Daleko je na Tipperary

24. července 2016 v 15:22 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

"Daleko je na

Tipperary,


daleká je cesta má," hlaholila písnička nad pochodovým útvarem plavčíků, který si to šinul, od Podolí do vrchu k zámku, ulicemi starobylého královského města Mělníka. Však už tady tak chodívali jejich předchůdci a starší ročníky hezkou řádku let. Staří a starší dědové si ještě pamatovali když si kluci do pochodu zpívávali i "Wer wir fáhren, wer wir fáhren, wer wir fáhren gegen Engeland."
Ale válka skončila, proti Anglii se neplulo, a po válce nastaly nové časy a nové rozdělení sil a poměrů ve světě. Čas oponou trhnul a písnička byla teď již trochu nepatřičná, ale ti kluci ji zpívali rádi a často i přes protesty úředních činitelů. Když ovšem spustili, "Černý muž pod bičem otrokáře žil," nebylo k této písni ze strany městských činovníků žádných připomínek. Ale posléze přimhouřili oči i nad Tipperary. "Vždyť je to jen na ty tři zimní měsíce," říkali si, "pak se ti výrostci nevycválaní rozběhnou na svoje lodě a my tu ve městě budeme mít zase svůj klid a pokoj. Kdo by se s nimi pořád dohadoval, vždyť tam v tom jejich brlohu ani žádného vychovatele nemají." Tak si plavčíci dál zpívali co chtěli a co se jim líbilo.
Když se plavčíci vrátili ze školy, a z praxe v přístavu, hodili se do gala a čile se zúčastňovali společenského života mělnické mládeže. Oblíbené byly středeční a sobotní podvečerní Mládežnické hrátky, ale největší oblibě se těšily nedělní odpolední čaje od dvou do sedmi, kam pravidelně přijížděli na půlhodinku s mládeží i známí umělci z Prahy. Tak tam kluci zhlédli naživo pana Wericha, Jindřicha Plachtu, tehdy ještě mladého pana Peška a řadu dalších, známých i méně známých. Ovšem daleko větší úspěch než pražští umělci měla u plavčíků mělnická děvčata. Dalo by se říci, že zalíbení a úspěch byl obapolný. Kluci měli aureolu světáků a většina z nich pusu řádně proříznutou, jak je to naučil časný samostatný život a to na děvčata platilo jako svíčka na můrky. Některá z nich také chudinky jako ty můrky se spálenými křidélky dopadla.
Tu neděli koncem února, jako by nějaké chvění a milostné vábení v ovzduší našeptávalo plavčíkům, "pozvi Mařenku (Aničku, Zuzanku) na prohlídku internátu, třeba ti tam dá hubičku." Ten samý hlásek pokušitel šeptal do ouška Mařence, (Aničce, Zuzance), "poslechni ho, dojdi se podívat jak si tam ti kluci bez rodičů žijí, i tobě by se takový život líbil!"
Tak, aniž se domluvili, vytratilo se několik párů kolem páté hodiny, už za tmy ze zábavy a každý hoch s děvčetem ruku v ruce zamířili na Podolí. Co se po jejich příchodu na ubytovnu dělo, necháme na fantazii čtenáře, musíme však podotknout, že žádné orgie to nebyly. Kluci i když světem protřelí, byli v lásce nezkušení a děvčata spíše zvědavá než roztoužená.
Malér byl, že to předjarní vábení a chvění v ovzduší zachytili i někteří rodiče, a tak se pár otců a maminek přišlo po páté podívat jak se jejich dítko baví. Když svou dceru nikde nezahlédli, průzkumem u kamarádek se dověděli tu Jobovu zvěst. "Naše dcera odešla s plavčíkem, Ježíš Maria, že von ji zatáh tam k nim do toho domu hrůzy," před kterým každá máma svou dceru opakovaně varovala, "a bůh ví co tam teď provádějí." V oka mžení se hnala záchranná a trestná výprava na Podolí.
Hrůza maminky jímala když tam vtrhly. Některá děvčata byla jen v košilkách, a některá dokonce i bez nich. Sodoma a Gomora. Nastala okamžitá záchranná akce kombinovaná pohlavky a plácanci přes holé zadečky. Tátové fackovali plavčíky na potkání a jako obvykle, odnesli to nevinní, kteří chudáci nevěděli ani která bije, ani proč jsou biti. Viníci už při prvním řevu rozzuřených otců vyskákali jen v trenýrkách do sychravé únorové noci, kde ve tmě čekali až se bouře přežene. Strachy jim ani zima nebyla.
Oderák Bohoušek potichu lamentoval, "Boha jeho, co mě to jen popadlo, v Bohumíně mám svou Anežku a takhle tady blbnu, ještě se nastydnu a bude to." "Ále, uklidni se Bohoušku, přes tu chvilku zimy co teď zkoušíme to byl hezký večer, to musíš uznat," konejšil Jirka z Prahy Bohouška, sebe i ostatní promrzlíky. Opravdu, netrvalo to dlouho a kárná výprava i s provinilými dcerami, odešla a zmizela v únorové, černé, zimní noci a třesoucí se provinilci se vrátili do tepla, kde je kamarádi dost nepřívětivě přivítali: "Vy voli, víte co jsme místo vás dostali facek?"
Byl to velký skandál tenkrát na Mělníku. Celý měsíc se o ničem jiném nemluvilo, než o tom, jak ti zvrhlíci zatáhli ta nevinná děcka k sobě do toho brlohu a bůh ví co tam s nimi prováděli. Nevědělo se která děvčata jsou ta padlá tak byla litována všechna. Právě tak nikdy nikdo nezjistil kterých osm svůdců vylákalo ta neviňátka do hříšného pelechu. Ale lumpové jsou to všichni, ustálilo se obecné mínění občanů starobylého královského města.
Ten rok, o plesové sezoně už měli plavčíci utrum. Žádná tanečnice s nimi nešla do kola a při sebe menší zámince je pořadatelé z plesu nebo zábavy okamžitě vyhodili. Dozvuky toho skandálu trvaly ještě i po roce příští zimu s dalšími mladšími plavčíky. Tančit, to už s nimi děvčata tančila, ale když se některý osmělil a zeptal se: "Slečno, směl bych vás doprovodit domů?" Dostal vždycky odpověď. "Kdepak, maminka mi to zakázala a táta by mi dal co proto." Tak ten rok ani jeden plavčík, nedostal na Mělníku ani jednu hubičku, o vodění se z dívkou za ruku ani nemluvě.
Celý ten skandál byl i jedním z důvodů proč vedení města Mělníka neprotestovalo proti rozhodnutí plavebního podniku přesunout dlouholetou výuku plavčíků, z Mělníka pryč, do města Děčína.

Když ten poslední rok na Mělníku pochodoval do školy pod zámek, útvar plavčíků se zpěvem, "Daleko je na Tipperary, daleká je cesta má," každou chvíli se ozvalo odněkud z chodníku: "Už abyste tam byli holomci, kdo má ty naše holky furt hlídat!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama