ale když se mi tak ta jízda na kole zošklivila tak to bylo jedno."
"Když už jsi v tom vyprávění Jaroslave, řekni nám ještě jak to bylo tenkrát co si se položil přes most v Herrenkrug v Magdeburku." Nadhodil další téma dědek Šafra. "Něco už o tom víme, ale stejně by nás to zajímalo a tudle doktora jistě taky."
"Tak tedy dobře," nenechal se Muška nutit. "To bylo tak. Jak víte, a nebo nevíte, Dukla a Sokolovo, právě tak jako ty první čtyři zadoláky měly elektrická kormidla systému Ward-Leonard. Byl to docela dobrý a celkem spolehlivý systém až na jednu chybičku. Jednou za dlouhý čas se stávalo, že se do systému dostalo nějaké smítko nebo co a Ward vytočil kormidlo na jednu stranu přes koncáky až na doraz. Když jste měli štěstí stačili jste dát zpátky a zakotvit, když vás štěstí opustilo opřeli jste se o břeh. Když se to stalo, bylo potřeba překuplovat kormidlo na ruční pohon a přetočit ho z dorazu zpět mezi koncové spínače. Warda prohlédnout, objevit smítko nebo příškvarek všecko znovu vyčistit a zkusit sepnout. Někdy se povedlo objevit závadu na poprvé, někdy až po několika pokusech.
Já jsem tenkrát měl smůlu i štěstí. Brzy ráno jsme vypluli pro vlek odlehčených člunů na Elbreede nad Industriehafen. Smůla byla, že Ward-Leonard provedl svůj nečekaný zákrok necelých sto metrů nad mostem a štěstí v tom, že jsme jeli sólo pro vlek proti proudu. Mít v závěsu člun jako obyčejně tak z toho byl kovošrot. Nepřejte si vědět, co člověk jako kapitán prožívá, když se jeho loď sune na pilíř a on na to může jen bezmocně koukat. To není jako na silnici, zlomek vteřiny, bum, prásk a je po všem. Na vodě se všechno děje pomaleji, trvá to vteřiny, někdy i desítky vteřin. Od manévru začínající havárie, až k jejímu konečnému dovršení, kdy se bortí obšívka a trhají se ocelové pláty. Naštěstí tak daleko to tenkrát s Duklou nedošlo. Stačili jsme ještě kolesy párkrát hrábnout zpátky a pak už nás proud položil přes pilíře jako přehradu řeky.
Tenkrát ještě ani vysílačky ani mobilní telefony na lodích nebyly, ale v kanceláři slyšeli moje houkání o pomoc a vyběhli k řece. Dispečeři okamžitě zařídili zastavení plavby, hlavně po proudu aby se na nás nepřiřítila další plavidla.
Okamžitě byly zorganizovány záchranné práce. Zadokolák Tábor nám dal lano, pomáhaly mu dvě motorové nákladní lodě, Bělasové od Bienenreederei, dva přístavní remorkéry a dokonce i magdeburská osobní motorová loď, to všechno se do nás zapřáhlo ale na tlak vody která nás mačkala na pilíře to nestačilo.
Jak víte vedle našich kanceláří v Magdeburku stával i Kulturní dům pro naše posádky. Do něho rádi chodili na plzeňské pivo i důstojníci nejvyššího velení ruských vojsk v Německu, které sídlilo právě v Magdeburku. Měli jsme s nimi dobré a přátelské vztahy.
Tak vedení naši stanice rozhodlo požádat je o pomoc vyprošťovacími tanky. Nastala ale nečekaná potíž. Byla neděle a v Sovětském Svazu právě probíhaly volby do Sovětů. Ale přeci jen se podařilo pomoc vyjednat. Dobrovolníci se přihlásili a pomoc přijela. Kolem poledne se dva tanky s radlicemi objevily u břehu. Hodinu nebo dvě trvalo než si našly to správné místo na břehu a než se natáhla a zavěsila vyprošťovací lana. Pak nás na první pokus odvlekly z pilířů. Potom už nás Tábor snadno odvlekl zpět na kotviště před kulturním domem.
Vojákům jsme poděkovali a do každého tanku jim šoupli pár kartonů plzeňského a oni odjeli zpět do kasáren, zatím co velící důstojník ještě na kulturáku poseděl s vedením stanice u lahvinky vína.
Z města mezi tím přijel i technik pan Hartwig a spolu s naším strojníkem se podívali panu "Wardovi" řádně na zoubek. Při sepnutí ten kousek s vytočením kormidla ještě dvakrát zopakoval a po opakovaném rozebrání a sestavení si konečně dal říct a začal zase šlapat jako hodinky, a už nám nikdy žádnou neplechu neudělal.
Co já? Já jsem napsal havarijní protokol a šel jsem s nervy nadranc brzy spát. Na lodi žádné vážné škody nevznikly, a tak jsme v pondělí ráno zajeli pro ten náš vlek a s ním odpluli proti vodě domů do Čech."
"Taky jsem jeden čas byl kapitánem na Dukle a vzpomínám si na jednu dnes už spíše úsměvnou historku, když už o tom krásném plavidle hovoříme, tak se o ni s vámi také podělím," vzal si slovo dědek Šafrů. "Sem s ní!" Nechal se slyšet starý doktor, "dobře se mi tu s vámi sedí, dobře se mi ty starý zkazky poslouchají. Když mi ujede poslední vlak, brnknu domů aby sestra neměla starost a zůstanu tu do zítřka na hotelu, tak začněte kapitáne."
"Měli jsme v závěsu tři čluny do Ústí, ale dostali jsme se ze Hřenska dost pozdě a tak jsem zakotvil v Děčíně. Dukla stála kousek pod mostem, hned pod přístavním můstkem pro osobní lodě a čluny visely pod ní. Ale víte jak to chodí. Ráno místo odjezdu se posádky člunů rozeběhly.
Všichni najednou museli něco vyfasovat ze skladu, museli si nakoupit něco k jídlu a nebo něco zařídit v kanceláři a podobně. Bylo mi jasné že před jedenáctou nevyjedeme. Z toho jsem žádnou radost neměl. Byla živá voda, na vodočtu v Ústí slabě přes dva a půl metru, takže se budeme do Ústí hrabat dobrých osm hodin. Dal jsem i svoji posádce rozchod, ať si ještě každý nějakou drobnost nakoupí. "Sejdeme se před desátou v Parolodi," nařídil jsem jim, "dáme si tam něco k jídlu a v jedenáct zvedneme kotvy."
Sešli jsme se v pořádku, pojedli, mimochodem moc dobrý gulášek tenkrát měli, ke guláši každý jedno pivko ale víc ne. V Děčíně tehdy probíhala nějaká děčínská kotva, či co, zkrátka most byl plný čumilů, kteří čučeli dolů na řeku, na nás a náš vlek. Děčíňáci to jistě nebyli, ty něco takového dávno nezajímalo.
Už nevím koho to napadlo. "Chlapi, koupíme si každý jednoho lahváče, poneseme si ho na loď v ruce lehce vrávorajíc, ať ty lidi vidí, že život námořníka není žádné peříčko," navrhl. Já místo abych to zatrhl, tak jsem to tenkrát považoval za dobrý vtip a ještě jsem ho vylepšil. Přivrávorali jsme na loď, kormidelník a já se pracně vyšplhali na komando a do kormidelny, stále tu láhev piva v ruce jsem zavolal, spíš zařval aby to bylo dobře slyšet i na mostě: "Vzhůru na Rio Tinto. Zvedněte kotvy!" a zahoukal Wind Up. Zvedli jsme kotvy, odpoutali se s vlekem od břehu a propluli pod mostem, na který jsem se už ani neohlédl. Vypluli jsme proti vodě do Ústí.
Bez problému jsme propluli úžinou železničního mostu. Na úrovni přístavu v Rozbělesích jsem mrkl na hodinky. "Trvalo nám to slabou hodinku," povídám kormidelníkovi, bude to dobrý, dojedeme za světla." Jenže znáte to. Kapitán, i když je první po bohu, míní a pán bůh mění. Tak to dopadlo i s tou památeční cestou na Rio Tinto. Barkasa z křešické loděnice nám přivezla nový rozkaz dispečera z hlavního dispečinku. Po jeho obdržení se mi sevřely útroby. Zněl: "Z Krásného Března uplavaly dva naložené postrkové čluny. Odstavte vlek na Vilsbachu, vyjeďte jim naproti a odchyťte je!"
Po odvěšení vleku a sólo jízdě proti proudu těm vanám naproti jsem narychlo svolal posádku a rozdělil úkoly, aby každý věděl co má při té záchranné akci dělat.
Jen co jsme přidupali k Dobkovicům, už jsme ji uviděli, jak se na nás od Těchlovic řítí. Naložená skoro tisícem tun oceli a za ty větší vody si to šinula dobrých vosum kiláků po vodě. To je nějaká kinetická energie. Kdyby nás zmáčkla ke břehu rozlouskne nás jako ořech. Taky ve mně při potkávacím manévru byla malá dušička.
Povedlo se potkat ji pravým bokem, zpětným chodem koles s ní na okamžik srovnat rychlost a přiblížit se k ní natolik, že na ni lodník z kolnice přeskočil. Podat mu tam vlečné lano bylo dílem okamžiku a potom už proplula mimo nás a začali jsme ji pomalu brzdit, ale to už jsme byli zpátky v Boleticích. Vyšlo to akorát. Zvládli jsme ji, lodník tam vedle našeho vleku nasypal kotvy. Kdo a jak je bude tahat jsme neřešili a posádkám našeho vleku jsem nařídil aby vanu vyvázaly do břehu tak, aby sami mohli vyplavat až je přijedeme znovu zapřahat.
Druhý uplavaný člun jsme uviděli už v Boleticích. Byla to půlková vana, taky plně naložená a byla hrůza se na ni podívat. Nešinula si to rovně jako její předchůdkyně ale točila se přes řeku jako káča. Vždy brkla přídí nebo zádí o břeh dala se do točení a o pár set metrů si to zopakovala. Byl to pernější oříšek, to vám povím. I když byla jen poloviční než její předchůdkyně, dala nám jednou tolik práce. Hlavně jsem se obával aby nenaplavala na můj vlek s tou už ukotvenou vanou a neutrhala to všechno od břehů. Těsně nad nimi se nám ji podařilo zachytit a zvládnout. Spřáhli jsme obě vany dohromady a znovu zapřáhli svůj vlek.
Ještě jsem zkontroloval bytelnost vyvázání postrkových člunů do břehu a délku kotev a ten den už podruhé zahoukal Wind Up, tentokrát bez láhve piva v ruce. Nervy jsem měl na dranc, sed jsem si na chvíli na faulenc v kormidelně a povídám kormidelníkovi: "Tak to už to teď za světla do Ústí nestihneme." Jen se usmál a povídá. "Však to nebude ani poprvé ani naposledy co tam přijedeme potmě, tak proč si s tím lámat hlavu." Měl pravdu.
Vrátili jsme se z Ústí a vypluli přes hranice na další cestu. Po návratu si mě ředitel Dálkové plavby, Brůža, zavolal k sobě do kanceláře. "Že by kápla nějaká odměnička za ty zachráněné vany?" Těšil jsem se.
To jsem se ale spletl. Ani mě nenechal sednout a hned spustil: "Tady mám patnáct dopisů, že vožralá posádka řídila velikou loď a jak to mohu ve svém podniku trpět. To je dobrý důvod pro odvolání kapitána z lodi i z funkce. Tady ale mám vyjádření provozního oddělení, které za záchranu uplavaných plavidel a odvrácení nedozírných škod, navrhuje finanční odměnu pro celou posádku a pro kapitána navíc vyznamenání odznakem Nejlepší pracovník vodní dopravy. Tak jsem se rozhodl, že to vyřeším následovně," pokračoval ředitel Brůža. Vzal dopisy, přetrhl je a hodil do koše, to samé pak provedl s návrhem provozního oddělení. "Teď se posaď a povyprávěj mi jak to všechno bylo a probíhalo." Tak jsem se posadil a dal se do vyprávění, ale ty odměny už jsem stejně nezachránil. Pokýval hlavou a svlažil vyschlé hrdlo.
K podivení všech se ujal slova starý pan doktor. "Když jsme u toho povídání o Dukle tak i já přidám svou trošku do mlýna. Ale moje Dukla netahala čluny po Labi, nýbrž brázdila hladinu Vltavy v Praze na kánoích, kajacích a veslicích. No ano byl jsem sportovním doktorem vodních sportů Dukly Praha, před tím než jsem se začal starat o zdraví lodních vlků tady v Děčíně.
V první polovině šedesátých let minulého století tam podávali docela dobré výkony, a tak z rozhodnutí nejvyšších sportovních papalášů bylo rozhodnuto vyslat Duklu na mistrovství Evropy a světa do Francie. Přesunovali jsme se upraveným nákladním autem s vlekem na kterých byla naložena ta sportovní plavidla. Kromě sportovců jel ještě trenér, který ten náklaďák řídil a já a samozřejmě několik papalášů, kteří by nepoznali rozdíl mezi kajakem a kanoí. Ale ti se k nám moc nehlásili.
Na místo závodů jsme dojeli v pořádku, závody proběhly dobře, dokonce i pár medailí kluci vyhráli, ale pak se to zvrtlo. Večer za mnou kapitán výpravy přišel a povídá: "Doktore ráno letíme všichni i s trenérem do Ameriky. Nechceš letět s námi?" No nechtěl jsem. Měl jsem doma dva malý kluky a ženu, tak co bych hledal v Americe za štěstí, že jo? Chlapi odletěli, papaláši dělali mrtvý brouky, naskákali do Tatraplánů a byli ti tam a se mnou ve Francii, zůstal náklaďák s vlekem s naloženými plavidly. Ještě, že aspoň to chlapi zmákli než naskočili do eroplánu.
Jako skoro každý doktor, měl jsem řidičák jenom na osobák, nákladní auto jsem viděl řídit jen trenéra cestou do Francie. Neměl jsem u sebe peníze ani na další nocleh ani na vlak, a taky jsem tam tak cenný majetek nechtěl nechat stát jen tak bez dozoru, tak jsem si řek: "Hochu zkusíš ten vehikl dostat domů, snad tě policajti cestou nelapnou." Tak jsem sedl za volant a metodou, pokus-omyl, pokus-zdar jsem se vydal z Francie domů. Kupodivu mi to šlo dobře, žádná policejní hlídka mě nezastavila ani ve Francii, ani v Německu. Malér nastal až na našich hranicích.
Celníci zkoumali můj pas a pak i celní prohlášení a pak jeden mi přikázal: "Zajeďte tady na stranu a vystupte si!" To jsem udělal a už mě pozvali do kanceláře k veliteli. Ten spustil: Člověče to jste si opravdu myslil, že k nám propašujete takovejch sportovních lodí, napakujete se a my na to nepřijdeme?" Zůstal jsem na něho civět s otevřenou hubou. Celý půlden jsme sepisovali protokoly, které se hned telefonicky ověřovaly. Hlad jsem měl jako šakal a zlost ještě větší. Když mi k večeru velitel celnice vrátil pas se slovy, "u nás je to už v pořádku, ale připravte se na to, že si vás ještě pozve Ústřední celní správa k podrobnému vyjasnění celé věci. To už ve mně bouchly saze. "Víte co?" Odpověděl jsem mu. "Já nemám řidičák na náklaďáky, tady je ten náklad pěkně pod dozorem, nic se z něho ztratit nemůže a ani já se neobohatím prodejem některé té lodičky. Nechte si ten vehikl tady!" "Tady na celnici vůz nechat nesmíte!" Vypěnil velitel, ale se mnou už nehnul. "Nemám na to řidičák, nebudu riskovat velkou pokutu, postarejte se o to sami, já to dopravil do republiky a tím to pro mě končí." Sebral jsem se a šel pěšky z celnice pryč.

Samozřejmě, protokoly na Ústřední celní správě mě neminuly, a tak mám zřejmě dodnes snad už promlčenej celní škraloup jako tuhle pan kapitán Muška. No ale koukám, že ještě stihnu pohodlně poslední vlak. Hezky se mi s vámi chlapi sedělo. Tak snad zas někdy příště." Doktor dopil, zaplatil a šel. "Chlapi zvedneme se taky," ozval se starý Šafra, "Ježíš to zas bude doma keců, kde jsme se tak dlouho toulali." Tak ve chvilce Ouplav osiřel.

Daleko je na Tipperary

24. července 2016 v 15:22 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

"Daleko je na

Tipperary,


daleká je cesta má," hlaholila písnička nad pochodovým útvarem plavčíků, který si to šinul, od Podolí do vrchu k zámku, ulicemi starobylého královského města Mělníka. Však už tady tak chodívali jejich předchůdci a starší ročníky hezkou řádku let. Staří a starší dědové si ještě pamatovali když si kluci do pochodu zpívávali i "Wer wir fáhren, wer wir fáhren, wer wir fáhren gegen Engeland."
Ale válka skončila, proti Anglii se neplulo, a po válce nastaly nové časy a nové rozdělení sil a poměrů ve světě. Čas oponou trhnul a písnička byla teď již trochu nepatřičná, ale ti kluci ji zpívali rádi a často i přes protesty úředních činitelů. Když ovšem spustili, "Černý muž pod bičem otrokáře žil," nebylo k této písni ze strany městských činovníků žádných připomínek. Ale posléze přimhouřili oči i nad Tipperary. "Vždyť je to jen na ty tři zimní měsíce," říkali si, "pak se ti výrostci nevycválaní rozběhnou na svoje lodě a my tu ve městě budeme mít zase svůj klid a pokoj. Kdo by se s nimi pořád dohadoval, vždyť tam v tom jejich brlohu ani žádného vychovatele nemají." Tak si plavčíci dál zpívali co chtěli a co se jim líbilo.
Když se plavčíci vrátili ze školy, a z praxe v přístavu, hodili se do gala a čile se zúčastňovali společenského života mělnické mládeže. Oblíbené byly středeční a sobotní podvečerní Mládežnické hrátky, ale největší oblibě se těšily nedělní odpolední čaje od dvou do sedmi, kam pravidelně přijížděli na půlhodinku s mládeží i známí umělci z Prahy. Tak tam kluci zhlédli naživo pana Wericha, Jindřicha Plachtu, tehdy ještě mladého pana Peška a řadu dalších, známých i méně známých. Ovšem daleko větší úspěch než pražští umělci měla u plavčíků mělnická děvčata. Dalo by se říci, že zalíbení a úspěch byl obapolný. Kluci měli aureolu světáků a většina z nich pusu řádně proříznutou, jak je to naučil časný samostatný život a to na děvčata platilo jako svíčka na můrky. Některá z nich také chudinky jako ty můrky se spálenými křidélky dopadla.
Tu neděli koncem února, jako by nějaké chvění a milostné vábení v ovzduší našeptávalo plavčíkům, "pozvi Mařenku (Aničku, Zuzanku) na prohlídku internátu, třeba ti tam dá hubičku." Ten samý hlásek pokušitel šeptal do ouška Mařence, (Aničce, Zuzance), "poslechni ho, dojdi se podívat jak si tam ti kluci bez rodičů žijí, i tobě by se takový život líbil!"
Tak, aniž se domluvili, vytratilo se několik párů kolem páté hodiny, už za tmy ze zábavy a každý hoch s děvčetem ruku v ruce zamířili na Podolí. Co se po jejich příchodu na ubytovnu dělo, necháme na fantazii čtenáře, musíme však podotknout, že žádné orgie to nebyly. Kluci i když světem protřelí, byli v lásce nezkušení a děvčata spíše zvědavá než roztoužená.
Malér byl, že to předjarní vábení a chvění v ovzduší zachytili i někteří rodiče, a tak se pár otců a maminek přišlo po páté podívat jak se jejich dítko baví. Když svou dceru nikde nezahlédli, průzkumem u kamarádek se dověděli tu Jobovu zvěst. "Naše dcera odešla s plavčíkem, Ježíš Maria, že von ji zatáh tam k nim do toho domu hrůzy," před kterým každá máma svou dceru opakovaně varovala, "a bůh ví co tam teď provádějí." V oka mžení se hnala záchranná a trestná výprava na Podolí.
Hrůza maminky jímala když tam vtrhly. Některá děvčata byla jen v košilkách, a některá dokonce i bez nich. Sodoma a Gomora. Nastala okamžitá záchranná akce kombinovaná pohlavky a plácanci přes holé zadečky. Tátové fackovali plavčíky na potkání a jako obvykle, odnesli to nevinní, kteří chudáci nevěděli ani která bije, ani proč jsou biti. Viníci už při prvním řevu rozzuřených otců vyskákali jen v trenýrkách do sychravé únorové noci, kde ve tmě čekali až se bouře přežene. Strachy jim ani zima nebyla.
Oderák Bohoušek potichu lamentoval, "Boha jeho, co mě to jen popadlo, v Bohumíně mám svou Anežku a takhle tady blbnu, ještě se nastydnu a bude to." "Ále, uklidni se Bohoušku, přes tu chvilku zimy co teď zkoušíme to byl hezký večer, to musíš uznat," konejšil Jirka z Prahy Bohouška, sebe i ostatní promrzlíky. Opravdu, netrvalo to dlouho a kárná výprava i s provinilými dcerami, odešla a zmizela v únorové, černé, zimní noci a třesoucí se provinilci se vrátili do tepla, kde je kamarádi dost nepřívětivě přivítali: "Vy voli, víte co jsme místo vás dostali facek?"
Byl to velký skandál tenkrát na Mělníku. Celý měsíc se o ničem jiném nemluvilo, než o tom, jak ti zvrhlíci zatáhli ta nevinná děcka k sobě do toho brlohu a bůh ví co tam s nimi prováděli. Nevědělo se která děvčata jsou ta padlá tak byla litována všechna. Právě tak nikdy nikdo nezjistil kterých osm svůdců vylákalo ta neviňátka do hříšného pelechu. Ale lumpové jsou to všichni, ustálilo se obecné mínění občanů starobylého královského města.
Ten rok, o plesové sezoně už měli plavčíci utrum. Žádná tanečnice s nimi nešla do kola a při sebe menší zámince je pořadatelé z plesu nebo zábavy okamžitě vyhodili. Dozvuky toho skandálu trvaly ještě i po roce příští zimu s dalšími mladšími plavčíky. Tančit, to už s nimi děvčata tančila, ale když se některý osmělil a zeptal se: "Slečno, směl bych vás doprovodit domů?" Dostal vždycky odpověď. "Kdepak, maminka mi to zakázala a táta by mi dal co proto." Tak ten rok ani jeden plavčík, nedostal na Mělníku ani jednu hubičku, o vodění se z dívkou za ruku ani nemluvě.
Celý ten skandál byl i jedním z důvodů proč vedení města Mělníka neprotestovalo proti rozhodnutí plavebního podniku přesunout dlouholetou výuku plavčíků, z Mělníka pryč, do města Děčína.

Když ten poslední rok na Mělníku pochodoval do školy pod zámek, útvar plavčíků se zpěvem, "Daleko je na Tipperary, daleká je cesta má," každou chvíli se ozvalo odněkud z chodníku: "Už abyste tam byli holomci, kdo má ty naše holky furt hlídat!"

Lodníkova láska, Někde u Labe.

4. července 2016 v 12:29 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

1.

Někde u Labe.

Byla to docela malá vesnice to Zboží. Vesnic jménem Zboží je v Čechách jako naseto a podle toho komu kdysi patřily měly i přídomek. Ta naše a ještě další dvě patřívaly pánu Hohenlohe z Schilingfürstu. No uznejte, kdo by si měl pamatovat Hohenloheschilingsfürstovo Zboží. To by nešlo. Tak jedno pojmenovali Kamenné a další dvě Malé a Velké, i když to velké bylo také docela malé, ale přeci jenom o dvě tři chalupy větší. Když se Rakousko-Uhersko rozsypalo a pan kníže o všechny své statky i ta Zboží přišel jména už jim zůstala.
V tom našem Velkém, které od Poděbrad Lázní odděloval jen malý potůček, vlastně jen taková stružka, která zmizí v rouře až Poděbrady tu vesnici pohltí, se začátkem třicátých let dvacátého století, narodil vesnické děvečce klučík. Samozřejmě nemanželský, selští synci si přeci děvečky neberou i když jim upletou potěšení pro trápení. Novopečená babička vdova svoji nezdárnou dceru řádně profackovala, ale vzala ji ze služby domů a spolu táhly tu káru života bídného dál. A bylo věru co táhnout. Na malé vesnici, padlá prostopášnice, máma která neuměla vychovat svoji dceru a parchant. Věru pěkná rodina, každý se od ní raději držel dál. Před parchantem si babky uplivovaly, některé do rukávů, ale mnohé jen tak na zem.
Některé děti s ním nesměly kamarádit vůbec, některé jen když to nikdo neviděl a ještě další si z něho chtěly udělat otloukánka. Tady však narazila kosa na kámen. Kluk se nedal a vyrůstal z něho pěkný rabiát, který dovedl zmydlit i starší kluky tak, že mnohdy jejich mámy přemohly svou nechuť a přišly si to s jeho maminkou vyříkat. Když po přísném výslechu měla mít vařečka posvícení, babička bránila svého vnoučka jako lvice. "Co ho mlátíš, dyk on se jenom bránil," hudrovala zlostně. "Jo pěkná obrana, vidělas jak byl ten kluk skrvavenej? A vzpomeň si, jak si mě mydlila když jsem jako malá holka něco provedla." "No asi jsem tě mydlila málo, když si sem přivedla tohle čertovo kvítko. Pár mu jich střelit můžeš, ale kroť se, dyk má chudák celou prdel modrou." To já vím mami, že to někdy přeháním, ale proč radši neuteče, místo aby se pral?" "No to má asi po nebožtíkovi tvým tátovi, to byl taky pěknej rabiát, však víš kolikrát se radši nechal zavřít, než aby se omluvil, to z něj holka nevymlátíš."
Tak Honzík pomalu u babičky a s maminkou rostl. Běhal po vesnici a kolem ní, do Borku a někdy až do Babína a nijak nepociťoval, že by mu chyběl táta. Nejraději se ale toulal kolem Labe. Řeka jako by mu učarovala. Mockrát do ní spadl, když se pro něco do proudu natahoval a ještě častěji tam schválně skočil aby věc která plavala kolem pro sebe zachránil. "Co do toho Labe furt lezeš?" Zlobila se maminka když přicházel celý zmáčený domů. "Ještě se mi tam utopíš a co já potom?" "Víš mami, já mám tu řeku rád, ta mě neutopí, já si s ní povídám a ona se mnou mluví," odpověděl ji jednou Honzík. "No co s ním mám dělat mami," obrátila se maminka na babičku. "Tak ho holka nech, je to rabiját a roste pro šibenici," odbyla to s úsměvem babička a ještě dodala, "koho pověsí, ten se neutopí."
Do školy začal chodit rok před válkou. Učení mu šlo dobře. Náruživým čtenářem se stal již v první třídě. Že se něco změnilo poznaly děti z toho, že z čítanek musely vytrhnout stránku s obrázkem pana prezidenta a některé článečky musily začernit.

Pak začala válka.
Ale pro lidi a hlavně děti na vesnici jako by ani válka nebyla. Samozřejmě, sedláci museli odvádět kontribuce, ale pole rodily hojně. Však v Polabí je nejúrodnější půda v celé zemi. Zbývalo dost pro sebe, pro příbuzné ve městech a něco málo i na prodej nájezdníkům z měst. Vesnická chudina na tom byla hůře ale líp než měšťáci. Začala houfně chovat králíky. Každý kousek trávy byl stále vzorně vyžnutý, děti po žních běhaly po polích a sbíraly klásky a od jara do podzimu. Jen co přišly ze školy popadli košíček a kudlu a vyrazily na pampelišky. Až se tomu člověk musí divit, že chudinky květinky kolem našich vesnic přežily válku. Honzíkova babička s maminkou dokonce dokázaly nějakou korunu našetřit a koncem listopadu koupily od sedláka půl pytle šrotu, nadělaly z něho šišky, koupily husu, posadily ji do posady a ty šišky do ni cpaly a cpaly. Na Vánoce měla husa deset kilo, na svátky byly hody a ještě zbylo čtyři litry husího sádla pro Honzíka na zimu.
Ve škole přibyl další předmět, povinná němčina. Dokonce i ta šla Honzíkovi dobře do hlavy. To byla ta chyba. Po pár letech výuky nejen, že dobře zvládal školní zadání, dokonce rozuměl když na něho někdo promluvil německy.
V roce 1944 se Poděbrady uzavřely pro lázeňské hosty. Válka se přisunula blíže k Německu a mnohá německá města strádala pod opakovaným bombardováním. Aby ochránili děti, poslali je obyvatelé těchto měst do protektorátních lázní, která byla těchto náletů ušetřena. Tak se i v Poděbradech začátkem roku objevilo šest tisíc kluků Hitlerjugend a sedm tisíc děvčat Bund Deutsche Mädel. Zabrali všechny hotely, lázeňské domy, penziony, školy, prostě každičkou volnou prostoru. V městečku jich bylo všude plno a opravdu si mysleli, že jsou něco víc než domorodci. Proto často docházelo povážlivým situacím, i když české obyvatelstvo šlo těm dětem raději z cesty. To ale Honzík nedokázal, i když mu to maminka opakovaně kladla na srdce.
V neděli cestou do kostela kolem výlohy s obrazem Vůdce za sklem, Honzík nesmekl. Buď si nevšiml nebo to ignoroval. V tu ránu k němu přiskočil německý výrostek a srazil mu pohlavkem čepici z hlavy a samozřejmě německy zařval: "Nevíš co je tvoje povinnost, troubo!" To ale neměl dělat. Ještě to ani nedořekl a už měl na oku monokl a z nosu mu tekla červená. Ještě stačil zařvat, "To si odskáčeš!" a utekl pryč.
O dost větší a starší německá holka, která incident ze dvou kroků pozorovala, nečekala, vzala Honzíka za ruku a zavelela" "Poběž!" Přeběhli za roh, pak přes dvě ulice za další roh a když konečně udýcháni zastavili, zeptala se ho: "Jak se jmenuješ." "Honza" a po chvilce "Bauer " odbroukl. "Rozumíš mi Hansi?" Znovu se zeptala. "Ale jo rozumím, co po mně ještě chceš?" "Nechci po tobě nic, ale chci ti dát dobrou radu. S německými kluky se neper, jestli nechceš skončit v polepšovně a tvoji rodiče ve vězení. Ne, že by si to Ralf nezasloužil, ale když zalže žes ho napadl, nemáš šanci se z toho vykroutit." "Ty bys mi to přeci dosvědčila, že jsem si nezačal". "To tedy nedosvědčila." "No to jsem si mohl myslet, vy Němci jste všichni stejní prevíti." Ještě ani nedořekl a dostal facku jen to mlasklo. "Ty prevíte, já ti tady zachraňuji kůži a ty mě budeš ještě urážet? Kolik těch Němců znáš, že se opovažuješ tvrdit, že Němci jsou všichni stejní. Co ty víš jak to v Německu chodí? Koukej mazat domů než tě tady objeví Ralfovi kamarádi, nemocnice by tě neminula." "Nezlob se, to mi jen tak ujelo. Jak ti mám říkat?" Zeptal se nakonec Honzík. "Nijak mi neříkej, už tě nechci vidět a zlobím se abys věděl. Teď už upaluj!" Tak tuhle neděli Honzík kostel vynechal a upaloval domů do Zboží.
Pár týdnů pak Honzík do kostela nechodil, než si uvědomil, že on už by Ralfa nepoznal a doufal tedy,že ani Ralf jeho. "Ale tu holku bych poznal," převalovalo se mu v hlavě. Když jsem mámě tu historku vyprávěl, málem ji ranila mrtvice. "Až tu Němku potkáš, pozvi ji k nám domů. Schválně pro ni upeču drobenkový koláč. Chtěla jsem ho udělat na posvícení ale to počká, kdybys ji někdy přivedl. Ta holka nám všem možná zachránila život, ty troubo." Tak se po čase zase do Poděbrad vypravil. Čepici dal radši do kapsy, aby zase náhodou nedošlo k incidentu. Chodil tam týden co týden pár měsíců než ji opět potkal. Šla s kamarádkami a byl jich plný chodník. Honzík zůstal při zdi a díval se na ni ale mlčel. "Marínchen, koukej jak na tebe ten mrňavý kluk civí." Zachichotala se jedna z kamarádek. Marínchen na to neodpověděla, jen po Honzíkovi šlehla pohledem a pak zmizela s ostatními v cukrárně. Honzík před cukrárnou chvíli okouněl, dovnitř nemohl, neměl ani lístky, ani peníze, tak to vzdal. "Vida, jmenuje se Marínchen," pomyslil si a od té doby ji přestal hledat. Ale nezapomněl na ni. V duchu si ji představoval a bavil se s ní.
Potřetí ji uviděl v okně vlaku z Poděbrad na Lysou když se vracela domů do Německa. Jak se fronty blížily k Říši, chtěli mít rodiče děti zpátky doma, neboť "kdoví co by je mohlo u těch proradných Čechů potkat?" myslili si. Tak se před posledními válečnými vánočními svátky rozjížděly vlaky na Lysou a mířily s dětmi zpět do válečné vřavy, do Německa. Dvacátého prosince ve dvě hodiny odpoledne jeden z těch vlaků plný dětí supal přes Velké Zboží. Honzík stál u trati a díval se na ty dětské tváře za okénky. Náhle jedna z těch tvářiček začala mávat. "To je Marínchen," uvědomil si Honzík. Rozběhl se podél vlaku a křičel "Sbohem Marínchen, sbohem, měj se hezky!" Ani si neuvědomil, že to křičí česky a že Marínchen, jestli to byla ona, by mu stejně nerozuměla.
"Vida jede domů, do Německa k mámě a tátovy ale ten je možná na frontě a třeba i mrtvej," mumlal si Honzík. "Už ji v životě neuvidím, ale stejně na ni nezapomenu, poznal bych ji vždycky, je úplně jiná než naše holky tady na vesnici. Kdyby to Němka nebyla, byla by to príma kamarádka. Tak tedy, sbohem Maríchen, sbohem navždycky," povzdechl si Honzík. Ještě večer když se vrátil domů nemohl to letmé setkání vyhnat z hlavy. "Mami, víš že ty německý holky a kluci se asi z Poděbrad vracejí do Německa? Když jsem odpoledne stál u dráhy jel jich na Nymburk plnej vlak. Myslím, že tam jela i ta holka Maríchen, co jsem ti o ní vyprávěl, dokonce mi i zamávala," "I jdi ty brepto, ty už dokonce víš jak se jmenuje, ale pochybuji, že by tě ještě poznala. Nějaká holka prostě viděla u trati stát kluka a z radosti, že jede domů mu zamávala. Jestli odjeli všichni domů a už se nevrátí bude jenom dobře, aspoň zase budete moct chodit do školy a nebudete se muset učit po hospodách. Ale kdoví jak to všechno bude, válku už máme za humny, čert ví jak to všechno dopadne a dej bůh abychom její konec ve zdraví přežili."
Ale ano. Podařilo se to. Přežili a i zdraví si zachovali. Pro Honzíka byl konec války jedno velké dobrodružství. Hned za vesnicí v polích vznikl provizorní zajatecký tábor kam přicházeli odzbrojení němečtí vojáci z široka, daleka. Staří, mladí, tencí, velcí, bylo pro kluky stále na co koukat a dohadovat se: "Koukejte, támhle ten byl asi tankista, má černou uniformu." "No ale esesáci měli taky černé uniformy." "No jo ale esesák by byl zavřený, ten by mezi obyčejnými vojáky nebyl." "Hele kluci, támhle ten mladý něco ukazuje, asi něco chce, Honzo zeptej se strejdy jestli se ho můžeš zeptat co chce?" Honzík nebojsa se svého strejdy s páskou RG na rukávu, který ty unavené vojáky hlídal zeptal, jestli může s vojáčkem promluvit. "Budeš mu rozumět?" Zeptal se strejda, "jestli jo, zajdi za ním a pak mi přijď říct co chce!" "Mají žízeň," meldoval Honzík při návratu. "Tak upalujte domů, popadněte džbánky a konvičky a přineste jim pít a ty se stav v hospodě na velitelství, že jim vzkazuji aby sem přitáhli dvě, tři lejty s vodou!"
Kluci měli do večera co dělat, běhali sem a tam, pro vodu a s vodou. Vojáci jim děkovali, některý dal za odměnu knoflík od uniformy a Jirka dostal dokonce bronzovou medaily. Když si ji připnul na košili dostal od táty pohlavek až mu zuby cvakly. "Víš kolik lidí musel ten voják zabít, než mu tu medaili dali?" Zlobil se táta. "Ale tati, byla přeci válka, a ve válce se nepřátelští vojáci zabíjejí, vždyť i husité zabíjeli křižáky," bránil se Jirka. "Hele ty husito, tu medaili schováš nebo zahodíš a víc se o tom nebudeme bavit. Kapišto?"
Pravé rodeo pro kluky nastalo když se na lukách za vesnicí utábořil vozatajský pluk ruského vojska. Luka až k Borku byla plná vojáků, koní a lehkých bryček, kouřily tam polní kuchyně i kovářské výhně, prostě pravé eldorádo pro kluky. Mrňavý Honzík prokluzoval mezi vojáky i vozíky, všude ho bylo plno, někdy to vypadalo, že je na více místech současně. Večer při vyprávění svých zážitků mámě a babičce, jednou povídá: "Představ si mami, že dneska tam zabili dokonce dvě krávy a zítra budou vařit ve všech kotlích guláš, já už mám u dvou kuchařů porci zamluvenou." Babička skočila Honzíkovy do řeči pragmatickou poznámkou, "Honzíku a co ocasy stáhli je taky? Jestli ne popros je hned ráno jestli si je můžeš ufiknout a odnést? Jestli ti to dovolí přines je hned domů!" Klaplo to a tak si pak babička maminka i Honzík tři dny pochutnávali na polévce z volské oháňky.
Nebyl by to ani Honzík rabiát aby i tady neměl incident. V ruském pluku, který tábořil za vesnicí přes léto, byl také sirotek, syn pluku asi v Honzíkových letech. Když dozrály třešně v obecních sadech směl malý Voloďa česat plody do pusy i do čepice, což ovšem vesničtí kluci nesměli. Při občasných nájezdech na sad jeden vždycky hlídkoval a zařval: "Bacha kluci strážník, strážník!" když se na obzoru objevil obecní policajt a kluci zdrhali k Labi. Voloďa to odposlouchal a jakmile se kluci v sadu objevili začal ječet na plné pecky: "Stružník, stružník!" a někdy tak dokonce strážníka přivolal. Až jednou to už Honzík nevydržel, přiběhl k Voloďovy jednu mu ubalil a ještě mu pěstí zahrozil, "tady nikdo strážníka volat nebude!" Kupodivu ta rána byla jako pečeť kamarádství. Od té doby patřil Voloďa do party a lítal s kluky kolem Labe, po lukách i po vesnici, jako by mezi ně od jak živa patřil.
Když koncem července nalodili v Nymburce pluk na vlaky k cestě domů do Ruska, zbylo na lukách stádo osmi koní a jedna mula. Kluci si koně rozebrali a začali na nich rajtovat. Na Honzíka zbyla mula, ale byl s ní opravdu spokojený a mula s lehounkým sotva pět a třicet kilo vážícím Honzíkem taky. Nevyhazovala, bez ohlávky, bez uzdy poslouchala a šla či běžela podle Honzíkova přání. Však na ní pak Honzík, už jako Honza celý život vzpomínal. Leč na podzim byl kovbojským hrátkám konec. Koně zabavil Národní výbor a přidělil je místním chalupníkům jako náhradu za spasená luka. Nastaly všední dny se školními povinnostmi a samozřejmě s neutuchající povinností shánět pamprdlici a jiné pochoutky pro netenčící se houfy obyvatelů králíkáren.
Kluci si vždycky vyšetřili chvilky na svá alotria. Samozřejmě, Honzík nezůstával pozadu, spíš naopak sem tam nějakou lumpárnu spunktoval. Když si občas některý z potrefených sousedů přišel stěžovat, měla vařečka posvícení, ale k žádnému polepšení to nevedlo. "Kluku jeden zrzavá, pihovatá, ty musíš bejt v každým hovně za kvrdlačku," povzdechla si jednou maminka. Bylo to poprvé a taky naposledy co ji Honzík slyšel sprostě promluvit. Tak utekly dva roky od konce války a bylo třeba rozhodnout co dál s tím klukem neposedným.
Strejda, teď už malé velké zvíře v pohraničí, navrhoval: "Vy dvě už na něj stačit nebudete a vyroste z něj lump! Plavba hledá plavčíky, pošlete ho na loď, tam se naučí pořádku a vyroste z něj chlap!" "Jen se na něj podívej jak je mrňavej na svých patnáct let, ani půl metráku neváží. Dyk se mi ve světě ztratí," bránila Honzíka maminka. "Mami já se neztratím a bejt lodníkem by se mi líbilo, to bych se podíval do světa a nikoho by tam nezajímalo, že nemám tatínka." Když se na strejdovu stranu přidala i babička, maminka povolila a bylo rozhodnuto.
Než ho maminka předala prvnímu kapitánovi kladla Honzíkovi na srdce, "chovej se tak ať mi ve světě neuděláš ostudu, ať nikdo nepozná, že tě vychovala máma sama a dobře se o sebe starej." Kupodivu tahle prostá věta dokázala v okamžiku víc než všechny výprasky vařečkou a že jich bylo. Honzík šel do sebe, kouřit nezačal ani pít nezačal, jen ten pořádek mu dělal ze začátku potíže, ale s tím si kapitáni a kormidelníci hravě poradili. První rok na lodi šel ztuha. Byl moc malý, byl moc lehký a na lodích je všechno velké a těžké. Byla to pro něj sakra dřina, ale na to, že si musel on patnáctiletý výrostek i sám vařit, mu ta dřina šla k duhu. Rok co rok svých plavčických let vyrostl o deset, dvanáct cenťáků a jak tak pakoval z lodi na loď mu i lodnická práce šla stále líp od ruky a když končil jako plavčík už ho vůbec nezmáhala, už věděl kde si vyhovět a kde pořádně zabrat.

Jako lodník už byl i na pořádek metr, však se ho s tím jako plavčíka kapitáni i kormidelníci něco natrápili, ale dobře dělali. Nerad bych aby to vypadalo, že ho ti staří plavci učili jen být pořádný. Kdepak, na lodi se musí plavčík naučit devatero řemesel aby dokázal dopravit poškozenou loď do nejbližšího přístavu. Musí se naučit loď udržovat a šlechtit aby stále pěkně vypadala a mnoho let vydržela plout. Musí se naučit a to je nejdůležitější svou loď milovat a mít ji rád, protože ona je jeho živobytí, jeho domov a ochrana před nepřízni živlů a někdy i lidí. To všechno se musel Honzík naučit než předstoupil před komisi a složil lodnické zkoušky. Jen to vaření ho ti staří lodní vlci nenaučili, ale tady vypomohla maminka a už celý ohmataný notýsek s dvacítkou jednoduchých receptů psaných maminkou byl pro Honzíka svatý grál. S lodním pytlem přes rameno, atestem lodníka první třídy v jedné kapse, notýskem s recepty ve druhé a kamarádem po boku, novopečení lodníci hlásili nástup na loď, kormidelníkovi parního remorkéru Ústí.

Lodníkova láska, In der Nähe von der Elbe.

4. července 2016 v 12:26 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

2.

In der Nähe von der Elbe.

Krásné město Drážďany poklidně rozložené po obou březích řeky Labe,kterému Němci odjakživa říkají Elbe, vždycky bylo, je a Bůh dá bude vznosnou metropolí Saska. Mají se Sasové věru čím chlubit. Ani hrst listů našeho povídání by nám nestačila na popsání všech nádher, památek a pamětí hodností kterými se to krásné město může chlubit.
My ale necháme střed města za zády a vypravíme se kus cesty po proudu řeky, kde na pravém břehu leží dělnická čtvrť Pieschen, čtvrť bez atraktivních památek zato se spoustou pracovitých lidí. V devatenáctém století se bouřlivým rozvojem z malé zemědělské vesničky změnila na průmyslovou oblast s vlastním Pieschenským přístavem, loděnicí 'Übigau a dalším průmyslem. Na začátku dvacátého století byla celá přestavěna a zmodernizována. Vzniklo vlastně nové sídliště třípatrových domů s vnitřními dvory pro dvacet tisíc pracovníků a jejich rodin. První světová které se začalo říkat Velká válka, a pro Německo krušná léta po ní, si i tady vybraly svou krutou daň. Hodně mužů se z té války nevrátilo a epidemie chřipky po válce chtivě skosila i mnoho podvyživených dětí a žen. V roce 1930 už tam začala převládat naděje na lepší časy a mezi lidmi dobrá nálada. Hyperinflace skončila a s ní zmizela i většina zasmušilých tváří mezi lidmi v Pieschni.
Nás zajímá dům na Kätschenbrodastrasse 232 vchod B, byt ve třetím patře s okny do dvora. V létě 1930 se v něm narodilo děvčátko, první dítko do rodiny Neubauerových. Když do ložnice zavolali tátu, šťastná maminka zašeptala, "podívej se Jozífku, jak je krásná" a unavená po tom výkonu usnula. Tatínek, nýtař z loděnic byl trochu zklamán, že to není kluk, ale když si malinkou před odchodem do práce poprvé pochoval, radost a štěstí z toho malinkatého uzlíčku mu dalo na to zklamání zapomenout. V práci před kamarády se pak nadýmal jako holub, "hej chlapi, já jsem táta" opakoval kamarádům mezi rachotem nýtovacích kladiv. "No dobře sis to Sepl načasoval, zdá se, že se blýská na lepší časy a ty největší trable jsou už za námi. Jestli pak už jste ji se ženou vybrali jméno?" Ptali se kamarádi. "No kluk by se byl jmenoval po mně, holčička se samozřejmě bude jmenovat po mamince Marie a po babičkách Anna, prostě Marieanna, bude to moje Marjánka." "No to známe," smáli se kamarádi, "stejně ji každý bude říkat Maríchen dokud bude malá a až ji bude šestnáct najednou prohlásí: "Říkejte mi Mery!" to je teď mezi mladými taková móda." Joseph se taky zasmál, "i dejte pokoj," mávl rukou, "kdoví jaká bude móda mezi mladými za šestnáct let, počkáme si a uvidíme." Skončila debata, přišla další várka rozžhavených nýtů a nýtovací kladiva začala znovu rachotit.
Kamarádi měli pravdu. Všichni na děvčátko volali "Maríchen." Maminka a nakonec i on sám, když se batolila po podlaze a pletla se mamince pod nohy nebo když ji večer houpával na klíně. I sousedé tak na ni volali, když jako čtyřletá opanovala dvůr u svého domu. Byla to taková švitorka, s každým sousedem se brzy skamarádila. Nejraději si povídala s mladou paní Müllerovou, která ji k sobě často zvala na buchtu, či na koláč. Ta byla také první komu honem řekla novou zprávu. "Paní Müllerová, víte že nám v noci přinesla vrána sestřičku? Nechtěla ji mamince dát, ale maminka si ji vzala a ona ji za to klofla a maminka teď proto trošku stůně, ale brzy se uzdraví, říkal tatínek." Paní Müllerová se usmívala a zeptala se: "Jakpak se ta tvá sestřička bude jmenovat? Jak ji budeš říkat?" "Jé já nevím, maminka teď spí a nesmím ji budit, ale až přijde tatínek z práce, zeptám se ho a pak vám to povím, jo?" "I to víš, že jo, ale teď spapej ten koláč a běž si hrát s dětmi na dvůr!"
Sestřičce dali jméno Kristýna Anna. "Tak máme Mariánku a Kristyánku, jen ten kluk se nám nějak nedaří maminko." Posteskl si tatínek. "I dej pokoj Jozífku, kluk by musel na vojnu, a víš co tys tam zkusil v té Veliké válce. Holky se víc drží doma, daleko víc si jich užiješ než kluka. A Jozífku, teď když máme ty dvě děti ne aby ses motal do politiky, však se podívej co se děje, vždyť i u vás na loděnici pár chlapů sebrali. Krista pána a nepouštěj si ani hubu na špacír, mysli na holky a na mě, co bychom si tady bez tebe počaly." Josef se opravdu do politiky nemotal. Když se ho chlapi ptali, " co tomu říkáš, Sepl," jen zavrtěl hlavou a zabručel, "ále, já těmhle věcem nerozumím," a šel si po své práci. "Ten je ňákej divnej," říkali si chlapy, "my tady budujeme nové Německo a on tomu nerozumí," ale po čase se ho na názory ptát přestali. Byl vynikající odborník, časem se stal vedoucím party nýtařů, šéfové si ho považovali a to bylo pro něj hlavní. Ani do hospod s kamarády nechodil. Doma byla vždycky nějaká ta lahvinka piva, na to maminka dbala, tak si po šichtě hrál doma s dětmi. Často jen tak nezávazně klábosil se sousedy na dvoře kde pobíhala malá drobotina z domů kolem dvora.
Tak ubíhal čas. Kristýnce už byl na hraní byt malý a dvůr teď už byl její revír. Marjánka začala chodit do školy, už mohla na ulici, byla přeci už velká, tak se po vyučování často zatoulala až k Labi kde ráda pozorovala projíždějící lodě. Nejraději měla parníky s dvěma komíny a chocholy kouře nad nimi. Když o nich nadšeně vyprávěla doma, tatínek jednou řekl: "Víš Maríchen, já na takových lodích nejezdím, ale stavím je. Jestli chceš uděláme si v neděli výlet, maminku s Kristýnkou usadíme do zahradní restaurace před loděnicí a my si tam prohlédneme všechny lodě co stavíme nebo opravujeme. Prohlédneme si je do posledního šroubečku, když budeš chtít." Marjánka skočila tatínkovy kolem krku a jásala, "budu chtít tatínku, budu." Tak tu exkurzi podnikli a Marjánka, celá nadšená měla na tatínka přehršel otázek a taky se od té doby často chlubila. "Můj tatínek staví lodě," říkala.
Desetiletá Marjánka vstoupila povinně do do Jungmädel jako všechny její vrstevnice rok po vypuknutí války. Chodila tam povinně, ale docela ráda. Učila se tam s kamarádkami nové písničky, hry a dovednosti, obdivovala svou starší vedoucí z Bund Deutsche Mädel a užila si tam spoustu zábavy. Když celá nadšená své dívčí zážitky doma vyprávěla, často se chlubila jak ji to dobře šlo. "Mami, Ingeborg mě zase pochválila, jak jsem šikovná, hned jak mi bude čtrnáct vezmou mě do Bundu." No to si ještě počkáš aspoň čtyři roky," smála se maminka. "To je tak strašně dlouho maminko, proč jen jsou ty roky tak dlouhý?" Zeptala se smutně Marjánka. "Tak to já tě teď potěším," usmála se maminka, "každý další rok je o trošičku kratší než ten minulý, my tady s tatínkem už máme ty roky docela krátké. Než se nadějeme, je rok pryč. Viď tatínku?"
"No ba," odpověděl tatínek, "je to jako včera co jsem vás jednu po druhé vozil v kočárku a podívejme se, najednou mám doma jednu Jungmädel a druhou školačku, to to panečku uteklo." "Tati, jak to jenom můžeš říct, že to uteklo, vždyť to trvalo celý život a co se všechno stalo, ani si to všechno nepamatuji, co toho bylo." "Jen kolikrát přišel Ježíšek, a kolikrát jsi s námi byl na Vogelwiese, to si už nepamatuješ?" Přidala se Kristýnka, "to přece nemůže být jako včera." "Však počkejte až vám bude padesát jako tatínkovi, pak si na ten dnešní hovor vzpomeňte," pořád se maminka usmívala. Pak se obrátila k tatínkovi už bez úsměvu, "ani nevíš Jozífku jak jsem ráda, že už ti hlava šediví a nemusel jsi do války." "Zatím i někteří mladší mistři zůstali v loděnici, neopravujeme už jenom lodě ale i další těžké kusy, a u toho jsou mistři potřeba, to by narychlo zaučené ženy nedokázaly. My si s tím si hlavu lámat nemusíme, za pár měsíců vyhrajeme a bude po válce, hlásí přeci každý den rádio." "Ale tatínku, co mladých lidí při tom přijde o život," povzdychla si ještě maminka.
Válka se však nevyvinula tak jak si to tatínek a s ním i většina německého národa ve čtyřicátém roce představovala. Už za tři roky poté začaly německé armády ustupovat a válka se vracela k německým hranicím. Spojenci přikročily také ke strategickému bombardování německých měst. Jedním z prvních měst, na které dolehla krutá daň tohoto rozhodnutí byl Hamburk. V polovině roku 1943 tam po bombardování vypukla ohňová bouře. Město hořelo čtrnáct dní a nocí, oheň pohltil většinu budov a zahubil třicet tisíc obyvatel přístavu. Když se podobný scénář opakoval i v dalších městech, rozhodlo státní vedení Hitlerovy mládeže a Svazu německých dívek, aby své mladičké členy uchránily hrůz bombardování, že děti na čas přesunou do lázeňských měst Protektorátu, které zatím byly náletů ušetřeny. Tak se české lázně po vánocích vylidnily od pacientů i od raněných vojáků a připravovaly se na omladinu. Drážďanské župě byly přiděleny Poděbrady. Hned po novém roce jich tam ve třech vlacích přijelo třináct tisíc děvčat a chlapců.
"Mami představ si, že pojedu se svou skupinou na odloučenou školu do Bad Podiebrad." Oznámila hned po vánocích čerstvě jmenovaná skupinová vůdkyně děvčat, svoji mamince. "Bóže holka, kdyby to tak bylo do Marienbadu nebo do Karlsbadu, ale Poděbrady, taková díra, ani to není na mapě." Povzdychla si maminka. "Ale mami teče tam Labe, jako tady, budu se procházet po jeho břehu jako tady a vzpomínat na domov, na tebe i na tátu, každý každičký den. Nebuď smutná mami, však tu s vámi zůstane malá Kristl. Já už jsem velká, ve světě se neztratím a než se s tátou nadějete budu zpátky doma. Ralf z našeho dvora tam jede taky. Už jsme o tom mluvili, já budu psát co nejčastěji a ty jeho mamince vždycky vyřídíš pozdravení." Maminka se rozesmála: "Ten Ralf si to ale uměl zařídit, ještě, že jsme s jeho maminkou kamarádky." "My ale spolu moc nekamarádíme, Ralf se moc vytahuje a nejradši by každému jen poroučel. To ho žere, že mně poroučet už nemůže když jsem vůdkyně." Mudrovala Marjánka. "Jen ať ti to vůdcovství moc nestoupne do hlavy," zchladila ji maminka a tím ukončily povídání.
Vánoční svátky minuly, Nový rok minul bez oslav a za pár dní už se na nádraží Drážďany-Nové město plném dětí a poplakávajících rodičů Marjánka s rodinou loučila. Kristýnka bulila nahlas a vzlykala, že chce jet s Maríchen taky. Maminka měla taky slzy na krajíčku, jen tatínek se držel a všechny chlácholil. Marjánka se držela statečně. Jednak se už těšila na dobrodružství a na zážitky po cestě a v cizině a potom, byla přeci vůdkyně skupiny a musila svým děvčatům ve skupině dodat kuráže a ne před nimi fňukat.
"Ukončete nástup, za pár minut vlaky odjíždí," začali volat nádražní zřízenci při chůzi kolem vlaků a pomáhali při tom nejmenším opozdilcům nastoupit a nalézt svoje místo. V devět hodin se vlaky rozjely, za nadšeného mávání z oken a smutného mávání z peronů. Než se Marjánka se svou skupinkou uvelebila ve svém kupé, vlak opustil Drážďany a děvčata začala zvědavě pozorovat ubíhající krajinu a městečka a vesničky v ní. Jako kulisy mizely vzadu za vlakem Bischopswerda, Rumburk, Böhmisch Leipa, Mladá Boleslav, Nymburk a konečně tady byly: Poděbrady.
Vystupovaly na pěkném moderním lázeňském nádraží spořádaně, nikde žádný chaos. Kufry nechte ve vlaku, ty za vámi přivezeme, každá si vezme jen příruční taštičku a jdeme se ubytovat. Samozřejmě v pochodovém útvaru jak byly naučené. Už při tom prvním pochodu si pěkně zajódlovali a tím předvedly domorodcům na co se mají připravit, co budou slýchat denně. Marjánčina skupinka nepochodovala daleko, s řadou dalších skupinek na ně čekalo ubytování v hotelu sotva dvě stě metrů od nádraží, hned vedle lázeňského parku. V pokojících pro dva lázeňské hosty se jich krásně vešlo šest až osm v patrových lůžkách nad sebou. Při zvonivém zvuku vykoukla Marjánka z okna svého pokojíku v prvním patře a vypískla: "Jé holky před okny máme velikánské hodiny a u nich trpaslíčka a ten tluče kladívkem do muchomůrky až to zvoní." To se ví všechny hned letěly k oknu aby se taky podívaly. Ale trpaslíček mezi tím už doťukal a tak ho tam viděly jen tak stát. "Nic si z toho nedělejte, však ho ještě mockrát uvidíme a uslyšíme než se vrátíme domů," utěšovala je Marjánka. Jen co si každá z nich vybrala svou postel, byly tady kufry a do večera měly vybaleno. Plny dojmů se po večeři ani nemohly dočkat večerky jak byly ospalé. Zítra to město prozkoumáme slibovaly si. Jen položily hlavu na polštář už spaly.
Po budíčku v šest hodin a po snídani, vyrazily za zpěvu a jódlování pěkně v tvaru do školy. Učily se na směny a Marjánčina skupinka měla tento měsíc vyučování dopoledne. Chudáci domorodci. Celý den pochodovaly po lázeňských ulicích kolony dětí, děvčata se zpěvem a jódlováním a chlapci s bubínky a trumpetami. Jedna klukovská kohorta pochodovala s bubny, trubkami a píšťalami už v šest hodin ráno, jako budíček pro všechny ostatní. Že tím zavedli budíček i pro všechny usedlíky neřešili.
K první samostatné prohlídce města se Marjánka s děvčaty dostala až v neděli. Ostatně jaká pak samostatná prohlídka. Všude kam se člověk podíval se toulalo půl tuctu drážďanských děvčat a kluků. Samozřejmě tak jako Marjánka jich mnoho zamířilo k Labi aby si mohly zavzpomínat na Elbe v Drážďanech a na město kolem něj. Ale poděbradské Labe je dost zklamalo. Bylo o hodně užší než to jejich v Drážďanech a taky přes něj vedl jen jeden umrněnej most. "Pchá, kam se to hrabe na naše mosty u nás doma." Nechal se slyšet Ralf. "Ale je to Labe, když tam hodíš flašku s dopisem, tak možná dopluje až k nám do Pieschen." odporovala mu Marjánka a zeptala se ho: "Taky se ti už stýská po domově, po Pieschen a po Drážďanech jako mně?" Ralf nabubřele odsekl: "Hitlerově mládeži se nestýská, ta plní úkoly tam kam ho vlast pošle!" "Hele Ralfe, to na mě nezkoušej," mírnila ho Marjánka, "nejsi na schůzce skupiny ale mluvíš s kamarádkou z jednoho dvora, tak se nevytahuj." "To víš Maríchen, že bych byl radši doma," schlípl Ralf, "kdyby to bylo na týden nebo na měsíc, bylo by to bezva dobrodružství, ale na celý rok? A to se dokonce proslýchá, že ani na prázdniny domů nepojedeme." Teď se Marjánka teprv ulekla. "Ani na prázdniny? To já nevydržím Ralfe." "Vydržíš, budeš muset, je válka. Hele támhle jdou kamarádi, tak já běžím. Ahoj." "No jo, aby tě kluci neviděli s holku, viď," ale to už si broukla jen tak pro sebe.
Dny utíkaly, jeden jako druhý, malé městečko už Marjánka i ostatní děvčata znaly dopodrobna, "to snad ani není město," hudraly, "sotva uděláš pár kroků, jsi z města někde v polích a jen v dálce uvidíš schoulenou vesničku, a to my ani z města pryč chodit nesmíme." Tak radši posedávaly doma a bavily se jak uměly.
Marjánka chodila pravidelně k Labi jak slíbila mamince. Občas v neděli tam potkávala kluka, zrzka pihovatého, prcka nejméně o hlavu menšího než byla sama, který nekoukal doprava, doleva, vykračoval si to jako šafář cestou ke kostelu. Jako by ji někoho připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. On o ní nikdy ani okem nezavadil, dokonce se ji zdálo, že se schválně dívá na druhou stranu jen co ji zdálky uvidí. Znovu ho uviděla koncem prázdnin. Většina děvčat i chlapců byla někde po výletech, a tak hnědou košili nebo bílou blůzku bylo vidět jenom sem a tam. Místo podle Labe si to vykračoval po hlavní ulici, kšiltovku na hlavě, ruce v kapsách, šinul si to jako by mu město patřilo a proti němu šel Ralf. Už, už chtěla přes ulici na Ralfa zavolat, když v tom se to stalo. Kluk šel kolem výlohy kde byl Vůdcův portrét a s rukama v kapsách se tam ani nepodíval. Ralf k němu přiskočil, zařval: "Nevíš co je tvoje povinnost ty troubo!" A srazil mu pohlavkem čepici z hlavy. Ale to neměl dělat. Kluk byl o hlavu menší a Ralfa ani nenapadlo, že se kluk bude bránit. Byl to asi pěkný rváč a vztekloun. Ralf chytil ránu na žaludek a jak se předklonil kluk ho kolenem řachnul do nosu. V tu ránu mu tekla červená. "To si odskáčeš," stačil ještě zařvat. Kluk zůstal stát jako zkoprnělý. Marjánka přeběhla ulici, chytla kluka za ruku a zavelela: "Poběž!" Přeběhli kolem knihkupectví, pak za roh a kolem smuteční vrby k Labi.
"Jak se jmenuješ a rozumíš mi?" Zeptala se ho Marjánka německy. "Ale ano rozumím a jmenuji se Honza Bauer" odpověděl taky německy, "co chceš?" "Jo Hanzi chci, chci vědět jak můžeš bejt tak pitomej a prát se s německým klukem. Už teď tě s kamarády hledá, a když tě najdou nemocnice tě nemine. Jestli tě oznámí vedoucímu pomažeš do polepšovny a tví rodiče do vězení. Stálo ti to za to?" "Neměl si začínat," zabejčil se zrzek, "tys to viděla tak mi dosvědčíš, že jsem se jen bránil." "To tedy nedosvědčím na to zapomeň." Zrzek se na ni vztekle podíval, "no jo vy Němci jste všechny stejní prevíti," vyhrklo z něj. To ale Marjánku dopálil, ubalila mu facku a zařvala: "Ty prevíte, já ti tady zachraňuji kůži a ty mě ještě budeš urážet? Kolik Němců znáš, že si nás dovoluješ soudit." Kluk sklopil hlavu,"tak se už nezlob, to mi jen tak ujelo. " Marjánka byla ještě stále rozlobená, "to víš, že se zlobím a moc a hned tak se zlobit nepřestanu." Ale kluk se nedal, "tak mi aspoň řekni jak se jmenuješ, a kdy tě zase uvidím?" "Jak se jmenuji ti může být jedno a neuvidíme se a ani jsme se neviděli. Teď už upaluj domů ať nás tady neobjeví Ralfovi kamarádi. Upaluj!" A kluk upaloval podle řeky ani se neohlédl.
Při příštím setkáním s Ralfem si opatrně zjistila, že kamarádům se nepochlubil a kluka, že by nepoznal. Tak se po něm začala sama opatrně rozhlížet. Znovu ho uviděla až pozdě na podzim. Vypravila se s kamarádkami do cukrárny a kousek od ní ho potkaly. "Hele Maríchen, tamhle ten kluk na tebe čučí," smála se Gizela. Marjánka po něm šlehla očima a zasmála se, "to spíš po tobě Gizelo, na mě by musel ještě trošku povyrůst." V cukrárně se s dortíkem schválně nimrala a počkala až kamarádky odešly, když pak vyšla před cukrárnu už tam nebyl. Pak už ho uviděla jen jednou, z vlaku. Aspoň si to myslela, že to byl on.
Podzim byl pryč, začalo přituhovat a koncem listopadu se mezi dětmi rozkřiklo, že na vánoce pojedou domů do Drážďan. Sháněli se suvenýry, něco na památku pro sebe, nějaký dárek pro maminku a taky něco pro tátu jestli se vrátí z války a dny začaly utíkat jak splašení koně. Často si Marjánka vzpomněla na maminku co ji kdysi říkala o ubíhání času. Konečně ta chvíle přišla. Čtyři dny před Štědrým dnem byl pro děvčata přistaven na poděbradském nádraží vlak. Tentokrát si musely všechny svoje věci nanosit do vlaku sami. Některá šla i třikrát, čtyřikrát než do svého kupé nanosila vše co ji maminka postupně do Poděbrad naposílala a co i sama za ten rok nakřečkovala. Před polednem dostaly v hotelu poslední jídlo a výslužku na cestu a ve dvanáct hodin už byly všechny ve vlaku a netrpělivě čekaly na odjezd.
Teprve před druhou hodinou se vlak rozjel na Nymburk. Marjánka se dívala z okénka a hned v prvním vesnici ho uviděla. Honzu! Než si stačila rozmyslit co dělá začala zuřivě mávat. Holky si toho naštěstí nevšímaly ale kluk si všiml. Začal běžet podél vlaku, mával a něco křičel. Skoro ho neslyšela a nerozuměla mu a za pár okamžiků vlak kluka minul a byl pryč. Teď už si Marjánka jistá nebyla, "byl to Hanzi nebo nebyl?" Na dlouhé úvahy čas nebyl, stále bylo na co koukat. Dozadu mizely vesničky, města i městečka. Nymburk, Lysá, Česká Lípa, Děčín, Bad Shandau a konečně toužebně očekávané Drážďany. Vlak měl volnou cestu, nikde nestavěl a tak už pár minut po šesté vjížděl na třetí nástupiště Dresden Hauptbahnhof. Peron byl plný nedočkavých maminek, babiček a sourozenců, dokonce i sem tam nějaký tatínek či děda se na něm nachomejtnul. Ale těch bylo málo, většinu tatínků a starších bratrů už pohltila válka. Marjánka patřila k těm šťastnějším když ji táta sevřel do náruče. Pak ji dala na uvítanou, teď už desetiletá Krystýnka, pusu až to mlasklo. Maminka přišla na řadu až naposledy ale za to držela Marjánku v náručí nejdéle, a stále ji šeptala do vlasů: "Tak ses mi vrátila Maríchen, tak ses mi vrátila."
Pak už popadli každý nějakou tašku, raneček nebo kufřík, z jedné strany si vedl Marjánku táta a z druhé maminka, Krystýnka poskakovala okolo a hleděli aby už měli nádraží za zády. Hned před nádražím nasedli do tramvaje číslo tři která je odvezla ze Starého Města přes Carolabrücke, Lipskou ulicí až do Pieschen a domů. Na dvoře jim vyběhla vstříc Ralfova maminka a spráskla ruce: "Bóže Maríchen, ty jsi vyrostla," podivila se. "Ralf přijede zítra," meldovala Marjánka. "I vždyť já vím, taky mu poběžím naproti, jako vaši dneska tobě." "Jen aby se nestyděl, že ho před kamarády objímáš, víš jací ti kluci z Hitlerjugend jsou," smála se Marjánčina maminka, "to víš s děvčaty je to jednoduší. Ale už je tma tak pojďme domů, dojmy a zážitky si povíme jindy." Rozloučila se maminka se sousedkou.
Doma tatínek zkontroloval zatemnění a rozsvítili. Marjánka vybalila dárky z Poděbrad, Krystýnka dostala panenku, českou selku. "Jé Maríchen ta je krásná, ale nejsem na panenky už trochu velká?" "To taky není panenka pro děti na hraní ale pro velké lidi na parádu. A tobě bude dělat parádu na poličce nad postelí," vysvětlila Krystýnce Marjánka. "Ty si opravdu myslíš, že už jsem velká?" Vykulila oči Krystýnka. "No my si to s tatínkem myslíme taky, už máme doma zkrátka dvě velké dcery," vložila se do debaty maminka. "Jé Maríchen děkuju," jásala Krystýnka, "mám krásnou panenku a jsem už veliká, budu s tebou chodit do kina." Také maminka s tatínkem byli svými dárky potěšeni a pak už maminka vytáhla ze skříňky dort na uvítanou a všichni si na něm pochutnali, hezky se u toho bavili a na chvíli přestali myslet na válku. Než se nadáli, byla desátá večerní a šli do hajan.
Jen co byly, chudé válečné vánoce a vánoční prázdniny pryč začaly celé rodině všední povinnosti. Tatínek dál pracoval v loděnici jako mistr nýtařů, kovářů a svářečů ale místo lodí tam teď opravovali tanky a těžká vojenská vozidla. Maminka pracovala na jatkách, kde zbylo opravdu jen pár starších mužů řezníků a jinak samé ženy. Děvčata chodila dál do školy, Krystýnka do Hauptschule (hlavní školy) a Marjánka do Oberschule (vyšší školy) kterou začala navštěvovat po letních prázdninách už v Poděbradech. Obě školy byly v Pieschen nedaleko od sebe, a tak děvčata ráno odcházela z domova spolu když už byla maminka s tátou v práci. Večer, když byla rodina pohromadě, se strachem a hrůzou poslouchali rozhlasové zprávy o postupu nepřátelských vojsk a o pokračujícím bombardování německých měst. "Ach kéž by už byl té strašné války konec, i když ji prohrajeme, to už je věc jistá. A to strašné bombardování, snad se Drážďanům vyhne, vždyť je to klenot evropské architektury. To i ti nepřátelé vědí a snad je ušetří." Tak se utěšovala maminka den co den do té doby než nepřátelská letadla zaútočila.
V noci ze třináctého na čtrnáctého února začaly padat první bomby a nepřestaly padat po celé tři dny. Přes čtyři tisíce tun leteckých pum ničilo to krásné město a lidi v něm. Celé město od Marienbrücke proti proudu řeky lehlo popelem. Vypukla ničivá ohnivá bouře která trvala několik dní. Hořel asfalt na ulicích, vypařily se kašny i nádrže s vodou na hašení, vypařili se lidé které už nikdo nikdy neuviděl. Zahynulo kolem dvaceti tisíc lidí. Přesně to spočítat nešlo a nejde.
Městské části od Marienbrücke dolů po proudu řeky byly zkázy ušetřeny. Obyvatelé Friedrichstadtu, Ostra, Übigau i Pieschen s hrůzou sledovali to děsivé divadlo a s bázní a fatální odevzdaností čekali kdy přijdou na řadu. Vytáhli si ale šťastný los, zkáza se jim vyhnula a smrt si pro ně nepřišla. Ještě v dubnu tři týdny před koncem války spadly na Drážďany poslední bomby ale ty šťastné čtvrti zůstaly ušetřeny.
Školní docházka skončila, ze škol se staly prozatímní lazarety plné popálených a raněných lidí. Každý kdo měl ruce musel s jejich ošetřováním pomáhat. Pomáhala i Marjánka. Aby Kristýnka byla ušetřena pohledu na znetvořené lidi a při tom byla i nápomocná s překonáním té hrůzy, přinášela Marjánka každý večer kabelu plnou použitých obvazů. Ty Kristýnka druhý den vyprala, na dvoře usušila a smotala k příštímu použití pro Marjánku. Tak to šlo den za dnem a když osmého května prolomila sovětská armáda německou obranu Drážďan, nic se nezměnilo ani pro ty raněné ani pro jejich ošetřovatele.
Pro obyvatele Drážďan skončil strach z války.
Válka skončila. Přestali se bát bombardování.
Válka skončila. Strachu se však nezbavili. Teď se báli, ze začátku někdy i oprávněně nepřátelských vojáků, vítězů války. Nacistické vedení města bylo rozpuštěno a město teď řídil vojenský štáb okupační armády. Obyvatelům města nastaly těžké časy, ale přežili. Teprve rok po skončení války začala armáda předávat řízení města zpět civilním úřadům.
Děti přestaly pomáhat v lazaretech a vrátily se zpátky do škol. V roce 1948 Marjánka maturovala. Nastoupila na poloviční úvazek na Veterinární kliniku a zároveň na vysokou školu na tříleté bakalářské studium pro asistenty veterinárních doktorů. Práce i studium ji dávaly pořádně zabrat, ale mládí v každé době, třeba i po prohrané válce chce své. Mladí lidé se chtějí bavit. V rozbombardovaných Drážďanech moc míst se zábavou nezbylo, ale nějaká přeci jen a další si lidé třeba jen prozatímně přizpůsobili. V Pieschen, kde zůstaly všechny budovy stát, si chodila Marjánka v sobotu zatančit do tančírny Ballhaus Watzke kam už za mlada chodívali i její rodiče. Velký sál, slušná taneční kapela a hbitá obsluha sem lákala omladinu z široka daleka. Tak velký byl hlad po zábavě, že u Watzkeho se hrálo a tančilo denně ale Marjánka měla na zábavu čas jenom v sobotu, kdy ze zaměstnání přišla o něco dřív a v neděli ráno ji maminka nechala trochu přispat.
Tančírna stála hned na labském nábřeží v Altpieschen. Naproti přes řeku u Ostragehege pravidelně, takřka denně kotvily české lodní vleky se spoustou mladých lodníků na palubách. Těm samozřejmě tančírna, kde denně tančí spousty mladých válečných vdov nemohla ujít. Měli na to dokonce svoji říkanku: "U Vacků je candrbál, je tam děvčat plnej sál." Jen co byl vlek řádně zakotvený, převezli se přes Labe a hurá na parket. Na vleku zůstaly jako hlídky jen staří kormidelníci a na parníku kapitán se strojníkem. Hezkých pár lodníků si od Watzkeho vybralo a ulovilo manželky. Nebo, že by to bylo naopak a oni byli ti ulovení? Kdopak to po těch letech může posoudit. Všem těmto párům, co já vím, vydržel jejich úlovek celý život.
Marjánka ráda tančila, ale jen tančila. Své tanečníky si držela dost od těla a protože chodila tančit jen v sobotu nebyla mezi českými lodníky ani známá, vždyť skoro nikdy se nepodaří zakotvit v sobotu na stejném místě víc než jedenkrát v roce. Ale přeci jen jednomu se moc zamlouvala. Dovolila mu aby ji doprovodil domů, když o to tolik stál, ale jen na domovní dvůr. Pepa Švamberk byl spokojený i tak, "budu moct za Marianne zajít i když tu budeme kotvit jindy než v sobotu.




Lodníkova láska zmařená.

4. července 2016 v 12:22 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

3.

Lodníkova láska zmařená.

Veselo bylo pro české lodníky na Labi, dva, tři a několik dalších let v Německu po prohrané válce. Všude kde zakotvili, všude kam se podívali, byla spousta mladých válečných vdov. Smutek už odezněl, bolest už přebolela a teď se chtěly bavit, protože válka už skončila, bomby z nebe už nepadaly a život je tak krásný dokud je člověk mladý a může se bavit a užívat si života plnými doušky. Po Labi připlouvaly vleky lodí, plné mladých mužů, kterých v jejich okolí bylo ach, tak málo.
Mladé ženy, za tanec by i duši daly, tančily i spolu jedna s druhou ale přeci jen s mužem v náručí to je jiné potěšení. Že ti mladí lodníci nebyli svatí ani žádní mravokárci, tak se rozumělo samo sebou, že několik let po válce se na Labi uskutečnila stará lidová domněnka. Labský lodník, hodný toho slova, měl v každém přístavišti na řece milou, která tam na něho čekala a už z dálky ho vyhlížela. Byly vděčné, za ty večery a noci plné lásky a milování a za mlhavých rán se smutně dívaly za odplouvající lodí. Bylo i dost takových která se svému lodníkovi zadívala tak hluboko do krásných očí až v nich utonula a odplula s ním jeho lodí ze svého domova navždy pryč. Staly se i případy, že v očích přístavní milé utonul lodník a navždy už u ní na břehu zůstal.
Když jednu podzimní sobotu zakotvil vlečný parník Lovosice na Ostragehege v Drážďanech, objevil lodník Pepa Švamberk u Watzkeho na parketu výbornou tanečnici a moc hezké děvče. Už už ji chtěl požádat zdali ji smí doprovodit domů ale než se k tomu rozhoupal zmizela mu jako pára nad hrncem. Celý rozmrzelý se vrátil na parník s rozhodnutím, že příště si ji zmizet nenechá. Jenže příště dlouho nebylo, při dalších zastávkách ve všední dny ji u Watzkeho vyhlížel marně. Až na jaře, jen co odešly ledy, se vydařilo zastavení vleku v Drážďanech zase v sobotu a na Pepu se usmálo štěstí. Našel ji a bylo jen málo kousků v kterých si ji na parket odvedl jiný tanečník. Když ji před půlnocí požádal zdali ji může doprovodit domů, kupodivu docela ochotně svolila, jen ho upozornila, že je bude doprovázet její mladší sestra. Stálo ho to trochu přemáhání aby na sobě nedal znát zklamání ale překousl to. Když se s ním v Pieschen rozloučila už na dvoře a nepozvala ho k sobě nahoru byl spíše potěšen než rozmrzen. Začal pomýšlet na Maríchen, jak ji oslovovala její mladší sestra, jako na vážnou známost. Tolik se mu líbila.
Hned po návratu Lovosic z jarní cesty byl Pepa jmenován druhým kormidelníkem na starém, ale nově vystrojeném parníku Ústí, kam byla po opravách naloděna celá nová posádka. Skoro by se dalo říci, že to byla hvězdná posádka, všechno mladí lidé. Kapitán, pan Josef Červenka, nejmladší kapitán šlepáku na Labi, kormidelník pan Václav Pospíšil řečený Nosarius, brzký kapitán vlečného parníku Lovosice, strojník pan František Dolek řečený Pekelník, pozdější nositel Řádu Práce, topiči, Antonín Labuť později uvolněný předseda podnikových odborů, Antonín Richter pozdější ředitel Vnitrostátní plavby, Vratislav Měšťák, který se stal v zahraničí vynikajícím odborníkem Informačních Technologií a v neposlední řadě Jirka Hána řečený Šmetrlink, později vynikající a vyhledávaný kovář plovoucí dílny. Do této skvadry na slovo vzatých odborníků si to přihasili přímo od zkoušek dva neopeření lodníci, každý s lodním pytlem přes rameno a ještě teplým lodnickým vysvědčením v kapse.
Ohlásili se na palubě u kormidelníka Švamberka, který je zavedl ke kapitánovy k zápisu do lodních dokumentů a pak jim ukázal a přidělil jejich kajutu. Taky jim hned každému přidělil přezdívku. Honzu pojmenoval Džon Stehno a Egona Seržant Higins. Čert ví kde to sebral, ale oběma už to po mnoho let zůstalo a i pro kamarády jeden byl Džon a druhý Seržant nebo Hykýšek. Za čtrnáct dní po dokončení posledních oprav se vydal parník Ústí po opravách a se svou novou posádkou na první plavbu. Kluci předvedli co se jako plavčíci naučili a předvedli to dobře, kormidelníci i kapitán byli spokojeni, dokonce i mistr strojník je přestal pozorovat ostřížím zrakem při spouštění komínů pod mosty, a tak celá plavba proběhla v pohodě. Jen nad Honzou Pepa trošku kroutil hlavou. Místo aby s nimi po zakotvení chodil tančit, bral si rád hlídku a čítal si na palandě v knížkách. Nekouřil, nepil ani neucucával a hrátky s děvčaty jako by ho ani nelákaly. Tak proběhly dvě cesty v pohodě, posádka už byla sehraná, kapitán nemusel ani mluvit, stačilo aby pozvedl obočí a každý už věděl co má udělat a kam skočit. Ale pak přišla třetí plavba, ta nešťastná.
Parník s vlekem odjížděl z Děčína v pátek už pozdě odpoledne. Do Hřenska připlul k večeru, už tam stálo pár plavidel, která připlula samotíží z Ústí a také dva vleky proti proudu řeky, na kterých probíhalo celní odbavování, tentokrát mimořádně pomalu. Tak tam Ústí se svými čluny zůstalo stát přes noc a než byly v sobotu celně odbaveny bylo poledne. Pepa Švamberk se zaradoval. Vypadalo to, že se bude kotvit na Ostragehege v Drážďanech. Také, že ano. Klaplo to. "Dneska jdeš s námi ven Džony," oznámil Pepa Honzovi. "Všichni ostatní už mají u Watzkeho tanečnice jen ty jsi volnej, MarieAnna sebou pořád tahá mladší sestru tak se ji ujmeš, abych si s MarieAnnou taky užil trochu soukromí." "Ale Pepo, já mám rozečtenou detektivku a vůbec neumím tancovat, vždyť víš, že s vámi chodím akorát vždycky na večeři a pak jdu domů," pokusil se ještě Honza o úhybný manévr, ale neuspěl. "Tak tentokrát žádná večeře a žádný odchod domů, když nebudeš tancovat, tak ji budeš bavit!" "Ježíš Marjá o čem?" "To už je tvoje věc, něco vymysli!" Tak se po zakotvení hodil Honza do gala a vyrazil s kamarády k Watzkemu. Poprvé v životě.
"To je Džony," představil ho Pepa MarieAnne, "je to tanečník pro Kristýnku," pokračoval dál. "Kristýnka má přeci tanečníků dost," usmála se Marjánka ale dál už to nekomentovala. Honza na MarieAnne koukal, jako by mu někoho připomínala ale nevěděl koho. "Dobrý večer Maríchen" vylítlo z něj ani nevěděl jak. "Pro vás já nejsem žádná Maríchen ale vždycky MarieAnna, je vám to jasné Džone?" Zpražila ho MarieAnna. Vtom k nim přiběhla Kristýnka. "Tady máš společníka na dnešní večer," představila MarieAnna Kristýnce Honzu. "Jé to je príma," radovala se Kristýnka. "Poběžte tančit!" A už táhla Honzu na parket. Nic ji nevadilo, že on to neumí a že ji tu a tam šlápne na střevíček. Měla svého tanečníka. "Holky mi budou závidět," libovala si. Hned mu začala tykat. "Teď když jsi můj tanečník, přivezeš mi z Hamburku nylonky?" Zeptala se mezi řečí bezelstně. "Pepa je Maríchen taky slíbil." "To víš, že ano, když jsem tvůj tanečník a třeba pak budeme i kamarádi, co říkáš?" "Kdepak, kamarádi ne, leda by si byl můj milý, na kamaráda jsi pro mě moc starý."
Tak se spolu bavili a tančili, na limo i na pivo si zašli a než se nadáli, blížila se půlnoc a MarieAnna je zavolala k cestě domů. Honza šel s Kristýnkou napřed. Na dvoře se ještě dobrou čtvrthodinku bavili než dorazili Pepa s MarieAnne. "Šmankote přetahujeme půlnoc, naši se budou zlobit," strachovala se MarieAnne. Rychle se rozloučili, děvčata zaběhla do domu a chlapi sešli na cestu k Labi. "Seš kabrňák Džone," prohodil Pepa cestou podle Labe, "hezky s tu Kristýnku zabavil, měl jsem Maríchen celý večer jen pro sebe. To si zopakujeme, až tady zase zakotvíme." "Jo a ještě mě to bude stát nylonky, které jsem Kristýnce nerozvážně slíbil," smál se Honza. "No neříkej, abychom nakonec nebyli ještě švagři,"smál se teď i Pepa.
V neděli brzy ráno zvedli na vleku kotvy a pokračovali v plavbě dolů po proudu. Na starém parníku bylo pro posádku stále práce habaděj. Pořád bylo co natírat, mýt, leštit či jinak udržovat, aby ta stará loď vypadala jako nová, jako právě vytažená ze škatulky. "Tak co Pepo, co myslíš, pojedeme do Hamburku, nebo nás v Magdeburku otočí zpátky nahoru, proti proudu? Neříkal něco kapitán?" ptali se lodníci kormidelníka Pepy. "Koukejte, vy si hleďte svoji práce a starosti kam pojedeme nechte koňovi, ten má větší hlavu. Kapitán se se mnou nebaví kam pojedeme, ale o tom jak jedeme a jestli jedu dobře když jsem u kormidla. Jak by to moh kapitán vědět? To se dozví až v Magdeburku od inspektora. A nebojte se, včas nám to řekne, dřív než nás pustí do města na nákup," odpověděl jim kormidelník Pepa a šel si po své práci. "To jsme se toho dozvěděli," zabručel Seržant. "No vidíš, já ti říkal neptejme se, kdo se moc ptá, moc se doví, a to buďme rádi, že nám nepřidal nějakou práci," na to Honza. Pepa měl pravdu. V úterý po příjezdu do Magdeburku se všecko co potřebovali vědět, včas dozvěděli.
Když se po odvěšení člunů vrátil kapitán z kanceláře od inspektora oznámil posádce. "Zajedeme na Bunkrplac, nabunkrujeme uhlí, při tom si na střídačku nakoupíme. Odpoledne zapřáhneme dva čluny co tady odvěsilo Brno a večer do vleku přivěsíme dva soláky v Schönebecku.!" Jak řekl, tak udělali. Když měli v Schönebecku zkompletovaný vlek, byl už pozdní večer a tak tam kapitán odhoukal padla. Posádky spokojeně odešly do města na večeři a do oblíbené hospůdky Rote Tepich za zábavou a trochou tance s děvčaty.
Ráno bylo usměvavé, slunečné, nad řekou nikde žádný mlžný opar a v tom krásném ránu se na staré Ústí sneslo neštěstí jako temný bouřný mrak. Po vytažení kotev se příďovému lodníkovi nedařilo vykuplovat stařičký parní kotevní naviják. "To musíš udělat takhle," přišel mu poradit druhý kormidelník Pepa, "pustíš páru obráceně a pak do těch kuplovacích trnů praštíš pákou nebo kopneš," a zároveň postup předváděl. To se ale ukázalo jako hrubá chyba. Noha mu proklouzla trn zachytil nohavici a vtáhl nohu do navijáku. Další trn mu rozdrtil lýtkovou kost a než stačil přiskočit lodník k ventilu a zavřít páru pak koleno a stehno. Ještě malý okamžik zaváhání a další trn už by bral kyčelní kloub.
Kapitán okamžitě odhoukal pro čluny nové zakotvení, lodníci vyvázali parník bez kotev lany ke břehu a první kormidelník uháněl do města pro doktora a pro sanitku. Mezi tím se mistr strojník se dvěma topiči pokoušeli rozebrat kotevní naviják a Pepu z něho vyndat, ale byla to marná snaha. Robustní stroj sestavený před mnoha lety z lícovaných dílů, prostředky, které byly na lodi rozebrat nešel. Pepu dostali z navijáku teprve po příchodu doktora obráceným otáčením stroje s opětovným zhmožděním těch hrozných ran. Sanitka nebyla, kdepak by se v poválečném Německu vzala. Na břeh přijel malý náklaďáček, který odtransportoval Pepu do nemocnice v Magdeburku, ale ani tam už mu nohu nezachránili.
Když příští týden ve středu zakotvilo staré Ústí s vlekem v Drážďanech, vzal na sebe Honza ač nerad ten smutný úkol, povědět MariiAnně, že už Pepu asi nikdy neuvidí. S jednou nohou po lodi běhat nemůžeš. Byl vlastně jediný z posádky kdo věděl kde MarieAnna bydlí a tak se tam vypravil. Šel co noha nohu mine a na dvoře hodnou chvíli jen tak okouněl než zazvonil na zvonek u Neubauerových. Chvíli to trvalo než někdo ke dveřím přišel. K Honzovu překvapení to nebyla ani jedno z děvčat, ale jejich maminka. "Co si přejete mladý muži," zeptala se. "Kristl někde lítá a Maríchen se učí k závěrečným zkouškám, tak jestli je to nutné, řekněte to mně, já ji to vyřídím a jestli to není nutné, tak odejděte!" Tak ji to Honza řekl. Maminka chvíli mlčela a pak řekla: "Bylo to nutné a asi jsem měla Maríchen radši zavolat, ale teď už ji rušit nebudeme. Vyřídím ji tu smutnou zprávu až bude mít za pár dní po zkouškách. Jste dobrý kamarád, že jste ji to přišel vyřídit ale teď už běžte a kdybyste už Maríchen nepotkal tak nám za ní děkuji."
"Byl tady před pár dny takovej mladej lodník z českého parníku," přivedla na to maminka po pár dnech řeč kdy už měla Maríchen s úspěchem po zkouškách. "Nebyl to Pepi, takovej rozložitej, podsaditej?" Zeptala se Maríchen. "Ne ten to nebyl, tenhle byl spíš vyšší a řekla bych trochu hubenej." "Jé tak to byl Džony, a nepřines mi nylonky mami? Slíbil mi je." Ozvala se Kristýnka. "Ne žádné nylonky nepřinesl a tobě dám pár pohlavků abys na těch mládencích z lodí žádné nylonky neloudila, bůh ví co by za to mohli chtít. Tenhle přinesl smutnou zprávu pro Maríchen." "Tak už mi ji pověz mami, co se stalo s Pepou? Utopil se?" "Ne holka neutopil ale na lodi mu to utrhlo nohu, už ho asi neuvidíš, to víš po lodích s jednou nohou toho moc nenaběháš." "To já vím mami, ale chtěla bych si promluvit s Džonem sama. Musím si pohlídat kdy tady zase ten jejich parník zastaví, to znamená, že budu nějaký čas musit chodit k Watzkemu každý den. Dovolíš mi to mami když teď už mám po škole?" "I jo děvče jen se choď bavit, ať tě to trápení a ta ztráta rychle přebolí. Takovou bolest mělo za války tisíce německých žen, škoda, že tys ji musela poznat už po válce v míru."
Po příjezdu do Děčína a odvěšení vleku, nastoupil na Ústí nový druhý kormidelník. K radosti Honzy a Egona to byl jejich spolu plavčík a kamarád, nejchytřejší kluk z ročníku. Však mu taky všichni kamarádi žertem říkali Inteligent. "Tedy Karle, to jsme rádi žes k nám napakoval, to už jsme tady z našeho ročníku tři." Liboval si Egon a Honza k tomu jen přikyvoval. "Moc se netěšte, holoto, budu vám šlapat na přezky, paluba bude jako z cukru a komando se bude blejskat, že se po něm bude bát chodit i kapitán." Smál se Karel. "No jasně, okna, cylindry do lamp a mosaz se budou blejskat tak že i kravičky co se pasou na březích budou oslněný," přizvukovali mu lodníci.
Doplnili zásoby, odvlekli dva solné čluny do Neštěmic a v Krásném Březně už na ně čekaly dva čluny s nákladem pneumatik a papíru do Hamburku. Tak v krámku u přístavu posádka nakoupila, každý utratil skoro všechny peníze co měl u sebe a samozřejmě všechny potravinové lístky. Děčínem jen projeli a už za šera zakotvili v úterý večer ve Hřensku. Tam na pivo a večeři padly poslední české mince a poslední ústřižky potravinových lístků, které u sebe kdo měl. Ve středu dopoledne po celním odbavení zvedli kotvy a do vody je znovu hodili už za šera na Ostragehege v Drážďanech.
Všechny posádky houfem vyrazily k Watzkemu. Honza jak bylo jeho zvykem se už uveleboval s knížkou v posteli, ale Karel ho přeci jenom vylákal do Elblicku na večeři. "Co že ty nejdeš s chlapy tancovat?" Divil se Honza. "Ale člověče minulou cestu jsem doprovázel v Magdeburku domů takovou smutnou holku a od té doby mě ňák přestalo bavit chodit tam, kde ona nebude. Co ty? Máš tady v Německu nějaká známá děvčata, která na tebe čekají?" Zeptal se Karel. "Ale semhle tamhle krátká známost, ale že by na mě čekaly, to nečekají." Odpověděl Honza, ale v duchu si pomyslil, " chtěl bych aby jedna čekala, ale to je marná naděje." Pak už se řeč stočila na pracovní záležitosti, Karel který dělal na tomhle parníku první cestu měl pár otázek a než je probrali přiblížila se desátá a tak zaplatili a šli domů na loď. "Hele u mě v kajutě svítí petrolejka," podivil se Honza když přišli na lávku, "že by Seržant přišel tak brzy domů, to se mi nezdá." "Třeba nepřišel sám, tak hodně dupej, až pudeš ke dveřím, ať ho nepřekvapíš v nejlepším," smál se Karel, "tak dobrou," ještě broukl a zapadl do své kajuty.




Lodníkova láska nalezená.

4. července 2016 v 12:19 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

4.

Lodníkova láska nalezená.

Honza sešel do podpalubí a opravdu se držel Karlovy rady a dupal jako samec. Když otevřel dveře a vešel do kajuty, zůstal stát jako opařený a nebyl chvíli mocen slova. Na židli u stolu seděla MarieAnna a dívala se na něho. "Kde je Seržant?" Zablekotal a rozhlížel se po kajutě. "Kde by byl, přivedl mě sem rozsvítil tady tu lampu a šel zpátky tancovat. Kde si byl tak dlouho, už tady čekám skoro hodinu. A to mi chlapi od vás říkali, že nikam nechodíš."
MarieAnne se zlobila a bylo to na ní vidět. "Karel mě vytáh na večeři, je to můj kamarád a tady na lodi je novej, a tak jsme si měli hodně co povídat." Bránil se Honza. "No jo, vy jste spolu šestnáct hodin na palubě a musíte si spolu povídat po fajruntě." Pořád se ještě zlobila, "ale já na tebe čekám jako Nána, abys mi pověděl o neštěstí, které se přihodilo Pepovi, jak se to takovému zkušenému kormidelníkovi mohlo stát?"Tak ji to Honza pověděl. Neměl z toho žádnou radost vzpomínat na to jak museli znovu přivazovat loď ke břehu bez kotev, zatím co Pepa ležel namotaný v navijáku, jak přidržoval Pepovu zakrvácenou nohu když ho vymotávali ze stroje, jak obluzený Pepa prosí kapitána "kapitáne on mi ničí nové cvilinkové kalhoty, zakaž mu to," když lékař stříhal nohavici aby se dostal k těm hrozným ranám. Jak čekali skoro hodinu na sanitku a Pepa byl stále při vědomí a jak místo sanitky přijel na břeh malý náklaďáček na jehož korbě odtransportovali konečně Pepu do nemocnice. Než to všechno dovyprávěl, bylo už hluboko po půlnoci. "Děkuji ti Džony, žes mi to všechno řekl." Poděkovala MarieAnna a vstala k odchodu. "Počkej ještě Maríchen, posaď se ještě, možná už se neuvidíme a já ti musím něco důležitého povědět. Kdybych ti to neřekl, moc bych si to vyčítal." "Tak povídej, čekám," a posadila se.
"Víš Maríchen," už, už ho chtěla zarazit, že pro něho stále není žádná Maríchen, ale pak si to rozmyslela a mlčky poslouchala dál. "Já vlastně nejsem Džon, to mi jen tak kluci říkají, Džon je po Německu Johan tedy Johannes a u nás v Čechách Jan a Janům se někdy říká Honza a já jsem jeden takový Honza. Šlapu už pár let po palubách parníků ale když jsem ještě chodil do školy, poznal jsem jednu Maríchen, která mi možná zachránila život. Byla z Drážďan a ty jsi ji moc podobná. Vždyť jen proto jsem se stal lodníkem abych ji mohl v Drážďanech hledat. Co myslíš? Našel jsem ji? Našel jsem tě?"
Maríchen trochu pobledla a odpověděla: "Znala jsem za války jednoho Hanzi, ale to byl rabiát, ten by chodil tančit a neseděl by na lodi jako ty, ten byl pihovatej a zrzavej jako liška a to ty nejsi, ten byl o hlavu menší než já a ty jsi o hlavu větší, to nemůžeš být ty Hanzi, řekni, že nejsi z Bad Podiebrad." "Ale ano, jsem z jedné vesnice vedle nich a v neděli jsem tam chodil do kostela. Když jste tam přišli vy německé děti a po ulicích jste pořád jen bubnovali a jódlovali tak jsem radši chodil podle Labe. Když jsem zase jednou šel přes město z ničeho nic, se se mnou jeden váš kluk začal prát, tak jsem ho zmydlil a když mu začala týct červená tak zdrhnul. Tys mě chňapla za ruku zatáhla k Labi, tams mi vynadala a dokonce i facku dala. Doma mi řekla máma žes mi měla dát ještě nejmíň dvě. A, že tě mám nalézt a pozvat k nám domů, že ti upeče pouťové koláče, protože si je zasloužíš, žes nám všem zachránila život.
K dyž jsem tě konečně našel, tak ses na mě podívala, že už jsem se k tobě nikdy nepřiblížil, jen jsem tě občas viděl z dálky, moc ses mi líbila ale už jsem se bál k tobě, takové velké holce přiblížit, abys mě zase nezahnala. Zrovna tak ses na mě podívala u Watskeho, když jsi řekla: "Pro vás nejsem žádná Maríchen ale vždycky MarieAnna!" Ten pohled mě utvrdil, že bys mohla být Marjánka nebo Maríchen kterou hledám."
"No moc práce sis s tím hledáním nedával," usmála se Maríchen, "na lodi mezi knížkami bys mě těžko našel, kdyby tě byl Pepa nepřivedl za Kristl tak bychom tu dnes neseděli. Proč si na mě nečekal před tou cukrárnou kam jsme s děvčaty zapadly. Schválně jsem se loudala až všechny vypadly a když jsem vyšla tak ty nikde. Chtěla jsem ti říct, že Ralf by tě nepoznal a nikde to nehlásil, aby neměl ostudu, a že se tedy nemáš čeho bát. Jenže si byl pryč a pak už jsem tě neviděla. Jo počkej ještě jednou z vlaku když jsem jela domů. U trati stál kluk, jako by ti z oka vypadl, tak jsem začala mávat a kluk začal utíkat podle vlaku, taky mával a něco řval. Ale nerozuměla jsem mu. "Co blbneš?" divily se holky, "ale to já z radosti, že jedeme domů," ale celou dobu jsem doufala a věřila že jsi to byl ty."
"Jo, byl jsem to já a křičel jsem česky na svou velkou klukovskou lásku: Sbohem Maríchen, měj se moc hezky a nezapomeň na mě!" jenže jsem to v tom fofru jsem to křičel česky, ale přes to okénko ve vlaku bys tomu nerozuměla ani kdybych to volal německy. Že se jmenuješ Maríchen jsem se dozvěděl před tou cukrárnou, holky ti tak říkaly. Ty jsi mi to neřekla, když jsem se tě na to ptal. "Nijak se nejmenuji a už tě nechci vidět, prevíte jeden nevděčná, koukej upalovat domů," jsi mi tenkrát řekla místo jména. Když jsem tě znovu uviděl tak ses na mě podívala, že jsem se k tobě bál přiblížit." Ale jak vidíš zázraky se dějí, našel jsem tě. Našel jsem svou velkou klukovskou lásku." Honza chtěl Maríchen pohladit po tváři ale odtáhla se. Honza domluvil a ani MarieAnna chvíli nic neříkala. Teprve po chvíli se zmohla na řeč.
"Tenkrát v Poděbradech, se s tebou Ralf nezačal prát z ničeho nic ale protože jsi u výlohy nesmekl čepici. Proč to ty moc dobře víš. Že se mu tak malej kluk ubrání to nečekal Ralf ani ve snu. Byl to kluk a je to chlap z našeho domu, tak ho dobře znám, proto jsem tě tenkrát přiměla k útěku. A taky se mi líbila tvoje odvaha. Viděli jsme se jen dvakrát, třikrát, já patnáctiletá slečna a ty třináctiletý prcek. Přes to jsem na tebe dodnes nezapomněla a jsem moc ráda, že jsi mě našel. Neříkej, že už se neuvidíme. Teď když chodíš s Kristl tak se uvidíme skoro pokaždé když zakotvíte v Drážďanech. Na vzpomínky budeme mít fůru času.
Honza na ni koukal, jako kdyby dostal ránu palicí mezi oči. "Co sem pleteš Kristýnku?" Rozzlobil se, "je ji šestnáct, na každým prstu má pět německých kluků ta nemá zájem o nějakého lodníka, ta má zájem o ty nylonky co jsem ji slíbil a které ji přivezu hned jak se dostaneme do Hamburku. Marjánko, já bych se chtěl vídat s tebou, teď když jsem Tě konečně našel. Podívej, celá tři plavčická léta mi protekla mezi prsty bez tebe, jak můžeš být tak krutá a předhazovat mi Kristýnku, když vidíš, že stojím jen o tebe. Máš pravdu, že máme fůru vzpomínek o kterých bychom si mohli vyprávět, ale jestli k tomu budeme mít čas a příležitost, záleží jen na tobě."
"Víš Hanzi," přemýšlela MarieAnna nahlas, "já nejsem žádná přelétavá můrka, teď když se Pepovi stalo to neštěstí tak ho nemohu jen tak halabala odkopnout. Já jeho adresu domů nemám, mám jenom adresu do Magdeburku, ale on moji adresu domů má. Napíši mu do Magdeburku dopis, a budu čekat na dopis od něho. Počkej dvě, tři cesty a pak za mnou přijď, ale ne k Watzkemu, tam už chodit nebudu, přijď za mnou k nám domů, cestu znáš."
"To si piš, že tahle cesta pro mě nezaroste. Budu po ní za tebou chodit i když se budeš náhodou jmenovat třeba paní Švamberková. Už nejsem ten kluk, který se nechá odradit přísným pohledem nebo nevlídným slovem. Přítelkyni a kamarádku z mládí si nenechám nikým vzít ani za nic, teď už mě máš holka na krku a už se mě nezbavíš. Žádné dvě cesty čekat nebudu, přijdu za tebou hned jak tu příště zastavíme a cestu co cestu budeme na ten osudný dopis čekat spolu. Hele už svítá, prokecali jsme spolu celou noc. Teď už ani nemám čas abych tě doprovodil domů a omluvil se tvé mamince, že jsem tě tady tak zdržel. Ale přijdu se ji omluvit příště." Chvilku rozlobeně, chvilku s prosíkem mluvil Honza.
Topiči už šramotili v kotelnách a zvedali páru, když Honza vyprovodil Marjánku přes lávku na břeh a po břehu až k přívozu přes Labe. Tam se krátce rozloučili a když z připlutého přívozu vystoupil Seržant, byl už z Honzy zase Džon. Na parníku houkali budíček pro vlek, byl čas se vrátit na loď.
"Tak u které jsi byl dneska?" smál se Honza, když spolu kráčeli po břehu zpátky k parníku. "Ále, když jsem doprovodil MarieAnnu k nám do kajuty, napadlo mě, že si budete mít hodně co povídat, tak abych vás nerušil, domluvil jsem se z Hertou, děti dala k mamince, když nás slyšela houkat a tak mě vzala na noc k sobě." "Hergot," na to Honza, "to už jsou nejmíň třetí nylonky co musím v Hamburku koupit až tam přijedeme. Jedny jsem slíbil Kristýnce, druhý slíbil Pepa Maríchen a ten už ji je nepřiveze a tak je to na mně a třetí pro Hertu, že tě vzala k sobě, abych si mohl v klidu pohovořit s Maríchen." "Tak pro tebe už je to Maríchen," smál se Seržant, "to jste se pěkně zabrali do hovoru, když vám to vydrželo až do rána. S Hertou si hlavu nelámej, anebo jo, aspoň bude mít ty pavučinky dvoje, ale předám ji oboje sám a ty jedny ji taky hned sám navlíknu!" "To víš, že jo," zabručel Honza, "je to se mnou ještě horší, v duchu už to není jen Maríchen ale Marjánka a i když za to mám na sebe zlost, byl bych rád, kdyby se ji Pepa už neozval."
Došli na parník, odvázali ho od břehu, stáhli lávku, kapitán zahoukal "Wind up!" zvedli kotvy a jeli. "Kde se couráte?" Ptal se jich Karel. "Ale měli jsme nějaké vyřizování," odbyl ho Seržant, "no ale Karle, jak to, že taháš Džona po hospodách, takovej hodnej kluk to byl, dyk nám ho ještě zkazíš," smál se. "Neškleb se," uťal ho Karel, "byli jsme jenom na večeři, radši drapni šrupr a dáme se do mytí paluby. Komando jsem umyl sám, aby kapitán nemusel chodit po rose, zatím co páni lodníci se courali po louce." Tak začal všední kolotoč každodenní práce na parníku. "Hele," zeptal se ještě Honza Seržanta, "jak to žes přivedl Maríchen k nám do kajuty a nechal ji tam, když jsem tam nebyl? Co kdybych se vrátil až ráno jako ty?" "Ty?" Smál se Seržant, "to zrovna, věděl jsem, že jsi nejspíš někde s Karlem na večeři a že se brzy vrátíte a taky jsem ji to řek a taky jsem ji řek ať si klidně zdřímne než se vrátíš. Zdřímla si?" "Dej pokoj, ty jsi ještě větší cvok, než jsem si myslel." Tím bylo tohle téma pro tuto cestu uzavřeno. V Magdeburku chtěli jít navštívit Pepu do nemocnice, ale už tam nebyl, nohu mu tam museli odebrat a po částečném zhojení rány ho převezli do nemocnice do Čech. Už ho nikdy neuviděli.
První Karlova cesta na Ústí byla dlouhá, táhli čluny celou trať až do Hamburku. V Magdeburku bunkrovali uhlí, a nakoupili si něco k jídlu. Kulturní dům ještě dávno nestál, ale plzeňské pivo už se na Bunkrplace koupit dalo tak i tím se celá posádka hojně zásobila. Ten den už v cestě nepokračovali. Posádky se rozběhly za večerní zábavou, starší někam na večeři a pivo, plavecká omladina někam kde se tančilo. Honzajako obvykle skončil doma s knížkou, Seržant pospíchal za svou vdovou, známou z minulých cest a Karel se vypravil za svou smutnou tanečnicí. Jak u ní dopadl se dozvíme a povíme si někdy jindy.
Do Hamburku dopluli bez zvláštních příhod, v obvyklém pracovním kolotoči úkolů na palubách či kotelnách. Den tam čekali na vlek člunů proti proudu, a tak si mohli zaběhnout do City a utratit těch pár marek zahraničního většinou za drobné dárky pro své blízké doma. Každý z nich měl doma nebo někde, sestru, milou nebo mladou ženu a tak se do nákupních tašek stěhovaly hlavně nylonové pavučinky, velký módní hit mezi děvčaty té doby. Honza za ně utratil víc než polovinu svého obnosu a za zbytek se mu podařilo sehnat ve výprodeji šátek z kašmírové vlny pro mámu.
Celou cestu proti proudu se Honza netrpělivě těšil do Drážďan. Hlavně aby nám tam vyšlo padla, nervoval se celou cestu. Jen ten stálý kolotoč práce mu pomáhal tu netrpělivost snést a potlačit. Seržanta který mu vyprávěl o své vdově v Magdeburku poslouchal jen tak na půl ucha, ale přeci jenom se musel zasmát, když se ho Seržant zeptal, jestli má opravdu ty nylonky pro Hertu, že on ty svoje nechal v Magdeburku. "To víš, že jo, pošlu jí je po tobě, neměj strach, ale zeptám se ji, až ji uvidím, zdali jsi ji řekl, že jsou ode mě," strašil ho Honza. "A co Karel? Neříkal ti něco o své smutné tanečnici?" Ptal se Seržant. "Mně se o ní vůbec nezmínil a ptát se ho nechci." "Na to se ho radši ptát nebudeme," mínil Honza, "jestli bude chtít něco nám poví, ale naději si nedělej, jak se ho zeptáš, dá ti nějakou práci a zamluví to." "Tak se ho zeptej, až spolu půjdete zas někdy na večeři," nedal se odbýt Seržant. "To víš, já mám plnou hlavu Maríchen a budu se ptát na nějakou cizí holku. Tos uhod. Pojď jdem radši vyblejskat cylindry!" Ukončil debatu Honza.
Konečně po necelých dvou týdnech dopluli do Drážďan, před pátou odpolední. Zakotvili a po návratu od inspektora oznámil kapitán posádce: " Nákup a padla, dnes už dál nepojedeme, mistře, ráno páru na šestou!" Na nákupu nezapomněl Honza koupit květiny pro Marjánčinu maminku, protože věděl, že v Německu bez kytičky na návštěvu nelez. Konečně po sedmé hodině se do Pieschen vypravil. Po zazvonění u domovních dveří mu opět přišla otevřít děvčat maminka. Honza pozdravil, honem ji vrazil do ruky kytičku a začal se omlouvat, že minule Marjánku zdržel až do rána. "No dostala co proto, třebaže už je dospělá. Víte jak jsem se o ni bála v dnešní nejisté době? Vždyť i sem ke dveřím radši chodím otevírat sama aby se děvčatům nemohlo nic stát. Ještě, že jste s ní tehdy po ránu nepřišel, hned bych vám jednu majzla, jak jsem byla rozčilená. Ještě teď mě svrbí ruka, máte štěstí, že v ní držím tu kytičku," usmívala se. "Pojďte se mnou nahoru, ať vás pozná taky táta a neošívejte se. Na procházku s jednou z nich můžete jít za chvíli, ale ne až do rána, to vám povídám."
"Jé Džony," zajásala Kristýna, "přivez si mi nylonky?" "Ano, jedny tobě a druhé pro Maríchen. Můžu je děvčatům dát?" Zeptal se tatínka, když se s ním pozdravil. "To bude záležet na tom, co za to budete chtít mladý muži?" Trochu se zachmuřil tatínek. "Už nic," zasmál se Honza, "Kristýnka si je už odtancovala, však jsem ji dost nohy pošlapal a Maríchen je slíbil Pepa, hádám si je také na parketu zasloužila, tak tady jsou." Chvilku ještě povídali, tatínek se zajímal o parník na kterém Honza jezdí, "Jo, jo, znám ho rozpomenul se po chvíli, ten byl postavenej u nás na loděnici kolem roku devatenáct set, možná o nějaký rok dřív. Dokonce jsem na něm jednou dělal když byl u nás na opravách, no tak vidíš ty používáš co já stavím. Tak to má být. Slyšel jsem, že jste se s naší Maríchen poznali tam u vás už za války. No budete mi o tom vyprávět někdy jindy. Teď se běžte projít připozdívá se, včas nám dceru přiveďte zpátky. A co ty Kristl, nepůjdeš taky?" "Kdepak," odpověděla Krystýna, "já se musím ještě učit a taky si musím vyzkoušet ty nylonky." "Jo to je nejdůležitější," smála se maminka, "učení až pak."
"Víš Honzo, budu se s tebou vídat ráda, ale nylonky už mi nevoz, ani nic jiného. Kdybys před našima neřekl, že jsou jako od Pepy, ani ty bych si nevzala. Jestli s tebou budu chodit, tak proto, že tě mám ráda a ne proto, že jsem ti za něco vděčná." "Víš Marjánko, kdybych mohl, snesl bych ti modré z nebe a žádný vděk bych za to nečekal, jen trochu té lásky o které mluvíš." "Tak s tím snášením ještě posečkej, jestli všechno půjde jak má jít, budeš na to mít celý život času. Jakpak jsi mě to teď pojmenoval?" "Tak se řekne česky MarieAnne mám tě rád." "Ty jsi ale podfukář, počkej, já se jednou naučím česky a tohle si zapamatuji, pak si mě nepřej. Ale koukej, připozdilo se, já musím domů a ty na loď." Tak ji doprovodil domů a s hlavou v oblacích se vrátil na svou loď.
Tak začaly pro Honzu nejkrásnější dva roky na plavbě. Vždy když kotvili v Drážďanech, vedla jeho cesta do Pieschen. Jako by jinam ani netrefil. Několik prvních cest proběhlo vzpomínáním při procházkách večerními Drážďanami. To bylo samé, "vzpomínáš jak," nebo "já si vzpomínám na," a tak jim ty večery vždy utekly až příliš rychle. Hodně dlouho do noci se ale neprocházeli, Marjánka už pracovala na Veterinární klinice na plný úvazek a bála se aby nebyla druhý den v práci příliš ospalá. Taky o Honzu se bála, po zkušeností s Pepou, pokaždé když ji doprovodil domů a loučili se kladla mu na srdce: "Hanzi, nechoď už za kamarády k Watzkemu, ať nejsi zítra unavený a nepozorný, ať se ti nic nestane, víš jak je ta vaše loď nebezpečná!" Ale Honza se jen smál, "však víš, že k Watzkemu nechodím a na večeři do restaurace už je pozdě, všude už mají zavřenou kuchyň, teď pudu po nábřeží rovnou na parník," a taky to tak dělal.
Pepa už se MariiAnně neozval a tak si byli cestu co cestu stále důvěrnější. Až jednou ho Marjánka při loučení překvapila. "Hanzi, nechoď ještě domů," navrhla mu, "pojď ještě na chvilku se mnou k nám". Honzu nemusela přemlouvat. Šel s ní jako beránek. Jako ve snách si všiml, že Kristýna spí na gauči v obývacím pokoji a od příchodu do dívčího pokojíku už si přestal detaily pamatovat, pamatoval si jen dlouhou dobu velikého blaha. Chvilka se protáhla až k ránu kdy přeci jenom trochu zdříml. Lekl se když mu Marjánčina maminka v pět hodin ráno jemně zatřepala ramenem se slovy: "Šifr vstávej, topiči už zvedají páru, na stole máš hrneček kávy, vypij si ji a upaluj na loď! Maríchen nech ještě chviličku spát!" Ve všem maminku poslech a upaloval k Labi. Přes lávku přecházel když mistr strojník houkal budíček posádkám vleku.
Tak začal pro Honzu čas plný blaženosti a cesty napjatého očekávání a výpočtů. Bude se kotvit v Drážďanech nebo to tentokrát nevyjde? "Ty se máš," záviděl Karlovi, "tvoje Sigrid bydlí v Magdeburku, tam kotvíme pokaždé, nebo skoro pokaždé, po proudu i proti vodě." "Ale no tak Džone, snad bys mi nezáviděl, vždyť i tobě to setkání vyjde skoro každou cestu," chlácholil ho Karel, "buď rád, jako já, že na nás ty naše přítelkyně tak trpělivě a věrně čekají. Kamaráde to se nepodaří každému." "To já vím Karle, ale přes to mě ta nejistota užírá a to si piš, že to vadí i Marjánce. Chtěla by se se mnou vídat častěji a to i já s ní,ale s tím se zatím bohužel nedá nic dělat a to mě žere."
Tak se Marjánka a Honza setkávali a loučili, těšili se na sebe a radovali se při setkání a byli smutní a zklamaní když občas parník v Drážďanech na noc nezakotvil a čas jim běžel jako splašený kůň, jako jeden z těch co je Marjánka pomáhala ošetřovat. Sotva maminka stačila desetkrát Honzu ráno budit slovy, "šifr vstávej, topiči už zvedají páru," byl rok ten tam. Honza už si zvykl, že má Marjánku jistou, že na něho trpělivě čeká a už tak úzkostlivě nevypočítával, zdali loď v Drážďanech zakotví.
Koncem léta mělo Ústí poruchu. Vracelo se z cesty do Děčína sice vlastní silou, ale jen samo, bez vleku. Celá posádka byla bez nálady, že je čekají opravy, teď kdy jsou nejdelší dny a plavba probíhá skoro celá za denního světla. Ještě ke všemu ani padla v Drážďanech nevyšlo, na candrbál u Watzkeho se nedostali a zřejmě tak honem nedostanou, prostě smůla. Honza zlostí ani nemluvil. Na podzim měl jít na vojnu a teď tohle. Tak už se nestačil před vojnou s Marjánkou na ty dva roky ani rozloučit. To Karel se svou Sigi v Magdeburku ano a dokonce i Seržant v Magdeburku dostal od své vdovy ujištění, že na něho bude ty dva roky trpělivě a věrně čekat.
Po příjezdu do Čech, na loděnici zjistili, že porucha je příliš vážná a rozsáhlá, takže se už nevyplatí ten starý parník opravovat, obzvláště když se staví celá řada motorových remorkérů, takže bude vlečné síly dostatek. Posádku rozmístili na jiná plavidla a naše tři mušketýry na ten měsíc před nástupem na vojnu jen do místního provozu v přístavu. Tak Honzovi sklapla poslední naděje, že se s Marjánkou před vojnou ještě setká. "Jestli pak na mě bude čekat," vrtalo mu hlavou, "vždyť já jsem ji ani neslíbil, že si ji po vojně vezmu za ženu, ani jsme se nedohodli, kde spolu potom budeme žít." Bez naděje, že ji před vojnou ještě uvidí, protože pro soukromé cesty hranice nebyla otevřená, se večer smutně díval na její podobenku. "Ach Maríchen," mluvil na ni v duchu, "zdali pak na mě vydržíš ty roky čekat? Jsi přeci jen starší než já a nějakého muže a hlavně jistotu do života potřebuješ a tu já jsem ti osel zatím nenabídl." Tak při práci v přístavním provozu a při tom večerním vzpomínání měsíc uběhl a přišel den kdy s dřevěným kufříkem nastoupil do mimořádného vlaku s neznámým cílem.

Lodníkova láska zrazená a vzdálená.

4. července 2016 v 12:03 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

5.

Lodníkova láska zrazená.

Lodníci jsou zvláštní sorta lidí. V patnácti letech odejdou od maminek a jako plavčíci se o sebe musí umět, tedy umět, musí se naučit postarat se o sebe sami. Plaveckému řemeslu je učí kormidelníci a starší lodníci, ale jak vyjít s penězi od výplaty k výplatě, jak si udržet při té práci čisté oblečení a prádlo, jak si v rychlosti uvařit stravitelné jídlo je učí až někdy dost krutě zkušenosti a život. Sem tam některý má štěstí na milou a soucitnou manželku kormidelníka která mu poradí a někdy i švestkové knedlíky k obědu nebo nedělní buchtu přinese.
Vyučení lodníci po třech letech jsou zkušení chlapi jak se patří. Umí obsluhovat lodě a vlastně všecko co na vodě plave, od každého řemesla umí trošku, tu nejnutnější, která jim umožní provizorně opravit porouchanou loď a dopravit ji z tratě do nejbližšího přístavu k řádné opravě. S každou nenadálou situací si ví rady a žádná svízel nebo trampota je nezaskočí a nebo jen velmi málo která. Umí se o sebe postarat, mají pro strach uděláno a tak jako se to naučili na vodě i na souši se dokáží rychle zorientovat v každé situaci.
Takových chlapíků, když přijdou na vojnu si důstojníci rychle všimnou. Vedle rozmazlených máminých mazánků jsou patrní na první pohled. Není tedy divu, že většina lodníků skončí ve školách pro poddůstojníky. Stejný osud postihl i Honzu. Od té doby prožíval vojnu v poklusu podle známého vojenského pořekadla: "Buďto běžím, nebo ležím a když ležím tak se zakopávám!" Po roce, když se v té škole stal poddůstojníkem, běhal s nováčky znovu dál. Prostě vojna.
Když ten první vojenský rok byl pryč, byl pryč i stesk po Marjánce. Už na ni tolik nevzpomínal a její podobenka odpočívala v kufříku mezi drobnostmi. Pak se stalo něco, na co Honza nebyl pyšný, ba naopak styděl se za to, ale bylo to silnější než jeho vůle a dobrá předsevzetí. Potkal sedmnáctiletou Aničku a zahořel k ní láskou. Byla to láska, jako když podpálíš stoh slámy. Nešla ničím uhasit. Pryč byly vzpomínky na válečnou Maríchen z Poděbrad, z hlavy se mu vykouřily vzpomínky na krásné večery s Marjánkou v Drážďanech a na sliby a plány které si šeptávali před usnutím.
Mladá Anička, nezkušená v lásce a milování od toho požáru chytla a začala hořet taky. Netrvalo dlouho a byla Honzovi po vůli. Tak se stalo co se stát muselo, a ještě ve vojenské uniformě se Honza s Aničkou celý šťastný oženil. Také malá Anička přišla na svět dřív než se Honza vrátil do civilu a na loď. Honza měl svoje dvě Aničky moc rád, s malinkou si rád hrával až měla velká Anička o ni starost. "Dávej, přeci pozor, ať ji neublížíš," napomínala manžela, "jsi jako hromotluk, to není kotva ani kormidlo, to je naše Ančička, tak buď trochu jemnej!" "To víš, že jo chovám ji jako by byla perníková, tak se o ní neboj." Ale Anička se přeci jen trochu bála vždy když Honza vzal Ančičku do náručí.
Po vojně vzal Honza sebou své dvě Aničky do Děčína kde našel slušný byt ve vile se zahradou, dřív než nastoupil na svou loď. Nastoupil jako druhý kormidelník na vlečný parník Lovosice, kterému velel Nosárius, Václav Pospíšil jeho bývalý první kormidelník na starém Ústí. Při odjezdu z Děčína se v Honzovy přeci jenom hnulo svědomí. "Co já tý Marjánce řeknu až ji uvidím, jestli přijde na loď. Jak ji chudákovi mám vysvětlit, že jsem ženatý a mám dítě. To jsem ale pěkný zločinec, takhle ji ublížit. To mi nemůže do smrti odpustit." Tak jako se dříve modlil, aby v Drážďanech zakotvili, tak si teď přál aby se to nepodařilo. Ale marná naděje. Kolem šesté odpolední spadly v Drážďanech kotvy do vody a než se kapitán vrátil od inspektora bylo už na další cestu pozdě. Také už celá posádka byla vystrojená na vycházku a jen čekali na kapitána aby jim dal padla. Pak se rozběhli jako když střelíš do hejna vrabců.
Honza, jak bylo už před vojnou jeho zvykem než potkal Marjánku, si vzal rozečtenou knihu ale dnes nečetl. Nešlo to. Se strachem čekal na Marjánku. Ale Marjánky se nedočkal. Nepřišla. Už nikdy nepřišla. "Kristýnka už asi k Watzkemu nechodí, jinak by už od kluků z jiných lodí věděla, že jsem napakoval na Lovosice a Marjánce by to určitě řekla," lámal si hlavu. "Ale já přeci nemůžu teď jít do Pieschen, pár facek od Marjánky bych ještě vydržel, ale jak bych se mohl dívat do očí starému tátovy a mamince. Ti by si určitě pomysleli, "zkazil nám dceru, prevít a pak ji nechal sedět," a měli by pravdu. Ne u Neubauerů už nemohu nikdy zazvonit." Přemýšlel stále dokola, zatím co noc kolem něho pomalu míjela.
Ráno při odjezdu z Ostragehege byl druhý kormidelník unavený a ospalý víc než parta mladých lodníků a topičů, kteří to u Watzkeho roztáčeli dlouho přes půlnoc. "Tak hoši, jeden koště, druhý kartáč a jdeme na mytí paluby. Rosu z komanda už mám spláchnutou a komando vyšvaplované do sucha a teď se dáme do paluby, až bude modrá jako chrpa." Už to fičelo, kluci drhli, Honza jim z hadice koště i kartáč hojně podléval vodou, byl to přeci jen modernější parník než staré Ústí. Tam by se jim o hadici ani nezdálo, všecku potřebnou vodu si z Labe museli pěkně vytahat vědry na provaze, v lodnické hantýrce zvanými čepajmry. Věřte, že to nebyla žádná legrace nabrat do vědra na provaze z jedoucího plavidla vodu. Než se plavčíci ten správný grif naučili, hezkých pár čepajmrů zmizelo v řece a v nenávratnu.
Tak to šlo cestu za cestou. Honza postupem doby si přestal dělat kvůli Marjánce výčitky jenom vždycky při kotvení v Drážďanech na ni marně čekával. Plamen lásky k Aničce už tak vysoko jako když hoří stoh neplápolal, ale změnil se ve vytrvalý žár věrné lásky. Ale i přes ten žár lásky k Aničce cítil Honza i ten druhý plamen, spíše teď už jen plamének lásky k Marjánce, obklopený ledovou hradbou výčitek svědomí. Už nepálil, ale byl tam a Honza věděl, že v jeho svědomí zůstane už navždy.
Jak šla ta léta, k malé Ančičce, přibyla Dášenka. To už byl Honza prvním kormidelníkem a po deseti letech, kdy přebíral na loděnici na Mělníku novou moderní loď jako kapitán otevřela oči na krásy světa maličká Janička, miláček celé rodiny, hýčkaný sestřičkami i maminkou a tátou. Nová moderní plavidla která postupně mladí kapitáni na loděnicích přebírali byla vybavená moderní technikou o které se starým kapitánům ani nesnilo. Pneumatické, hydraulické a elektrické motory a čidla, podstatně ulehčovaly posádkám těžkou práci ale také zároveň silně redukovaly počty členů posádek na svých palubách.
Vlečné parníky a čluny postupně z řeky mizely a řeku opanovaly velké motorové nákladní lodě a postrkové soupravy se dvěma nebo třemi muži na palubě. Byly výkonnější a o hodně rychlejší než dřívější vleky. Už jen málo kdy některá zakotvila na Ostragehege v Drážďanech. Zmizely časy, kdy při zakotvení dvou vleků napochodovalo do sálu Watzkes Baal und Tanzhaus třicet mladých českých plavců a začali tam roztáčet své německé tanečnice. Ach ano, to odnesl čas. Dnes patří taneční sál u Watzkeho cele a úplně mladým německým párům. Když dnes přeci jen někdy česká nákladní loď v Drážďanech zakotví se svou dvoučlennou posádkou, kapitán většinou zůstane hlídkou na lodi a mladší člen posádky vyrazí někam na večeři. Už ani neví jak oblíbená byla mezi jeho staršími předchůdci Watzkeho tančírna a když tam zavítá, zapadne tam bez povšimnutí, jeden muž mezi mnoha páry.
Po mnoha letech, už několik let před odchodem do důchodu zastavil zákaz plavby kvůli opravě mostu Honzovu loď při plavbě proti proudu už brzy po poledni. Na Ostragehege pusto nikde žádná loď v dohledu, obytná loď inspektora plavby byla pryč, jeho funkce byla zrušena a celý provoz plavby byl řízen počítači a mobilními telefony z hlavního dispečinku. Dokonce i přívoz tady byl zrušen, každý než by šlapal pěšky radši skočil do auta a přejel na druhou stranu Labe třeba s malou zajížďkou po mostě. Byla to pro Honzu smutná podívaná. "Podívám se do Pieschen" rozhodl se, "bolesti a křivdy zavál prach času a já se ještě jednou chci podívat na místa kam jsem za mlada chodíval tak rád. Rodiče už nejsou jistě mezi námi a děvčata se jistě vdala a bůh ví kam je život zavál."
Přívoz už nebyl, musel jet tramvají. Když v Mickten z devítky vystoupil jako by se vrátil o pět a třicet let zpátky. Všechno tady poznával, ulice i zákoutí kudy chodíval ve dne i v noci, někdy sám a často ve dvou. Tak pomalu šel, co noha nohu mine až došel k tak známé bráně, za níž ho celý rok očekávalo tolik radostí. Po chvíli váhání vešel dovnitř na dvůr. Chvíli se tam smutně rozhlížel a pak vykročil zpátky k bráně. "Počkej Hanzi, neutíkej, máme spolu o čem mluvit!" Ozvalo se za ním. Otočil se a tam ve dveřích ji uviděl. Starou asi padesátiletou ženu tak podobnou mamince, jak si ji pamatoval, až to zaráželo. Trochu zbledl a šel pomalu k ní. "No neloudej se, já nejsem Maríchen, jsem Kristl a čekám tu na tebe celý život, abych ti mohla vynadat. Ale že ti to trvalo, než si se sem odvážil. Tak pojď nahoru, cestu znáš. Uvařím kafe aby se mi to dobře hubovalo a ty abys mi u té litanie neusnul."
Tak se za ní vypravil po schodech vzhůru. Teď už by po nich nevyběhl na jeden zápřah, jako kdysi a tak byl rád, že po nich i Kristýna stoupá pomalu a rozvážně. Konečně vešli do tak známého bytu. "Moc se toho tady nezměnilo, pár kousků nábytku a jinak nic." Podivil se Honza. "Co bys Hanzi chtěl na takovém pěkném předválečném bytě měnit. Pěkně se tu bydlí i vzpomíná. Kde bys v novém paneláku vzal staré vzpomínky? I na tebe tu dost často vzpomenu když někdy uslyším houkat loď, jen pořád ještě po tolika letech nevím zdali ta vzpomínka je milá nebo nemilá." "Nechme zatím byt a vzpomínky," Honza na to, "nejvíc mě zajímá co je s MarieAnne, jak se ji daří a kde je, vyprávěj a co vaši, a co ty sama? Kde máš děti a muže, že jsi doma sama?" Chvilku bylo ticho, na stole se objevily hrnečky a konvička kávy teprve pak Kristýnka odpověděla: "Všecko ti to Hanzi povím, ale nejdříve pověz ty mně proč si Maríchen opustil? A proč je to pro tebe zase najednou MarieAnne a ne Maríchen?"
Tak ji to Honza všechno pověděl a bylo to dlouhé povídání. O tom jak se na poslední cestě starého Ústí, ani nemohl před vojnou s Marjánkou rozloučit a jak ho to mrzelo. O tom jak se na vojně zamiloval do Aničky ale při tom měl svoji Maríchen pořád rád. Jak měli s Aničkou maličkou Ančičku a potom ještě Dášenku a Janičku. Jak je má všechny rád ale jak má při tom pořád rád i Maríchen i když ji už takových let neviděl. Jak ho celý život pronásledují výčitky, že ji tak zklamal. Jak by ji za svoji Aničku nevyměnil ale přes to po ní stále celý život touží. Jak první čas po vojně kotvíval v Drážďanech se strachem, že se Maríchen objeví s výčitkami a možná i s pláčem. Jak by ji teď po letech ale rád viděl.
Kristýna upíjela kávu a Honzu nepřerušovala, mlčela. Dvakrát si z konvičky dolila než Honza skončil. "Víš Hanzi, seš pěknej mizera," spustila když Honza dovyprávěl, "víš ty co se pro tebe Maríchen naplakala? Ale nakonec ti odpustila, protože tě má pořád ráda, to mi rozum nebere. Nakonec se obě odstěhovaly za Ralfem do Lipska. V Drážďanech už zůstat nechtěla, všecko ji tady připomínalo tebe a ten rok kdy tě celá rozechvělá očekávala. "Musím pryč," řekla mi, "nebo tady na něho budu pořád čekat i když vím, že už nikdy nepřijede." Ralf je přivítal s otevřenou náručí, vůbec mu nevadilo že, ale co to povídám, on na ni vlastně už od mládí čekal a už ani nedoufal, že se dočká. Ani sem do Drážďan nejezdí, to spíše já zajedu občas do Lipska za nimi. Maminku si vzala k sobě, když táta umřel, a tak jsem já zdědila tenhle byt. Maminka, ta ti Hanzi neodpustila nikdy. Ještě pár dní před smrtí si na tebe vzpomněla: "Tak jsem se tenkrát v tom Hanzim zklamala," povídala, a pohladila při tom malou Maríchen po vlasech. No podívej, už se stmívá, budeš muset jít."
Honza se zvedl ale pak se přeci jenom zeptal: "Co ty Kristýno, opravdu už se stmívá, kdepak máš muže, copak dělá?" Kristýnka se zasmála, "no co bys myslel, je na lodi jako ty. Máma měla pravdu, tak dlouho jsem loudila o nylonky až jsem si k nim vyloudila syna. Ale ten můj nebyl takový mizera jako ty a vzal si mě. A tak teď manžel i oba moji kluci jezdí na lodi. Teď můžu mít nylonek kolik bych chtěla a už o ně ani nestojím. Určitě se na Labi potkáváte, jen o sobě nevíte, a taky to tak zůstane. Víš Hanzi, já se na tebe pořád ještě zlobím, i když Maríchen ti odpustila a má tě káča pořád ještě ráda. Ale jsi hodný že ses tady po letech ukázal, teď aspoň vím, že máš aspoň výčitky svědomí a nejsi tedy tak velký lump jak jsem si myslela. Ale už sem nechoď, co jsme chtěli vědět, všechno už jsme si řekli. Měj se hezky a opatruj se!" I ty Kristýnko a Maríchen ode mě pozdravuj." Sebral se a šel.

Lodníkova láska.

6.

Lodníkova láska vzdálená.

Starý pán s kapitánskou čepicí na hlavě, seděl na zahradní lavičce a pozoroval koně. Tohle stádečko byla jeho pozdní láska. Rád se o ně pomáhal starat dokud mu to síly dovolily ale teď už ho k nim vnučka ani dcera nechtějí pustit. "Hele dědo jsi už jako chrastítko," smála se vnučka, "je ti tři a osmdesát, mrštnost je fuč, když tě bude chtít Démon kopnout, neuskočíš a rozsypeš se nám, radši se už jen dívej!" Tak se tedy už jen díval a měl z toho potěšení a taky ho to odvádělo od vzpomínek. Pořád ještě po letech vzpomínal na svou loď a na milovanou řeku. "Být mi znovu patnáct, znovu bych šel na plavbu, pozorovat ta krásná rána nad řekou a řeku před lodí, nic krásnějšího na světě není," říkával. Nech už toho vzpomínání dědo domlouvala mu vnučka. "Vida ji," dumal děda, "tak už je z ní inženýrka. Minulý měsíc odpromovala a teď dostala místo v nějakém hřebčíně až v Lipsku."
Hřebčín to byl pěkný, moderní, připravený uspokojit rozmáhající se zálibu mladých lidí v jízdě na koni. Lidi znovu objevovali starou pravdu, že nejkrásnější pohled na svět, je z koňského hřbetu. Mladá inženýrka dostala na starost výcvik mladých odrostků a jejich drezůru aby byli poslušní i pod sedlem svátečních jezdců. Všechno šlo jak má jít, koně byli poslušní a prospívali, klisničky rodily hříbátka, hřebečkové byli bujní a valáškové učenliví prostě pohoda a radost pracovat. Přeci jenom po čase do té idylky chybička se vloudila. Několik koní dostalo koliku a zvěrolékař který měl stádo na starosti nemohl přijít na to proč se nemoc do stáda stále vrací. "Pozveme starou paní zvěrolékařku Neubauerovou, snad nám poradí," rozhodla majitelka hřebčína, "už je sice pár let na zasloužilém odpočinku, ale občas se tu i se svoji stařičkou maminkou ukážou. Co ty nevědí o nemocech koní, nestojí za to vědět. Snad nám poradí. No uvidíme." Jak řekla, tak udělala.
Hned druhý den se v hřebčíně objevily. Dvě babky, jedna starší než druhá a hned se pustily do práce. Mladá inženýrka držela koně které vyšetřovaly a nemohla z mladší paní zvěrolékařky spustit oči. Když byly s prohlídkou koní hotovy odešla zvěrolékařka s mladým doktorem a majitelkou koní do kanceláře a stará paní přišla za mladou inženýrkou. "Copak, že jsi nemohla spustit z paní doktorky oči místo abys hlídala koně," ptala se jí. "Při vyšetřování nemůžeš být tak nepozorná, to přeci víš," trochu ji pokárala. "No ano to vím," odpověděla mladá, "ale zaskočila mě podoba paní doktorky. Víte mám dvě tety a ty si jsou s mamkou tak podobné, že si je lidé pletou. Běžně se stává, že některé z nich někdo začne na ulici tykat a ona ho vidí poprvé v životě a až po chvíli se domluví, že se zmýlili. Kdyby šla paní doktorka po Děčíně vsadím se, že by se tam našlo dost lidí kteří by na ni začali mluvit česky v domnění, že mluví na mamku nebo na jednu z mých tetiček." "Možná by měli i trochu pravdy," řekla trochu smutně stará paní. "Víš ty co, pojďme se posadit támhle do altánu, popovídáme si trochu než to ostatní v kanceláři vyřeší!"
Altán stál trochu stranou, bylo z něho vidět na koně v ohradách i na pastvinách a dobře se v něm povídalo. Když se v něm usadily, stará paní se zeptala, "jak pak ti mám říkat? A jak se jmenovaly tvoje tety a maminka za svobodna? Pak ti povím, proč mě to zajímá." "Jmenuji se Jana," odpověděla dotázaná, "a budu ráda když mi tak budete říkat. Maminka i tety se za svobodna jmenovaly Bauerovy. Proč to chcete vědět?" "Počkej ještě, ještě jednu otázku, pak ti to všechno povím. Ty se jmenuješ po dědovi? Jmenoval se tvůj dědeček Jan a byl lodníkem?" Jana se zvědavě dívala na starou paní a po chvilce váhání přeci jen odpověděla. "Ano, jmenuji se po dědovi, a děda je Jan ale není to lodník, je to kapitán i když už je dávno v důchodu, stejně pořád jezdí na ty jejich kapitánské srazy. Ale teď už jsem opravdu zvědavá."
"Víš, myslila jsem si, že už se k téhle historii nebudu nikdy vracet, že je to uzavřená kapitola mého života. No a vidíš, snad náhoda nebo osud mi ty dávné časy připomněly. Paní doktorka Neubauerová, moje dcera je opravdu tvoje teta. Tvoje nejstarší teta o které jste vy ani děda neměli ani tušení. Měli jsme se s tvým dědou moc rádi než poznal tvoji babičku na vojně. Potom naše láska vyprchala jako dým, ale mně na ni zůstala živá památka o které se Hanzi nikdy nedověděl. Poprosím tě aby to tak zůstalo. Měla jsem ho moc ráda a dodnes pro něj mám slabost. Pro tu slabost a pro strach aby se staré rány znovu neotevřely mu o jeho stařičké dceři neříkej, protože by se sem chtěl rozjet a to by ničemu neprospělo. Už teď mě mrzí, že jsem se neudržela a zamotala ti hlavu tím dávným příběhem. Tak ty jsi Hanziho vnučka, to mě těší a jak to, že jsi zemědělská odbornice? Vždyť Hanzi neměl na lodi nikdy ani květináč."
"To není možný," přemýšlela Jana, "náš děda a tohle," ale nahlas po chvíli když strávila to překvapení staré paní slíbila: "Dědovi nic nepovím, ani babičce ale tetám a mamince ano, co kdyby chtěli svoji nevlastní sestru poznat? Nevadilo by jí a vám to? Že jsem vystudovala zemědělství, to máme v rodině, mamka, obě tety i sestřenice jsou veterinářky a teď koukám, že i nejstarší dědova dcera jako by patřila do rodiny. Jen ten syn se dědovi nenarodil aby po něm mohl nastoupit na loď." "Tak jsme domluveni," uzavřela povídání stará paní. Koukám, že už v kanceláři také dojednali, tak se pomalu rozloučíme. Dceři o tobě doma povím, tak nebuď překvapená když se příště k tobě bude hlásit. To víš poznat najednou dospělou neteř od fochu, to není jen tak, musím ji na to doma pomaloučku připravit. Ale mamka s tetami ať přijedou, budeme je čekat s plnou konývkou kávy." Pak ta stará paní Janu políbila na tvář a odešla.
Bylo to poprvé co ji Jana uviděla a také naposledy, ale už navždycky si tu drobnou stařenku zapamatovala. Když se pak na návštěvě domova s dědou uvítala, pomyslila si: "Vida ho, dědu kapitána, kolik pak podle Labe ještě chodí mých strýčků a tetiček o kterých já nic nevím." "Jestli pak tam taky chodíš tancovat v tom Německu?" Zeptal se ji děda. "To víš, že jo dědo, zdokonaluji se při tom v řeči, ale teď už běžím ke koňům, ještě se stavím" a odběhla. "Holka, holka, nejlepší je slovník v posteli, jestli pak to taky víš?" Pomyslel si děda při vzpomínce na své mládí a na svoji dávnou lásku, s kterou se tak rád v té německé řeči zdokonaloval. Ale to už všechno odnesl čas a i ty vzpomínky ve staré hlavě bledly stále víc a více.