Lodníkova láska nalezená.

4. července 2016 v 12:19 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

4.

Lodníkova láska nalezená.

Honza sešel do podpalubí a opravdu se držel Karlovy rady a dupal jako samec. Když otevřel dveře a vešel do kajuty, zůstal stát jako opařený a nebyl chvíli mocen slova. Na židli u stolu seděla MarieAnna a dívala se na něho. "Kde je Seržant?" Zablekotal a rozhlížel se po kajutě. "Kde by byl, přivedl mě sem rozsvítil tady tu lampu a šel zpátky tancovat. Kde si byl tak dlouho, už tady čekám skoro hodinu. A to mi chlapi od vás říkali, že nikam nechodíš."
MarieAnne se zlobila a bylo to na ní vidět. "Karel mě vytáh na večeři, je to můj kamarád a tady na lodi je novej, a tak jsme si měli hodně co povídat." Bránil se Honza. "No jo, vy jste spolu šestnáct hodin na palubě a musíte si spolu povídat po fajruntě." Pořád se ještě zlobila, "ale já na tebe čekám jako Nána, abys mi pověděl o neštěstí, které se přihodilo Pepovi, jak se to takovému zkušenému kormidelníkovi mohlo stát?"Tak ji to Honza pověděl. Neměl z toho žádnou radost vzpomínat na to jak museli znovu přivazovat loď ke břehu bez kotev, zatím co Pepa ležel namotaný v navijáku, jak přidržoval Pepovu zakrvácenou nohu když ho vymotávali ze stroje, jak obluzený Pepa prosí kapitána "kapitáne on mi ničí nové cvilinkové kalhoty, zakaž mu to," když lékař stříhal nohavici aby se dostal k těm hrozným ranám. Jak čekali skoro hodinu na sanitku a Pepa byl stále při vědomí a jak místo sanitky přijel na břeh malý náklaďáček na jehož korbě odtransportovali konečně Pepu do nemocnice. Než to všechno dovyprávěl, bylo už hluboko po půlnoci. "Děkuji ti Džony, žes mi to všechno řekl." Poděkovala MarieAnna a vstala k odchodu. "Počkej ještě Maríchen, posaď se ještě, možná už se neuvidíme a já ti musím něco důležitého povědět. Kdybych ti to neřekl, moc bych si to vyčítal." "Tak povídej, čekám," a posadila se.
"Víš Maríchen," už, už ho chtěla zarazit, že pro něho stále není žádná Maríchen, ale pak si to rozmyslela a mlčky poslouchala dál. "Já vlastně nejsem Džon, to mi jen tak kluci říkají, Džon je po Německu Johan tedy Johannes a u nás v Čechách Jan a Janům se někdy říká Honza a já jsem jeden takový Honza. Šlapu už pár let po palubách parníků ale když jsem ještě chodil do školy, poznal jsem jednu Maríchen, která mi možná zachránila život. Byla z Drážďan a ty jsi ji moc podobná. Vždyť jen proto jsem se stal lodníkem abych ji mohl v Drážďanech hledat. Co myslíš? Našel jsem ji? Našel jsem tě?"
Maríchen trochu pobledla a odpověděla: "Znala jsem za války jednoho Hanzi, ale to byl rabiát, ten by chodil tančit a neseděl by na lodi jako ty, ten byl pihovatej a zrzavej jako liška a to ty nejsi, ten byl o hlavu menší než já a ty jsi o hlavu větší, to nemůžeš být ty Hanzi, řekni, že nejsi z Bad Podiebrad." "Ale ano, jsem z jedné vesnice vedle nich a v neděli jsem tam chodil do kostela. Když jste tam přišli vy německé děti a po ulicích jste pořád jen bubnovali a jódlovali tak jsem radši chodil podle Labe. Když jsem zase jednou šel přes město z ničeho nic, se se mnou jeden váš kluk začal prát, tak jsem ho zmydlil a když mu začala týct červená tak zdrhnul. Tys mě chňapla za ruku zatáhla k Labi, tams mi vynadala a dokonce i facku dala. Doma mi řekla máma žes mi měla dát ještě nejmíň dvě. A, že tě mám nalézt a pozvat k nám domů, že ti upeče pouťové koláče, protože si je zasloužíš, žes nám všem zachránila život.
K dyž jsem tě konečně našel, tak ses na mě podívala, že už jsem se k tobě nikdy nepřiblížil, jen jsem tě občas viděl z dálky, moc ses mi líbila ale už jsem se bál k tobě, takové velké holce přiblížit, abys mě zase nezahnala. Zrovna tak ses na mě podívala u Watskeho, když jsi řekla: "Pro vás nejsem žádná Maríchen ale vždycky MarieAnna!" Ten pohled mě utvrdil, že bys mohla být Marjánka nebo Maríchen kterou hledám."
"No moc práce sis s tím hledáním nedával," usmála se Maríchen, "na lodi mezi knížkami bys mě těžko našel, kdyby tě byl Pepa nepřivedl za Kristl tak bychom tu dnes neseděli. Proč si na mě nečekal před tou cukrárnou kam jsme s děvčaty zapadly. Schválně jsem se loudala až všechny vypadly a když jsem vyšla tak ty nikde. Chtěla jsem ti říct, že Ralf by tě nepoznal a nikde to nehlásil, aby neměl ostudu, a že se tedy nemáš čeho bát. Jenže si byl pryč a pak už jsem tě neviděla. Jo počkej ještě jednou z vlaku když jsem jela domů. U trati stál kluk, jako by ti z oka vypadl, tak jsem začala mávat a kluk začal utíkat podle vlaku, taky mával a něco řval. Ale nerozuměla jsem mu. "Co blbneš?" divily se holky, "ale to já z radosti, že jedeme domů," ale celou dobu jsem doufala a věřila že jsi to byl ty."
"Jo, byl jsem to já a křičel jsem česky na svou velkou klukovskou lásku: Sbohem Maríchen, měj se moc hezky a nezapomeň na mě!" jenže jsem to v tom fofru jsem to křičel česky, ale přes to okénko ve vlaku bys tomu nerozuměla ani kdybych to volal německy. Že se jmenuješ Maríchen jsem se dozvěděl před tou cukrárnou, holky ti tak říkaly. Ty jsi mi to neřekla, když jsem se tě na to ptal. "Nijak se nejmenuji a už tě nechci vidět, prevíte jeden nevděčná, koukej upalovat domů," jsi mi tenkrát řekla místo jména. Když jsem tě znovu uviděl tak ses na mě podívala, že jsem se k tobě bál přiblížit." Ale jak vidíš zázraky se dějí, našel jsem tě. Našel jsem svou velkou klukovskou lásku." Honza chtěl Maríchen pohladit po tváři ale odtáhla se. Honza domluvil a ani MarieAnna chvíli nic neříkala. Teprve po chvíli se zmohla na řeč.
"Tenkrát v Poděbradech, se s tebou Ralf nezačal prát z ničeho nic ale protože jsi u výlohy nesmekl čepici. Proč to ty moc dobře víš. Že se mu tak malej kluk ubrání to nečekal Ralf ani ve snu. Byl to kluk a je to chlap z našeho domu, tak ho dobře znám, proto jsem tě tenkrát přiměla k útěku. A taky se mi líbila tvoje odvaha. Viděli jsme se jen dvakrát, třikrát, já patnáctiletá slečna a ty třináctiletý prcek. Přes to jsem na tebe dodnes nezapomněla a jsem moc ráda, že jsi mě našel. Neříkej, že už se neuvidíme. Teď když chodíš s Kristl tak se uvidíme skoro pokaždé když zakotvíte v Drážďanech. Na vzpomínky budeme mít fůru času.
Honza na ni koukal, jako kdyby dostal ránu palicí mezi oči. "Co sem pleteš Kristýnku?" Rozzlobil se, "je ji šestnáct, na každým prstu má pět německých kluků ta nemá zájem o nějakého lodníka, ta má zájem o ty nylonky co jsem ji slíbil a které ji přivezu hned jak se dostaneme do Hamburku. Marjánko, já bych se chtěl vídat s tebou, teď když jsem Tě konečně našel. Podívej, celá tři plavčická léta mi protekla mezi prsty bez tebe, jak můžeš být tak krutá a předhazovat mi Kristýnku, když vidíš, že stojím jen o tebe. Máš pravdu, že máme fůru vzpomínek o kterých bychom si mohli vyprávět, ale jestli k tomu budeme mít čas a příležitost, záleží jen na tobě."
"Víš Hanzi," přemýšlela MarieAnna nahlas, "já nejsem žádná přelétavá můrka, teď když se Pepovi stalo to neštěstí tak ho nemohu jen tak halabala odkopnout. Já jeho adresu domů nemám, mám jenom adresu do Magdeburku, ale on moji adresu domů má. Napíši mu do Magdeburku dopis, a budu čekat na dopis od něho. Počkej dvě, tři cesty a pak za mnou přijď, ale ne k Watzkemu, tam už chodit nebudu, přijď za mnou k nám domů, cestu znáš."
"To si piš, že tahle cesta pro mě nezaroste. Budu po ní za tebou chodit i když se budeš náhodou jmenovat třeba paní Švamberková. Už nejsem ten kluk, který se nechá odradit přísným pohledem nebo nevlídným slovem. Přítelkyni a kamarádku z mládí si nenechám nikým vzít ani za nic, teď už mě máš holka na krku a už se mě nezbavíš. Žádné dvě cesty čekat nebudu, přijdu za tebou hned jak tu příště zastavíme a cestu co cestu budeme na ten osudný dopis čekat spolu. Hele už svítá, prokecali jsme spolu celou noc. Teď už ani nemám čas abych tě doprovodil domů a omluvil se tvé mamince, že jsem tě tady tak zdržel. Ale přijdu se ji omluvit příště." Chvilku rozlobeně, chvilku s prosíkem mluvil Honza.
Topiči už šramotili v kotelnách a zvedali páru, když Honza vyprovodil Marjánku přes lávku na břeh a po břehu až k přívozu přes Labe. Tam se krátce rozloučili a když z připlutého přívozu vystoupil Seržant, byl už z Honzy zase Džon. Na parníku houkali budíček pro vlek, byl čas se vrátit na loď.
"Tak u které jsi byl dneska?" smál se Honza, když spolu kráčeli po břehu zpátky k parníku. "Ále, když jsem doprovodil MarieAnnu k nám do kajuty, napadlo mě, že si budete mít hodně co povídat, tak abych vás nerušil, domluvil jsem se z Hertou, děti dala k mamince, když nás slyšela houkat a tak mě vzala na noc k sobě." "Hergot," na to Honza, "to už jsou nejmíň třetí nylonky co musím v Hamburku koupit až tam přijedeme. Jedny jsem slíbil Kristýnce, druhý slíbil Pepa Maríchen a ten už ji je nepřiveze a tak je to na mně a třetí pro Hertu, že tě vzala k sobě, abych si mohl v klidu pohovořit s Maríchen." "Tak pro tebe už je to Maríchen," smál se Seržant, "to jste se pěkně zabrali do hovoru, když vám to vydrželo až do rána. S Hertou si hlavu nelámej, anebo jo, aspoň bude mít ty pavučinky dvoje, ale předám ji oboje sám a ty jedny ji taky hned sám navlíknu!" "To víš, že jo," zabručel Honza, "je to se mnou ještě horší, v duchu už to není jen Maríchen ale Marjánka a i když za to mám na sebe zlost, byl bych rád, kdyby se ji Pepa už neozval."
Došli na parník, odvázali ho od břehu, stáhli lávku, kapitán zahoukal "Wind up!" zvedli kotvy a jeli. "Kde se couráte?" Ptal se jich Karel. "Ale měli jsme nějaké vyřizování," odbyl ho Seržant, "no ale Karle, jak to, že taháš Džona po hospodách, takovej hodnej kluk to byl, dyk nám ho ještě zkazíš," smál se. "Neškleb se," uťal ho Karel, "byli jsme jenom na večeři, radši drapni šrupr a dáme se do mytí paluby. Komando jsem umyl sám, aby kapitán nemusel chodit po rose, zatím co páni lodníci se courali po louce." Tak začal všední kolotoč každodenní práce na parníku. "Hele," zeptal se ještě Honza Seržanta, "jak to žes přivedl Maríchen k nám do kajuty a nechal ji tam, když jsem tam nebyl? Co kdybych se vrátil až ráno jako ty?" "Ty?" Smál se Seržant, "to zrovna, věděl jsem, že jsi nejspíš někde s Karlem na večeři a že se brzy vrátíte a taky jsem ji to řek a taky jsem ji řek ať si klidně zdřímne než se vrátíš. Zdřímla si?" "Dej pokoj, ty jsi ještě větší cvok, než jsem si myslel." Tím bylo tohle téma pro tuto cestu uzavřeno. V Magdeburku chtěli jít navštívit Pepu do nemocnice, ale už tam nebyl, nohu mu tam museli odebrat a po částečném zhojení rány ho převezli do nemocnice do Čech. Už ho nikdy neuviděli.
První Karlova cesta na Ústí byla dlouhá, táhli čluny celou trať až do Hamburku. V Magdeburku bunkrovali uhlí, a nakoupili si něco k jídlu. Kulturní dům ještě dávno nestál, ale plzeňské pivo už se na Bunkrplace koupit dalo tak i tím se celá posádka hojně zásobila. Ten den už v cestě nepokračovali. Posádky se rozběhly za večerní zábavou, starší někam na večeři a pivo, plavecká omladina někam kde se tančilo. Honzajako obvykle skončil doma s knížkou, Seržant pospíchal za svou vdovou, známou z minulých cest a Karel se vypravil za svou smutnou tanečnicí. Jak u ní dopadl se dozvíme a povíme si někdy jindy.
Do Hamburku dopluli bez zvláštních příhod, v obvyklém pracovním kolotoči úkolů na palubách či kotelnách. Den tam čekali na vlek člunů proti proudu, a tak si mohli zaběhnout do City a utratit těch pár marek zahraničního většinou za drobné dárky pro své blízké doma. Každý z nich měl doma nebo někde, sestru, milou nebo mladou ženu a tak se do nákupních tašek stěhovaly hlavně nylonové pavučinky, velký módní hit mezi děvčaty té doby. Honza za ně utratil víc než polovinu svého obnosu a za zbytek se mu podařilo sehnat ve výprodeji šátek z kašmírové vlny pro mámu.
Celou cestu proti proudu se Honza netrpělivě těšil do Drážďan. Hlavně aby nám tam vyšlo padla, nervoval se celou cestu. Jen ten stálý kolotoč práce mu pomáhal tu netrpělivost snést a potlačit. Seržanta který mu vyprávěl o své vdově v Magdeburku poslouchal jen tak na půl ucha, ale přeci jenom se musel zasmát, když se ho Seržant zeptal, jestli má opravdu ty nylonky pro Hertu, že on ty svoje nechal v Magdeburku. "To víš, že jo, pošlu jí je po tobě, neměj strach, ale zeptám se ji, až ji uvidím, zdali jsi ji řekl, že jsou ode mě," strašil ho Honza. "A co Karel? Neříkal ti něco o své smutné tanečnici?" Ptal se Seržant. "Mně se o ní vůbec nezmínil a ptát se ho nechci." "Na to se ho radši ptát nebudeme," mínil Honza, "jestli bude chtít něco nám poví, ale naději si nedělej, jak se ho zeptáš, dá ti nějakou práci a zamluví to." "Tak se ho zeptej, až spolu půjdete zas někdy na večeři," nedal se odbýt Seržant. "To víš, já mám plnou hlavu Maríchen a budu se ptát na nějakou cizí holku. Tos uhod. Pojď jdem radši vyblejskat cylindry!" Ukončil debatu Honza.
Konečně po necelých dvou týdnech dopluli do Drážďan, před pátou odpolední. Zakotvili a po návratu od inspektora oznámil kapitán posádce: " Nákup a padla, dnes už dál nepojedeme, mistře, ráno páru na šestou!" Na nákupu nezapomněl Honza koupit květiny pro Marjánčinu maminku, protože věděl, že v Německu bez kytičky na návštěvu nelez. Konečně po sedmé hodině se do Pieschen vypravil. Po zazvonění u domovních dveří mu opět přišla otevřít děvčat maminka. Honza pozdravil, honem ji vrazil do ruky kytičku a začal se omlouvat, že minule Marjánku zdržel až do rána. "No dostala co proto, třebaže už je dospělá. Víte jak jsem se o ni bála v dnešní nejisté době? Vždyť i sem ke dveřím radši chodím otevírat sama aby se děvčatům nemohlo nic stát. Ještě, že jste s ní tehdy po ránu nepřišel, hned bych vám jednu majzla, jak jsem byla rozčilená. Ještě teď mě svrbí ruka, máte štěstí, že v ní držím tu kytičku," usmívala se. "Pojďte se mnou nahoru, ať vás pozná taky táta a neošívejte se. Na procházku s jednou z nich můžete jít za chvíli, ale ne až do rána, to vám povídám."
"Jé Džony," zajásala Kristýna, "přivez si mi nylonky?" "Ano, jedny tobě a druhé pro Maríchen. Můžu je děvčatům dát?" Zeptal se tatínka, když se s ním pozdravil. "To bude záležet na tom, co za to budete chtít mladý muži?" Trochu se zachmuřil tatínek. "Už nic," zasmál se Honza, "Kristýnka si je už odtancovala, však jsem ji dost nohy pošlapal a Maríchen je slíbil Pepa, hádám si je také na parketu zasloužila, tak tady jsou." Chvilku ještě povídali, tatínek se zajímal o parník na kterém Honza jezdí, "Jo, jo, znám ho rozpomenul se po chvíli, ten byl postavenej u nás na loděnici kolem roku devatenáct set, možná o nějaký rok dřív. Dokonce jsem na něm jednou dělal když byl u nás na opravách, no tak vidíš ty používáš co já stavím. Tak to má být. Slyšel jsem, že jste se s naší Maríchen poznali tam u vás už za války. No budete mi o tom vyprávět někdy jindy. Teď se běžte projít připozdívá se, včas nám dceru přiveďte zpátky. A co ty Kristl, nepůjdeš taky?" "Kdepak," odpověděla Krystýna, "já se musím ještě učit a taky si musím vyzkoušet ty nylonky." "Jo to je nejdůležitější," smála se maminka, "učení až pak."
"Víš Honzo, budu se s tebou vídat ráda, ale nylonky už mi nevoz, ani nic jiného. Kdybys před našima neřekl, že jsou jako od Pepy, ani ty bych si nevzala. Jestli s tebou budu chodit, tak proto, že tě mám ráda a ne proto, že jsem ti za něco vděčná." "Víš Marjánko, kdybych mohl, snesl bych ti modré z nebe a žádný vděk bych za to nečekal, jen trochu té lásky o které mluvíš." "Tak s tím snášením ještě posečkej, jestli všechno půjde jak má jít, budeš na to mít celý život času. Jakpak jsi mě to teď pojmenoval?" "Tak se řekne česky MarieAnne mám tě rád." "Ty jsi ale podfukář, počkej, já se jednou naučím česky a tohle si zapamatuji, pak si mě nepřej. Ale koukej, připozdilo se, já musím domů a ty na loď." Tak ji doprovodil domů a s hlavou v oblacích se vrátil na svou loď.
Tak začaly pro Honzu nejkrásnější dva roky na plavbě. Vždy když kotvili v Drážďanech, vedla jeho cesta do Pieschen. Jako by jinam ani netrefil. Několik prvních cest proběhlo vzpomínáním při procházkách večerními Drážďanami. To bylo samé, "vzpomínáš jak," nebo "já si vzpomínám na," a tak jim ty večery vždy utekly až příliš rychle. Hodně dlouho do noci se ale neprocházeli, Marjánka už pracovala na Veterinární klinice na plný úvazek a bála se aby nebyla druhý den v práci příliš ospalá. Taky o Honzu se bála, po zkušeností s Pepou, pokaždé když ji doprovodil domů a loučili se kladla mu na srdce: "Hanzi, nechoď už za kamarády k Watzkemu, ať nejsi zítra unavený a nepozorný, ať se ti nic nestane, víš jak je ta vaše loď nebezpečná!" Ale Honza se jen smál, "však víš, že k Watzkemu nechodím a na večeři do restaurace už je pozdě, všude už mají zavřenou kuchyň, teď pudu po nábřeží rovnou na parník," a taky to tak dělal.
Pepa už se MariiAnně neozval a tak si byli cestu co cestu stále důvěrnější. Až jednou ho Marjánka při loučení překvapila. "Hanzi, nechoď ještě domů," navrhla mu, "pojď ještě na chvilku se mnou k nám". Honzu nemusela přemlouvat. Šel s ní jako beránek. Jako ve snách si všiml, že Kristýna spí na gauči v obývacím pokoji a od příchodu do dívčího pokojíku už si přestal detaily pamatovat, pamatoval si jen dlouhou dobu velikého blaha. Chvilka se protáhla až k ránu kdy přeci jenom trochu zdříml. Lekl se když mu Marjánčina maminka v pět hodin ráno jemně zatřepala ramenem se slovy: "Šifr vstávej, topiči už zvedají páru, na stole máš hrneček kávy, vypij si ji a upaluj na loď! Maríchen nech ještě chviličku spát!" Ve všem maminku poslech a upaloval k Labi. Přes lávku přecházel když mistr strojník houkal budíček posádkám vleku.
Tak začal pro Honzu čas plný blaženosti a cesty napjatého očekávání a výpočtů. Bude se kotvit v Drážďanech nebo to tentokrát nevyjde? "Ty se máš," záviděl Karlovi, "tvoje Sigrid bydlí v Magdeburku, tam kotvíme pokaždé, nebo skoro pokaždé, po proudu i proti vodě." "Ale no tak Džone, snad bys mi nezáviděl, vždyť i tobě to setkání vyjde skoro každou cestu," chlácholil ho Karel, "buď rád, jako já, že na nás ty naše přítelkyně tak trpělivě a věrně čekají. Kamaráde to se nepodaří každému." "To já vím Karle, ale přes to mě ta nejistota užírá a to si piš, že to vadí i Marjánce. Chtěla by se se mnou vídat častěji a to i já s ní,ale s tím se zatím bohužel nedá nic dělat a to mě žere."
Tak se Marjánka a Honza setkávali a loučili, těšili se na sebe a radovali se při setkání a byli smutní a zklamaní když občas parník v Drážďanech na noc nezakotvil a čas jim běžel jako splašený kůň, jako jeden z těch co je Marjánka pomáhala ošetřovat. Sotva maminka stačila desetkrát Honzu ráno budit slovy, "šifr vstávej, topiči už zvedají páru," byl rok ten tam. Honza už si zvykl, že má Marjánku jistou, že na něho trpělivě čeká a už tak úzkostlivě nevypočítával, zdali loď v Drážďanech zakotví.
Koncem léta mělo Ústí poruchu. Vracelo se z cesty do Děčína sice vlastní silou, ale jen samo, bez vleku. Celá posádka byla bez nálady, že je čekají opravy, teď kdy jsou nejdelší dny a plavba probíhá skoro celá za denního světla. Ještě ke všemu ani padla v Drážďanech nevyšlo, na candrbál u Watzkeho se nedostali a zřejmě tak honem nedostanou, prostě smůla. Honza zlostí ani nemluvil. Na podzim měl jít na vojnu a teď tohle. Tak už se nestačil před vojnou s Marjánkou na ty dva roky ani rozloučit. To Karel se svou Sigi v Magdeburku ano a dokonce i Seržant v Magdeburku dostal od své vdovy ujištění, že na něho bude ty dva roky trpělivě a věrně čekat.
Po příjezdu do Čech, na loděnici zjistili, že porucha je příliš vážná a rozsáhlá, takže se už nevyplatí ten starý parník opravovat, obzvláště když se staví celá řada motorových remorkérů, takže bude vlečné síly dostatek. Posádku rozmístili na jiná plavidla a naše tři mušketýry na ten měsíc před nástupem na vojnu jen do místního provozu v přístavu. Tak Honzovi sklapla poslední naděje, že se s Marjánkou před vojnou ještě setká. "Jestli pak na mě bude čekat," vrtalo mu hlavou, "vždyť já jsem ji ani neslíbil, že si ji po vojně vezmu za ženu, ani jsme se nedohodli, kde spolu potom budeme žít." Bez naděje, že ji před vojnou ještě uvidí, protože pro soukromé cesty hranice nebyla otevřená, se večer smutně díval na její podobenku. "Ach Maríchen," mluvil na ni v duchu, "zdali pak na mě vydržíš ty roky čekat? Jsi přeci jen starší než já a nějakého muže a hlavně jistotu do života potřebuješ a tu já jsem ti osel zatím nenabídl." Tak při práci v přístavním provozu a při tom večerním vzpomínání měsíc uběhl a přišel den kdy s dřevěným kufříkem nastoupil do mimořádného vlaku s neznámým cílem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irena Irena | Web | 5. července 2016 v 17:23 | Reagovat

Pěkné čteníčko, díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama