Lodníkova láska, In der Nähe von der Elbe.

4. července 2016 v 12:26 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

2.

In der Nähe von der Elbe.

Krásné město Drážďany poklidně rozložené po obou březích řeky Labe,kterému Němci odjakživa říkají Elbe, vždycky bylo, je a Bůh dá bude vznosnou metropolí Saska. Mají se Sasové věru čím chlubit. Ani hrst listů našeho povídání by nám nestačila na popsání všech nádher, památek a pamětí hodností kterými se to krásné město může chlubit.
My ale necháme střed města za zády a vypravíme se kus cesty po proudu řeky, kde na pravém břehu leží dělnická čtvrť Pieschen, čtvrť bez atraktivních památek zato se spoustou pracovitých lidí. V devatenáctém století se bouřlivým rozvojem z malé zemědělské vesničky změnila na průmyslovou oblast s vlastním Pieschenským přístavem, loděnicí 'Übigau a dalším průmyslem. Na začátku dvacátého století byla celá přestavěna a zmodernizována. Vzniklo vlastně nové sídliště třípatrových domů s vnitřními dvory pro dvacet tisíc pracovníků a jejich rodin. První světová které se začalo říkat Velká válka, a pro Německo krušná léta po ní, si i tady vybraly svou krutou daň. Hodně mužů se z té války nevrátilo a epidemie chřipky po válce chtivě skosila i mnoho podvyživených dětí a žen. V roce 1930 už tam začala převládat naděje na lepší časy a mezi lidmi dobrá nálada. Hyperinflace skončila a s ní zmizela i většina zasmušilých tváří mezi lidmi v Pieschni.
Nás zajímá dům na Kätschenbrodastrasse 232 vchod B, byt ve třetím patře s okny do dvora. V létě 1930 se v něm narodilo děvčátko, první dítko do rodiny Neubauerových. Když do ložnice zavolali tátu, šťastná maminka zašeptala, "podívej se Jozífku, jak je krásná" a unavená po tom výkonu usnula. Tatínek, nýtař z loděnic byl trochu zklamán, že to není kluk, ale když si malinkou před odchodem do práce poprvé pochoval, radost a štěstí z toho malinkatého uzlíčku mu dalo na to zklamání zapomenout. V práci před kamarády se pak nadýmal jako holub, "hej chlapi, já jsem táta" opakoval kamarádům mezi rachotem nýtovacích kladiv. "No dobře sis to Sepl načasoval, zdá se, že se blýská na lepší časy a ty největší trable jsou už za námi. Jestli pak už jste ji se ženou vybrali jméno?" Ptali se kamarádi. "No kluk by se byl jmenoval po mně, holčička se samozřejmě bude jmenovat po mamince Marie a po babičkách Anna, prostě Marieanna, bude to moje Marjánka." "No to známe," smáli se kamarádi, "stejně ji každý bude říkat Maríchen dokud bude malá a až ji bude šestnáct najednou prohlásí: "Říkejte mi Mery!" to je teď mezi mladými taková móda." Joseph se taky zasmál, "i dejte pokoj," mávl rukou, "kdoví jaká bude móda mezi mladými za šestnáct let, počkáme si a uvidíme." Skončila debata, přišla další várka rozžhavených nýtů a nýtovací kladiva začala znovu rachotit.
Kamarádi měli pravdu. Všichni na děvčátko volali "Maríchen." Maminka a nakonec i on sám, když se batolila po podlaze a pletla se mamince pod nohy nebo když ji večer houpával na klíně. I sousedé tak na ni volali, když jako čtyřletá opanovala dvůr u svého domu. Byla to taková švitorka, s každým sousedem se brzy skamarádila. Nejraději si povídala s mladou paní Müllerovou, která ji k sobě často zvala na buchtu, či na koláč. Ta byla také první komu honem řekla novou zprávu. "Paní Müllerová, víte že nám v noci přinesla vrána sestřičku? Nechtěla ji mamince dát, ale maminka si ji vzala a ona ji za to klofla a maminka teď proto trošku stůně, ale brzy se uzdraví, říkal tatínek." Paní Müllerová se usmívala a zeptala se: "Jakpak se ta tvá sestřička bude jmenovat? Jak ji budeš říkat?" "Jé já nevím, maminka teď spí a nesmím ji budit, ale až přijde tatínek z práce, zeptám se ho a pak vám to povím, jo?" "I to víš, že jo, ale teď spapej ten koláč a běž si hrát s dětmi na dvůr!"
Sestřičce dali jméno Kristýna Anna. "Tak máme Mariánku a Kristyánku, jen ten kluk se nám nějak nedaří maminko." Posteskl si tatínek. "I dej pokoj Jozífku, kluk by musel na vojnu, a víš co tys tam zkusil v té Veliké válce. Holky se víc drží doma, daleko víc si jich užiješ než kluka. A Jozífku, teď když máme ty dvě děti ne aby ses motal do politiky, však se podívej co se děje, vždyť i u vás na loděnici pár chlapů sebrali. Krista pána a nepouštěj si ani hubu na špacír, mysli na holky a na mě, co bychom si tady bez tebe počaly." Josef se opravdu do politiky nemotal. Když se ho chlapi ptali, " co tomu říkáš, Sepl," jen zavrtěl hlavou a zabručel, "ále, já těmhle věcem nerozumím," a šel si po své práci. "Ten je ňákej divnej," říkali si chlapy, "my tady budujeme nové Německo a on tomu nerozumí," ale po čase se ho na názory ptát přestali. Byl vynikající odborník, časem se stal vedoucím party nýtařů, šéfové si ho považovali a to bylo pro něj hlavní. Ani do hospod s kamarády nechodil. Doma byla vždycky nějaká ta lahvinka piva, na to maminka dbala, tak si po šichtě hrál doma s dětmi. Často jen tak nezávazně klábosil se sousedy na dvoře kde pobíhala malá drobotina z domů kolem dvora.
Tak ubíhal čas. Kristýnce už byl na hraní byt malý a dvůr teď už byl její revír. Marjánka začala chodit do školy, už mohla na ulici, byla přeci už velká, tak se po vyučování často zatoulala až k Labi kde ráda pozorovala projíždějící lodě. Nejraději měla parníky s dvěma komíny a chocholy kouře nad nimi. Když o nich nadšeně vyprávěla doma, tatínek jednou řekl: "Víš Maríchen, já na takových lodích nejezdím, ale stavím je. Jestli chceš uděláme si v neděli výlet, maminku s Kristýnkou usadíme do zahradní restaurace před loděnicí a my si tam prohlédneme všechny lodě co stavíme nebo opravujeme. Prohlédneme si je do posledního šroubečku, když budeš chtít." Marjánka skočila tatínkovy kolem krku a jásala, "budu chtít tatínku, budu." Tak tu exkurzi podnikli a Marjánka, celá nadšená měla na tatínka přehršel otázek a taky se od té doby často chlubila. "Můj tatínek staví lodě," říkala.
Desetiletá Marjánka vstoupila povinně do do Jungmädel jako všechny její vrstevnice rok po vypuknutí války. Chodila tam povinně, ale docela ráda. Učila se tam s kamarádkami nové písničky, hry a dovednosti, obdivovala svou starší vedoucí z Bund Deutsche Mädel a užila si tam spoustu zábavy. Když celá nadšená své dívčí zážitky doma vyprávěla, často se chlubila jak ji to dobře šlo. "Mami, Ingeborg mě zase pochválila, jak jsem šikovná, hned jak mi bude čtrnáct vezmou mě do Bundu." No to si ještě počkáš aspoň čtyři roky," smála se maminka. "To je tak strašně dlouho maminko, proč jen jsou ty roky tak dlouhý?" Zeptala se smutně Marjánka. "Tak to já tě teď potěším," usmála se maminka, "každý další rok je o trošičku kratší než ten minulý, my tady s tatínkem už máme ty roky docela krátké. Než se nadějeme, je rok pryč. Viď tatínku?"
"No ba," odpověděl tatínek, "je to jako včera co jsem vás jednu po druhé vozil v kočárku a podívejme se, najednou mám doma jednu Jungmädel a druhou školačku, to to panečku uteklo." "Tati, jak to jenom můžeš říct, že to uteklo, vždyť to trvalo celý život a co se všechno stalo, ani si to všechno nepamatuji, co toho bylo." "Jen kolikrát přišel Ježíšek, a kolikrát jsi s námi byl na Vogelwiese, to si už nepamatuješ?" Přidala se Kristýnka, "to přece nemůže být jako včera." "Však počkejte až vám bude padesát jako tatínkovi, pak si na ten dnešní hovor vzpomeňte," pořád se maminka usmívala. Pak se obrátila k tatínkovi už bez úsměvu, "ani nevíš Jozífku jak jsem ráda, že už ti hlava šediví a nemusel jsi do války." "Zatím i někteří mladší mistři zůstali v loděnici, neopravujeme už jenom lodě ale i další těžké kusy, a u toho jsou mistři potřeba, to by narychlo zaučené ženy nedokázaly. My si s tím si hlavu lámat nemusíme, za pár měsíců vyhrajeme a bude po válce, hlásí přeci každý den rádio." "Ale tatínku, co mladých lidí při tom přijde o život," povzdychla si ještě maminka.
Válka se však nevyvinula tak jak si to tatínek a s ním i většina německého národa ve čtyřicátém roce představovala. Už za tři roky poté začaly německé armády ustupovat a válka se vracela k německým hranicím. Spojenci přikročily také ke strategickému bombardování německých měst. Jedním z prvních měst, na které dolehla krutá daň tohoto rozhodnutí byl Hamburk. V polovině roku 1943 tam po bombardování vypukla ohňová bouře. Město hořelo čtrnáct dní a nocí, oheň pohltil většinu budov a zahubil třicet tisíc obyvatel přístavu. Když se podobný scénář opakoval i v dalších městech, rozhodlo státní vedení Hitlerovy mládeže a Svazu německých dívek, aby své mladičké členy uchránily hrůz bombardování, že děti na čas přesunou do lázeňských měst Protektorátu, které zatím byly náletů ušetřeny. Tak se české lázně po vánocích vylidnily od pacientů i od raněných vojáků a připravovaly se na omladinu. Drážďanské župě byly přiděleny Poděbrady. Hned po novém roce jich tam ve třech vlacích přijelo třináct tisíc děvčat a chlapců.
"Mami představ si, že pojedu se svou skupinou na odloučenou školu do Bad Podiebrad." Oznámila hned po vánocích čerstvě jmenovaná skupinová vůdkyně děvčat, svoji mamince. "Bóže holka, kdyby to tak bylo do Marienbadu nebo do Karlsbadu, ale Poděbrady, taková díra, ani to není na mapě." Povzdychla si maminka. "Ale mami teče tam Labe, jako tady, budu se procházet po jeho břehu jako tady a vzpomínat na domov, na tebe i na tátu, každý každičký den. Nebuď smutná mami, však tu s vámi zůstane malá Kristl. Já už jsem velká, ve světě se neztratím a než se s tátou nadějete budu zpátky doma. Ralf z našeho dvora tam jede taky. Už jsme o tom mluvili, já budu psát co nejčastěji a ty jeho mamince vždycky vyřídíš pozdravení." Maminka se rozesmála: "Ten Ralf si to ale uměl zařídit, ještě, že jsme s jeho maminkou kamarádky." "My ale spolu moc nekamarádíme, Ralf se moc vytahuje a nejradši by každému jen poroučel. To ho žere, že mně poroučet už nemůže když jsem vůdkyně." Mudrovala Marjánka. "Jen ať ti to vůdcovství moc nestoupne do hlavy," zchladila ji maminka a tím ukončily povídání.
Vánoční svátky minuly, Nový rok minul bez oslav a za pár dní už se na nádraží Drážďany-Nové město plném dětí a poplakávajících rodičů Marjánka s rodinou loučila. Kristýnka bulila nahlas a vzlykala, že chce jet s Maríchen taky. Maminka měla taky slzy na krajíčku, jen tatínek se držel a všechny chlácholil. Marjánka se držela statečně. Jednak se už těšila na dobrodružství a na zážitky po cestě a v cizině a potom, byla přeci vůdkyně skupiny a musila svým děvčatům ve skupině dodat kuráže a ne před nimi fňukat.
"Ukončete nástup, za pár minut vlaky odjíždí," začali volat nádražní zřízenci při chůzi kolem vlaků a pomáhali při tom nejmenším opozdilcům nastoupit a nalézt svoje místo. V devět hodin se vlaky rozjely, za nadšeného mávání z oken a smutného mávání z peronů. Než se Marjánka se svou skupinkou uvelebila ve svém kupé, vlak opustil Drážďany a děvčata začala zvědavě pozorovat ubíhající krajinu a městečka a vesničky v ní. Jako kulisy mizely vzadu za vlakem Bischopswerda, Rumburk, Böhmisch Leipa, Mladá Boleslav, Nymburk a konečně tady byly: Poděbrady.
Vystupovaly na pěkném moderním lázeňském nádraží spořádaně, nikde žádný chaos. Kufry nechte ve vlaku, ty za vámi přivezeme, každá si vezme jen příruční taštičku a jdeme se ubytovat. Samozřejmě v pochodovém útvaru jak byly naučené. Už při tom prvním pochodu si pěkně zajódlovali a tím předvedly domorodcům na co se mají připravit, co budou slýchat denně. Marjánčina skupinka nepochodovala daleko, s řadou dalších skupinek na ně čekalo ubytování v hotelu sotva dvě stě metrů od nádraží, hned vedle lázeňského parku. V pokojících pro dva lázeňské hosty se jich krásně vešlo šest až osm v patrových lůžkách nad sebou. Při zvonivém zvuku vykoukla Marjánka z okna svého pokojíku v prvním patře a vypískla: "Jé holky před okny máme velikánské hodiny a u nich trpaslíčka a ten tluče kladívkem do muchomůrky až to zvoní." To se ví všechny hned letěly k oknu aby se taky podívaly. Ale trpaslíček mezi tím už doťukal a tak ho tam viděly jen tak stát. "Nic si z toho nedělejte, však ho ještě mockrát uvidíme a uslyšíme než se vrátíme domů," utěšovala je Marjánka. Jen co si každá z nich vybrala svou postel, byly tady kufry a do večera měly vybaleno. Plny dojmů se po večeři ani nemohly dočkat večerky jak byly ospalé. Zítra to město prozkoumáme slibovaly si. Jen položily hlavu na polštář už spaly.
Po budíčku v šest hodin a po snídani, vyrazily za zpěvu a jódlování pěkně v tvaru do školy. Učily se na směny a Marjánčina skupinka měla tento měsíc vyučování dopoledne. Chudáci domorodci. Celý den pochodovaly po lázeňských ulicích kolony dětí, děvčata se zpěvem a jódlováním a chlapci s bubínky a trumpetami. Jedna klukovská kohorta pochodovala s bubny, trubkami a píšťalami už v šest hodin ráno, jako budíček pro všechny ostatní. Že tím zavedli budíček i pro všechny usedlíky neřešili.
K první samostatné prohlídce města se Marjánka s děvčaty dostala až v neděli. Ostatně jaká pak samostatná prohlídka. Všude kam se člověk podíval se toulalo půl tuctu drážďanských děvčat a kluků. Samozřejmě tak jako Marjánka jich mnoho zamířilo k Labi aby si mohly zavzpomínat na Elbe v Drážďanech a na město kolem něj. Ale poděbradské Labe je dost zklamalo. Bylo o hodně užší než to jejich v Drážďanech a taky přes něj vedl jen jeden umrněnej most. "Pchá, kam se to hrabe na naše mosty u nás doma." Nechal se slyšet Ralf. "Ale je to Labe, když tam hodíš flašku s dopisem, tak možná dopluje až k nám do Pieschen." odporovala mu Marjánka a zeptala se ho: "Taky se ti už stýská po domově, po Pieschen a po Drážďanech jako mně?" Ralf nabubřele odsekl: "Hitlerově mládeži se nestýská, ta plní úkoly tam kam ho vlast pošle!" "Hele Ralfe, to na mě nezkoušej," mírnila ho Marjánka, "nejsi na schůzce skupiny ale mluvíš s kamarádkou z jednoho dvora, tak se nevytahuj." "To víš Maríchen, že bych byl radši doma," schlípl Ralf, "kdyby to bylo na týden nebo na měsíc, bylo by to bezva dobrodružství, ale na celý rok? A to se dokonce proslýchá, že ani na prázdniny domů nepojedeme." Teď se Marjánka teprv ulekla. "Ani na prázdniny? To já nevydržím Ralfe." "Vydržíš, budeš muset, je válka. Hele támhle jdou kamarádi, tak já běžím. Ahoj." "No jo, aby tě kluci neviděli s holku, viď," ale to už si broukla jen tak pro sebe.
Dny utíkaly, jeden jako druhý, malé městečko už Marjánka i ostatní děvčata znaly dopodrobna, "to snad ani není město," hudraly, "sotva uděláš pár kroků, jsi z města někde v polích a jen v dálce uvidíš schoulenou vesničku, a to my ani z města pryč chodit nesmíme." Tak radši posedávaly doma a bavily se jak uměly.
Marjánka chodila pravidelně k Labi jak slíbila mamince. Občas v neděli tam potkávala kluka, zrzka pihovatého, prcka nejméně o hlavu menšího než byla sama, který nekoukal doprava, doleva, vykračoval si to jako šafář cestou ke kostelu. Jako by ji někoho připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. On o ní nikdy ani okem nezavadil, dokonce se ji zdálo, že se schválně dívá na druhou stranu jen co ji zdálky uvidí. Znovu ho uviděla koncem prázdnin. Většina děvčat i chlapců byla někde po výletech, a tak hnědou košili nebo bílou blůzku bylo vidět jenom sem a tam. Místo podle Labe si to vykračoval po hlavní ulici, kšiltovku na hlavě, ruce v kapsách, šinul si to jako by mu město patřilo a proti němu šel Ralf. Už, už chtěla přes ulici na Ralfa zavolat, když v tom se to stalo. Kluk šel kolem výlohy kde byl Vůdcův portrét a s rukama v kapsách se tam ani nepodíval. Ralf k němu přiskočil, zařval: "Nevíš co je tvoje povinnost ty troubo!" A srazil mu pohlavkem čepici z hlavy. Ale to neměl dělat. Kluk byl o hlavu menší a Ralfa ani nenapadlo, že se kluk bude bránit. Byl to asi pěkný rváč a vztekloun. Ralf chytil ránu na žaludek a jak se předklonil kluk ho kolenem řachnul do nosu. V tu ránu mu tekla červená. "To si odskáčeš," stačil ještě zařvat. Kluk zůstal stát jako zkoprnělý. Marjánka přeběhla ulici, chytla kluka za ruku a zavelela: "Poběž!" Přeběhli kolem knihkupectví, pak za roh a kolem smuteční vrby k Labi.
"Jak se jmenuješ a rozumíš mi?" Zeptala se ho Marjánka německy. "Ale ano rozumím a jmenuji se Honza Bauer" odpověděl taky německy, "co chceš?" "Jo Hanzi chci, chci vědět jak můžeš bejt tak pitomej a prát se s německým klukem. Už teď tě s kamarády hledá, a když tě najdou nemocnice tě nemine. Jestli tě oznámí vedoucímu pomažeš do polepšovny a tví rodiče do vězení. Stálo ti to za to?" "Neměl si začínat," zabejčil se zrzek, "tys to viděla tak mi dosvědčíš, že jsem se jen bránil." "To tedy nedosvědčím na to zapomeň." Zrzek se na ni vztekle podíval, "no jo vy Němci jste všechny stejní prevíti," vyhrklo z něj. To ale Marjánku dopálil, ubalila mu facku a zařvala: "Ty prevíte, já ti tady zachraňuji kůži a ty mě ještě budeš urážet? Kolik Němců znáš, že si nás dovoluješ soudit." Kluk sklopil hlavu,"tak se už nezlob, to mi jen tak ujelo. " Marjánka byla ještě stále rozlobená, "to víš, že se zlobím a moc a hned tak se zlobit nepřestanu." Ale kluk se nedal, "tak mi aspoň řekni jak se jmenuješ, a kdy tě zase uvidím?" "Jak se jmenuji ti může být jedno a neuvidíme se a ani jsme se neviděli. Teď už upaluj domů ať nás tady neobjeví Ralfovi kamarádi. Upaluj!" A kluk upaloval podle řeky ani se neohlédl.
Při příštím setkáním s Ralfem si opatrně zjistila, že kamarádům se nepochlubil a kluka, že by nepoznal. Tak se po něm začala sama opatrně rozhlížet. Znovu ho uviděla až pozdě na podzim. Vypravila se s kamarádkami do cukrárny a kousek od ní ho potkaly. "Hele Maríchen, tamhle ten kluk na tebe čučí," smála se Gizela. Marjánka po něm šlehla očima a zasmála se, "to spíš po tobě Gizelo, na mě by musel ještě trošku povyrůst." V cukrárně se s dortíkem schválně nimrala a počkala až kamarádky odešly, když pak vyšla před cukrárnu už tam nebyl. Pak už ho uviděla jen jednou, z vlaku. Aspoň si to myslela, že to byl on.
Podzim byl pryč, začalo přituhovat a koncem listopadu se mezi dětmi rozkřiklo, že na vánoce pojedou domů do Drážďan. Sháněli se suvenýry, něco na památku pro sebe, nějaký dárek pro maminku a taky něco pro tátu jestli se vrátí z války a dny začaly utíkat jak splašení koně. Často si Marjánka vzpomněla na maminku co ji kdysi říkala o ubíhání času. Konečně ta chvíle přišla. Čtyři dny před Štědrým dnem byl pro děvčata přistaven na poděbradském nádraží vlak. Tentokrát si musely všechny svoje věci nanosit do vlaku sami. Některá šla i třikrát, čtyřikrát než do svého kupé nanosila vše co ji maminka postupně do Poděbrad naposílala a co i sama za ten rok nakřečkovala. Před polednem dostaly v hotelu poslední jídlo a výslužku na cestu a ve dvanáct hodin už byly všechny ve vlaku a netrpělivě čekaly na odjezd.
Teprve před druhou hodinou se vlak rozjel na Nymburk. Marjánka se dívala z okénka a hned v prvním vesnici ho uviděla. Honzu! Než si stačila rozmyslit co dělá začala zuřivě mávat. Holky si toho naštěstí nevšímaly ale kluk si všiml. Začal běžet podél vlaku, mával a něco křičel. Skoro ho neslyšela a nerozuměla mu a za pár okamžiků vlak kluka minul a byl pryč. Teď už si Marjánka jistá nebyla, "byl to Hanzi nebo nebyl?" Na dlouhé úvahy čas nebyl, stále bylo na co koukat. Dozadu mizely vesničky, města i městečka. Nymburk, Lysá, Česká Lípa, Děčín, Bad Shandau a konečně toužebně očekávané Drážďany. Vlak měl volnou cestu, nikde nestavěl a tak už pár minut po šesté vjížděl na třetí nástupiště Dresden Hauptbahnhof. Peron byl plný nedočkavých maminek, babiček a sourozenců, dokonce i sem tam nějaký tatínek či děda se na něm nachomejtnul. Ale těch bylo málo, většinu tatínků a starších bratrů už pohltila válka. Marjánka patřila k těm šťastnějším když ji táta sevřel do náruče. Pak ji dala na uvítanou, teď už desetiletá Krystýnka, pusu až to mlasklo. Maminka přišla na řadu až naposledy ale za to držela Marjánku v náručí nejdéle, a stále ji šeptala do vlasů: "Tak ses mi vrátila Maríchen, tak ses mi vrátila."
Pak už popadli každý nějakou tašku, raneček nebo kufřík, z jedné strany si vedl Marjánku táta a z druhé maminka, Krystýnka poskakovala okolo a hleděli aby už měli nádraží za zády. Hned před nádražím nasedli do tramvaje číslo tři která je odvezla ze Starého Města přes Carolabrücke, Lipskou ulicí až do Pieschen a domů. Na dvoře jim vyběhla vstříc Ralfova maminka a spráskla ruce: "Bóže Maríchen, ty jsi vyrostla," podivila se. "Ralf přijede zítra," meldovala Marjánka. "I vždyť já vím, taky mu poběžím naproti, jako vaši dneska tobě." "Jen aby se nestyděl, že ho před kamarády objímáš, víš jací ti kluci z Hitlerjugend jsou," smála se Marjánčina maminka, "to víš s děvčaty je to jednoduší. Ale už je tma tak pojďme domů, dojmy a zážitky si povíme jindy." Rozloučila se maminka se sousedkou.
Doma tatínek zkontroloval zatemnění a rozsvítili. Marjánka vybalila dárky z Poděbrad, Krystýnka dostala panenku, českou selku. "Jé Maríchen ta je krásná, ale nejsem na panenky už trochu velká?" "To taky není panenka pro děti na hraní ale pro velké lidi na parádu. A tobě bude dělat parádu na poličce nad postelí," vysvětlila Krystýnce Marjánka. "Ty si opravdu myslíš, že už jsem velká?" Vykulila oči Krystýnka. "No my si to s tatínkem myslíme taky, už máme doma zkrátka dvě velké dcery," vložila se do debaty maminka. "Jé Maríchen děkuju," jásala Krystýnka, "mám krásnou panenku a jsem už veliká, budu s tebou chodit do kina." Také maminka s tatínkem byli svými dárky potěšeni a pak už maminka vytáhla ze skříňky dort na uvítanou a všichni si na něm pochutnali, hezky se u toho bavili a na chvíli přestali myslet na válku. Než se nadáli, byla desátá večerní a šli do hajan.
Jen co byly, chudé válečné vánoce a vánoční prázdniny pryč začaly celé rodině všední povinnosti. Tatínek dál pracoval v loděnici jako mistr nýtařů, kovářů a svářečů ale místo lodí tam teď opravovali tanky a těžká vojenská vozidla. Maminka pracovala na jatkách, kde zbylo opravdu jen pár starších mužů řezníků a jinak samé ženy. Děvčata chodila dál do školy, Krystýnka do Hauptschule (hlavní školy) a Marjánka do Oberschule (vyšší školy) kterou začala navštěvovat po letních prázdninách už v Poděbradech. Obě školy byly v Pieschen nedaleko od sebe, a tak děvčata ráno odcházela z domova spolu když už byla maminka s tátou v práci. Večer, když byla rodina pohromadě, se strachem a hrůzou poslouchali rozhlasové zprávy o postupu nepřátelských vojsk a o pokračujícím bombardování německých měst. "Ach kéž by už byl té strašné války konec, i když ji prohrajeme, to už je věc jistá. A to strašné bombardování, snad se Drážďanům vyhne, vždyť je to klenot evropské architektury. To i ti nepřátelé vědí a snad je ušetří." Tak se utěšovala maminka den co den do té doby než nepřátelská letadla zaútočila.
V noci ze třináctého na čtrnáctého února začaly padat první bomby a nepřestaly padat po celé tři dny. Přes čtyři tisíce tun leteckých pum ničilo to krásné město a lidi v něm. Celé město od Marienbrücke proti proudu řeky lehlo popelem. Vypukla ničivá ohnivá bouře která trvala několik dní. Hořel asfalt na ulicích, vypařily se kašny i nádrže s vodou na hašení, vypařili se lidé které už nikdo nikdy neuviděl. Zahynulo kolem dvaceti tisíc lidí. Přesně to spočítat nešlo a nejde.
Městské části od Marienbrücke dolů po proudu řeky byly zkázy ušetřeny. Obyvatelé Friedrichstadtu, Ostra, Übigau i Pieschen s hrůzou sledovali to děsivé divadlo a s bázní a fatální odevzdaností čekali kdy přijdou na řadu. Vytáhli si ale šťastný los, zkáza se jim vyhnula a smrt si pro ně nepřišla. Ještě v dubnu tři týdny před koncem války spadly na Drážďany poslední bomby ale ty šťastné čtvrti zůstaly ušetřeny.
Školní docházka skončila, ze škol se staly prozatímní lazarety plné popálených a raněných lidí. Každý kdo měl ruce musel s jejich ošetřováním pomáhat. Pomáhala i Marjánka. Aby Kristýnka byla ušetřena pohledu na znetvořené lidi a při tom byla i nápomocná s překonáním té hrůzy, přinášela Marjánka každý večer kabelu plnou použitých obvazů. Ty Kristýnka druhý den vyprala, na dvoře usušila a smotala k příštímu použití pro Marjánku. Tak to šlo den za dnem a když osmého května prolomila sovětská armáda německou obranu Drážďan, nic se nezměnilo ani pro ty raněné ani pro jejich ošetřovatele.
Pro obyvatele Drážďan skončil strach z války.
Válka skončila. Přestali se bát bombardování.
Válka skončila. Strachu se však nezbavili. Teď se báli, ze začátku někdy i oprávněně nepřátelských vojáků, vítězů války. Nacistické vedení města bylo rozpuštěno a město teď řídil vojenský štáb okupační armády. Obyvatelům města nastaly těžké časy, ale přežili. Teprve rok po skončení války začala armáda předávat řízení města zpět civilním úřadům.
Děti přestaly pomáhat v lazaretech a vrátily se zpátky do škol. V roce 1948 Marjánka maturovala. Nastoupila na poloviční úvazek na Veterinární kliniku a zároveň na vysokou školu na tříleté bakalářské studium pro asistenty veterinárních doktorů. Práce i studium ji dávaly pořádně zabrat, ale mládí v každé době, třeba i po prohrané válce chce své. Mladí lidé se chtějí bavit. V rozbombardovaných Drážďanech moc míst se zábavou nezbylo, ale nějaká přeci jen a další si lidé třeba jen prozatímně přizpůsobili. V Pieschen, kde zůstaly všechny budovy stát, si chodila Marjánka v sobotu zatančit do tančírny Ballhaus Watzke kam už za mlada chodívali i její rodiče. Velký sál, slušná taneční kapela a hbitá obsluha sem lákala omladinu z široka daleka. Tak velký byl hlad po zábavě, že u Watzkeho se hrálo a tančilo denně ale Marjánka měla na zábavu čas jenom v sobotu, kdy ze zaměstnání přišla o něco dřív a v neděli ráno ji maminka nechala trochu přispat.
Tančírna stála hned na labském nábřeží v Altpieschen. Naproti přes řeku u Ostragehege pravidelně, takřka denně kotvily české lodní vleky se spoustou mladých lodníků na palubách. Těm samozřejmě tančírna, kde denně tančí spousty mladých válečných vdov nemohla ujít. Měli na to dokonce svoji říkanku: "U Vacků je candrbál, je tam děvčat plnej sál." Jen co byl vlek řádně zakotvený, převezli se přes Labe a hurá na parket. Na vleku zůstaly jako hlídky jen staří kormidelníci a na parníku kapitán se strojníkem. Hezkých pár lodníků si od Watzkeho vybralo a ulovilo manželky. Nebo, že by to bylo naopak a oni byli ti ulovení? Kdopak to po těch letech může posoudit. Všem těmto párům, co já vím, vydržel jejich úlovek celý život.
Marjánka ráda tančila, ale jen tančila. Své tanečníky si držela dost od těla a protože chodila tančit jen v sobotu nebyla mezi českými lodníky ani známá, vždyť skoro nikdy se nepodaří zakotvit v sobotu na stejném místě víc než jedenkrát v roce. Ale přeci jen jednomu se moc zamlouvala. Dovolila mu aby ji doprovodil domů, když o to tolik stál, ale jen na domovní dvůr. Pepa Švamberk byl spokojený i tak, "budu moct za Marianne zajít i když tu budeme kotvit jindy než v sobotu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linn Linn | Web | 5. července 2016 v 17:17 | Reagovat

Dobrý počteníčko, děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama