Lodníkova láska, Někde u Labe.

4. července 2016 v 12:29 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

1.

Někde u Labe.

Byla to docela malá vesnice to Zboží. Vesnic jménem Zboží je v Čechách jako naseto a podle toho komu kdysi patřily měly i přídomek. Ta naše a ještě další dvě patřívaly pánu Hohenlohe z Schilingfürstu. No uznejte, kdo by si měl pamatovat Hohenloheschilingsfürstovo Zboží. To by nešlo. Tak jedno pojmenovali Kamenné a další dvě Malé a Velké, i když to velké bylo také docela malé, ale přeci jenom o dvě tři chalupy větší. Když se Rakousko-Uhersko rozsypalo a pan kníže o všechny své statky i ta Zboží přišel jména už jim zůstala.
V tom našem Velkém, které od Poděbrad Lázní odděloval jen malý potůček, vlastně jen taková stružka, která zmizí v rouře až Poděbrady tu vesnici pohltí, se začátkem třicátých let dvacátého století, narodil vesnické děvečce klučík. Samozřejmě nemanželský, selští synci si přeci děvečky neberou i když jim upletou potěšení pro trápení. Novopečená babička vdova svoji nezdárnou dceru řádně profackovala, ale vzala ji ze služby domů a spolu táhly tu káru života bídného dál. A bylo věru co táhnout. Na malé vesnici, padlá prostopášnice, máma která neuměla vychovat svoji dceru a parchant. Věru pěkná rodina, každý se od ní raději držel dál. Před parchantem si babky uplivovaly, některé do rukávů, ale mnohé jen tak na zem.
Některé děti s ním nesměly kamarádit vůbec, některé jen když to nikdo neviděl a ještě další si z něho chtěly udělat otloukánka. Tady však narazila kosa na kámen. Kluk se nedal a vyrůstal z něho pěkný rabiát, který dovedl zmydlit i starší kluky tak, že mnohdy jejich mámy přemohly svou nechuť a přišly si to s jeho maminkou vyříkat. Když po přísném výslechu měla mít vařečka posvícení, babička bránila svého vnoučka jako lvice. "Co ho mlátíš, dyk on se jenom bránil," hudrovala zlostně. "Jo pěkná obrana, vidělas jak byl ten kluk skrvavenej? A vzpomeň si, jak si mě mydlila když jsem jako malá holka něco provedla." "No asi jsem tě mydlila málo, když si sem přivedla tohle čertovo kvítko. Pár mu jich střelit můžeš, ale kroť se, dyk má chudák celou prdel modrou." To já vím mami, že to někdy přeháním, ale proč radši neuteče, místo aby se pral?" "No to má asi po nebožtíkovi tvým tátovi, to byl taky pěknej rabiát, však víš kolikrát se radši nechal zavřít, než aby se omluvil, to z něj holka nevymlátíš."
Tak Honzík pomalu u babičky a s maminkou rostl. Běhal po vesnici a kolem ní, do Borku a někdy až do Babína a nijak nepociťoval, že by mu chyběl táta. Nejraději se ale toulal kolem Labe. Řeka jako by mu učarovala. Mockrát do ní spadl, když se pro něco do proudu natahoval a ještě častěji tam schválně skočil aby věc která plavala kolem pro sebe zachránil. "Co do toho Labe furt lezeš?" Zlobila se maminka když přicházel celý zmáčený domů. "Ještě se mi tam utopíš a co já potom?" "Víš mami, já mám tu řeku rád, ta mě neutopí, já si s ní povídám a ona se mnou mluví," odpověděl ji jednou Honzík. "No co s ním mám dělat mami," obrátila se maminka na babičku. "Tak ho holka nech, je to rabiját a roste pro šibenici," odbyla to s úsměvem babička a ještě dodala, "koho pověsí, ten se neutopí."
Do školy začal chodit rok před válkou. Učení mu šlo dobře. Náruživým čtenářem se stal již v první třídě. Že se něco změnilo poznaly děti z toho, že z čítanek musely vytrhnout stránku s obrázkem pana prezidenta a některé článečky musily začernit.

Pak začala válka.
Ale pro lidi a hlavně děti na vesnici jako by ani válka nebyla. Samozřejmě, sedláci museli odvádět kontribuce, ale pole rodily hojně. Však v Polabí je nejúrodnější půda v celé zemi. Zbývalo dost pro sebe, pro příbuzné ve městech a něco málo i na prodej nájezdníkům z měst. Vesnická chudina na tom byla hůře ale líp než měšťáci. Začala houfně chovat králíky. Každý kousek trávy byl stále vzorně vyžnutý, děti po žních běhaly po polích a sbíraly klásky a od jara do podzimu. Jen co přišly ze školy popadli košíček a kudlu a vyrazily na pampelišky. Až se tomu člověk musí divit, že chudinky květinky kolem našich vesnic přežily válku. Honzíkova babička s maminkou dokonce dokázaly nějakou korunu našetřit a koncem listopadu koupily od sedláka půl pytle šrotu, nadělaly z něho šišky, koupily husu, posadily ji do posady a ty šišky do ni cpaly a cpaly. Na Vánoce měla husa deset kilo, na svátky byly hody a ještě zbylo čtyři litry husího sádla pro Honzíka na zimu.
Ve škole přibyl další předmět, povinná němčina. Dokonce i ta šla Honzíkovi dobře do hlavy. To byla ta chyba. Po pár letech výuky nejen, že dobře zvládal školní zadání, dokonce rozuměl když na něho někdo promluvil německy.
V roce 1944 se Poděbrady uzavřely pro lázeňské hosty. Válka se přisunula blíže k Německu a mnohá německá města strádala pod opakovaným bombardováním. Aby ochránili děti, poslali je obyvatelé těchto měst do protektorátních lázní, která byla těchto náletů ušetřena. Tak se i v Poděbradech začátkem roku objevilo šest tisíc kluků Hitlerjugend a sedm tisíc děvčat Bund Deutsche Mädel. Zabrali všechny hotely, lázeňské domy, penziony, školy, prostě každičkou volnou prostoru. V městečku jich bylo všude plno a opravdu si mysleli, že jsou něco víc než domorodci. Proto často docházelo povážlivým situacím, i když české obyvatelstvo šlo těm dětem raději z cesty. To ale Honzík nedokázal, i když mu to maminka opakovaně kladla na srdce.
V neděli cestou do kostela kolem výlohy s obrazem Vůdce za sklem, Honzík nesmekl. Buď si nevšiml nebo to ignoroval. V tu ránu k němu přiskočil německý výrostek a srazil mu pohlavkem čepici z hlavy a samozřejmě německy zařval: "Nevíš co je tvoje povinnost, troubo!" To ale neměl dělat. Ještě to ani nedořekl a už měl na oku monokl a z nosu mu tekla červená. Ještě stačil zařvat, "To si odskáčeš!" a utekl pryč.
O dost větší a starší německá holka, která incident ze dvou kroků pozorovala, nečekala, vzala Honzíka za ruku a zavelela" "Poběž!" Přeběhli za roh, pak přes dvě ulice za další roh a když konečně udýcháni zastavili, zeptala se ho: "Jak se jmenuješ." "Honza" a po chvilce "Bauer " odbroukl. "Rozumíš mi Hansi?" Znovu se zeptala. "Ale jo rozumím, co po mně ještě chceš?" "Nechci po tobě nic, ale chci ti dát dobrou radu. S německými kluky se neper, jestli nechceš skončit v polepšovně a tvoji rodiče ve vězení. Ne, že by si to Ralf nezasloužil, ale když zalže žes ho napadl, nemáš šanci se z toho vykroutit." "Ty bys mi to přeci dosvědčila, že jsem si nezačal". "To tedy nedosvědčila." "No to jsem si mohl myslet, vy Němci jste všichni stejní prevíti." Ještě ani nedořekl a dostal facku jen to mlasklo. "Ty prevíte, já ti tady zachraňuji kůži a ty mě budeš ještě urážet? Kolik těch Němců znáš, že se opovažuješ tvrdit, že Němci jsou všichni stejní. Co ty víš jak to v Německu chodí? Koukej mazat domů než tě tady objeví Ralfovi kamarádi, nemocnice by tě neminula." "Nezlob se, to mi jen tak ujelo. Jak ti mám říkat?" Zeptal se nakonec Honzík. "Nijak mi neříkej, už tě nechci vidět a zlobím se abys věděl. Teď už upaluj!" Tak tuhle neděli Honzík kostel vynechal a upaloval domů do Zboží.
Pár týdnů pak Honzík do kostela nechodil, než si uvědomil, že on už by Ralfa nepoznal a doufal tedy,že ani Ralf jeho. "Ale tu holku bych poznal," převalovalo se mu v hlavě. Když jsem mámě tu historku vyprávěl, málem ji ranila mrtvice. "Až tu Němku potkáš, pozvi ji k nám domů. Schválně pro ni upeču drobenkový koláč. Chtěla jsem ho udělat na posvícení ale to počká, kdybys ji někdy přivedl. Ta holka nám všem možná zachránila život, ty troubo." Tak se po čase zase do Poděbrad vypravil. Čepici dal radši do kapsy, aby zase náhodou nedošlo k incidentu. Chodil tam týden co týden pár měsíců než ji opět potkal. Šla s kamarádkami a byl jich plný chodník. Honzík zůstal při zdi a díval se na ni ale mlčel. "Marínchen, koukej jak na tebe ten mrňavý kluk civí." Zachichotala se jedna z kamarádek. Marínchen na to neodpověděla, jen po Honzíkovi šlehla pohledem a pak zmizela s ostatními v cukrárně. Honzík před cukrárnou chvíli okouněl, dovnitř nemohl, neměl ani lístky, ani peníze, tak to vzdal. "Vida, jmenuje se Marínchen," pomyslil si a od té doby ji přestal hledat. Ale nezapomněl na ni. V duchu si ji představoval a bavil se s ní.
Potřetí ji uviděl v okně vlaku z Poděbrad na Lysou když se vracela domů do Německa. Jak se fronty blížily k Říši, chtěli mít rodiče děti zpátky doma, neboť "kdoví co by je mohlo u těch proradných Čechů potkat?" myslili si. Tak se před posledními válečnými vánočními svátky rozjížděly vlaky na Lysou a mířily s dětmi zpět do válečné vřavy, do Německa. Dvacátého prosince ve dvě hodiny odpoledne jeden z těch vlaků plný dětí supal přes Velké Zboží. Honzík stál u trati a díval se na ty dětské tváře za okénky. Náhle jedna z těch tvářiček začala mávat. "To je Marínchen," uvědomil si Honzík. Rozběhl se podél vlaku a křičel "Sbohem Marínchen, sbohem, měj se hezky!" Ani si neuvědomil, že to křičí česky a že Marínchen, jestli to byla ona, by mu stejně nerozuměla.
"Vida jede domů, do Německa k mámě a tátovy ale ten je možná na frontě a třeba i mrtvej," mumlal si Honzík. "Už ji v životě neuvidím, ale stejně na ni nezapomenu, poznal bych ji vždycky, je úplně jiná než naše holky tady na vesnici. Kdyby to Němka nebyla, byla by to príma kamarádka. Tak tedy, sbohem Maríchen, sbohem navždycky," povzdechl si Honzík. Ještě večer když se vrátil domů nemohl to letmé setkání vyhnat z hlavy. "Mami, víš že ty německý holky a kluci se asi z Poděbrad vracejí do Německa? Když jsem odpoledne stál u dráhy jel jich na Nymburk plnej vlak. Myslím, že tam jela i ta holka Maríchen, co jsem ti o ní vyprávěl, dokonce mi i zamávala," "I jdi ty brepto, ty už dokonce víš jak se jmenuje, ale pochybuji, že by tě ještě poznala. Nějaká holka prostě viděla u trati stát kluka a z radosti, že jede domů mu zamávala. Jestli odjeli všichni domů a už se nevrátí bude jenom dobře, aspoň zase budete moct chodit do školy a nebudete se muset učit po hospodách. Ale kdoví jak to všechno bude, válku už máme za humny, čert ví jak to všechno dopadne a dej bůh abychom její konec ve zdraví přežili."
Ale ano. Podařilo se to. Přežili a i zdraví si zachovali. Pro Honzíka byl konec války jedno velké dobrodružství. Hned za vesnicí v polích vznikl provizorní zajatecký tábor kam přicházeli odzbrojení němečtí vojáci z široka, daleka. Staří, mladí, tencí, velcí, bylo pro kluky stále na co koukat a dohadovat se: "Koukejte, támhle ten byl asi tankista, má černou uniformu." "No ale esesáci měli taky černé uniformy." "No jo ale esesák by byl zavřený, ten by mezi obyčejnými vojáky nebyl." "Hele kluci, támhle ten mladý něco ukazuje, asi něco chce, Honzo zeptej se strejdy jestli se ho můžeš zeptat co chce?" Honzík nebojsa se svého strejdy s páskou RG na rukávu, který ty unavené vojáky hlídal zeptal, jestli může s vojáčkem promluvit. "Budeš mu rozumět?" Zeptal se strejda, "jestli jo, zajdi za ním a pak mi přijď říct co chce!" "Mají žízeň," meldoval Honzík při návratu. "Tak upalujte domů, popadněte džbánky a konvičky a přineste jim pít a ty se stav v hospodě na velitelství, že jim vzkazuji aby sem přitáhli dvě, tři lejty s vodou!"
Kluci měli do večera co dělat, běhali sem a tam, pro vodu a s vodou. Vojáci jim děkovali, některý dal za odměnu knoflík od uniformy a Jirka dostal dokonce bronzovou medaily. Když si ji připnul na košili dostal od táty pohlavek až mu zuby cvakly. "Víš kolik lidí musel ten voják zabít, než mu tu medaili dali?" Zlobil se táta. "Ale tati, byla přeci válka, a ve válce se nepřátelští vojáci zabíjejí, vždyť i husité zabíjeli křižáky," bránil se Jirka. "Hele ty husito, tu medaili schováš nebo zahodíš a víc se o tom nebudeme bavit. Kapišto?"
Pravé rodeo pro kluky nastalo když se na lukách za vesnicí utábořil vozatajský pluk ruského vojska. Luka až k Borku byla plná vojáků, koní a lehkých bryček, kouřily tam polní kuchyně i kovářské výhně, prostě pravé eldorádo pro kluky. Mrňavý Honzík prokluzoval mezi vojáky i vozíky, všude ho bylo plno, někdy to vypadalo, že je na více místech současně. Večer při vyprávění svých zážitků mámě a babičce, jednou povídá: "Představ si mami, že dneska tam zabili dokonce dvě krávy a zítra budou vařit ve všech kotlích guláš, já už mám u dvou kuchařů porci zamluvenou." Babička skočila Honzíkovy do řeči pragmatickou poznámkou, "Honzíku a co ocasy stáhli je taky? Jestli ne popros je hned ráno jestli si je můžeš ufiknout a odnést? Jestli ti to dovolí přines je hned domů!" Klaplo to a tak si pak babička maminka i Honzík tři dny pochutnávali na polévce z volské oháňky.
Nebyl by to ani Honzík rabiát aby i tady neměl incident. V ruském pluku, který tábořil za vesnicí přes léto, byl také sirotek, syn pluku asi v Honzíkových letech. Když dozrály třešně v obecních sadech směl malý Voloďa česat plody do pusy i do čepice, což ovšem vesničtí kluci nesměli. Při občasných nájezdech na sad jeden vždycky hlídkoval a zařval: "Bacha kluci strážník, strážník!" když se na obzoru objevil obecní policajt a kluci zdrhali k Labi. Voloďa to odposlouchal a jakmile se kluci v sadu objevili začal ječet na plné pecky: "Stružník, stružník!" a někdy tak dokonce strážníka přivolal. Až jednou to už Honzík nevydržel, přiběhl k Voloďovy jednu mu ubalil a ještě mu pěstí zahrozil, "tady nikdo strážníka volat nebude!" Kupodivu ta rána byla jako pečeť kamarádství. Od té doby patřil Voloďa do party a lítal s kluky kolem Labe, po lukách i po vesnici, jako by mezi ně od jak živa patřil.
Když koncem července nalodili v Nymburce pluk na vlaky k cestě domů do Ruska, zbylo na lukách stádo osmi koní a jedna mula. Kluci si koně rozebrali a začali na nich rajtovat. Na Honzíka zbyla mula, ale byl s ní opravdu spokojený a mula s lehounkým sotva pět a třicet kilo vážícím Honzíkem taky. Nevyhazovala, bez ohlávky, bez uzdy poslouchala a šla či běžela podle Honzíkova přání. Však na ní pak Honzík, už jako Honza celý život vzpomínal. Leč na podzim byl kovbojským hrátkám konec. Koně zabavil Národní výbor a přidělil je místním chalupníkům jako náhradu za spasená luka. Nastaly všední dny se školními povinnostmi a samozřejmě s neutuchající povinností shánět pamprdlici a jiné pochoutky pro netenčící se houfy obyvatelů králíkáren.
Kluci si vždycky vyšetřili chvilky na svá alotria. Samozřejmě, Honzík nezůstával pozadu, spíš naopak sem tam nějakou lumpárnu spunktoval. Když si občas některý z potrefených sousedů přišel stěžovat, měla vařečka posvícení, ale k žádnému polepšení to nevedlo. "Kluku jeden zrzavá, pihovatá, ty musíš bejt v každým hovně za kvrdlačku," povzdechla si jednou maminka. Bylo to poprvé a taky naposledy co ji Honzík slyšel sprostě promluvit. Tak utekly dva roky od konce války a bylo třeba rozhodnout co dál s tím klukem neposedným.
Strejda, teď už malé velké zvíře v pohraničí, navrhoval: "Vy dvě už na něj stačit nebudete a vyroste z něj lump! Plavba hledá plavčíky, pošlete ho na loď, tam se naučí pořádku a vyroste z něj chlap!" "Jen se na něj podívej jak je mrňavej na svých patnáct let, ani půl metráku neváží. Dyk se mi ve světě ztratí," bránila Honzíka maminka. "Mami já se neztratím a bejt lodníkem by se mi líbilo, to bych se podíval do světa a nikoho by tam nezajímalo, že nemám tatínka." Když se na strejdovu stranu přidala i babička, maminka povolila a bylo rozhodnuto.
Než ho maminka předala prvnímu kapitánovi kladla Honzíkovi na srdce, "chovej se tak ať mi ve světě neuděláš ostudu, ať nikdo nepozná, že tě vychovala máma sama a dobře se o sebe starej." Kupodivu tahle prostá věta dokázala v okamžiku víc než všechny výprasky vařečkou a že jich bylo. Honzík šel do sebe, kouřit nezačal ani pít nezačal, jen ten pořádek mu dělal ze začátku potíže, ale s tím si kapitáni a kormidelníci hravě poradili. První rok na lodi šel ztuha. Byl moc malý, byl moc lehký a na lodích je všechno velké a těžké. Byla to pro něj sakra dřina, ale na to, že si musel on patnáctiletý výrostek i sám vařit, mu ta dřina šla k duhu. Rok co rok svých plavčických let vyrostl o deset, dvanáct cenťáků a jak tak pakoval z lodi na loď mu i lodnická práce šla stále líp od ruky a když končil jako plavčík už ho vůbec nezmáhala, už věděl kde si vyhovět a kde pořádně zabrat.

Jako lodník už byl i na pořádek metr, však se ho s tím jako plavčíka kapitáni i kormidelníci něco natrápili, ale dobře dělali. Nerad bych aby to vypadalo, že ho ti staří plavci učili jen být pořádný. Kdepak, na lodi se musí plavčík naučit devatero řemesel aby dokázal dopravit poškozenou loď do nejbližšího přístavu. Musí se naučit loď udržovat a šlechtit aby stále pěkně vypadala a mnoho let vydržela plout. Musí se naučit a to je nejdůležitější svou loď milovat a mít ji rád, protože ona je jeho živobytí, jeho domov a ochrana před nepřízni živlů a někdy i lidí. To všechno se musel Honzík naučit než předstoupil před komisi a složil lodnické zkoušky. Jen to vaření ho ti staří lodní vlci nenaučili, ale tady vypomohla maminka a už celý ohmataný notýsek s dvacítkou jednoduchých receptů psaných maminkou byl pro Honzíka svatý grál. S lodním pytlem přes rameno, atestem lodníka první třídy v jedné kapse, notýskem s recepty ve druhé a kamarádem po boku, novopečení lodníci hlásili nástup na loď, kormidelníkovi parního remorkéru Ústí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irena Irena | Web | 5. července 2016 v 17:19 | Reagovat

Moc pěkné, taková vzpomínka....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama