Lodníkova láska zmařená.

4. července 2016 v 12:22 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

3.

Lodníkova láska zmařená.

Veselo bylo pro české lodníky na Labi, dva, tři a několik dalších let v Německu po prohrané válce. Všude kde zakotvili, všude kam se podívali, byla spousta mladých válečných vdov. Smutek už odezněl, bolest už přebolela a teď se chtěly bavit, protože válka už skončila, bomby z nebe už nepadaly a život je tak krásný dokud je člověk mladý a může se bavit a užívat si života plnými doušky. Po Labi připlouvaly vleky lodí, plné mladých mužů, kterých v jejich okolí bylo ach, tak málo.
Mladé ženy, za tanec by i duši daly, tančily i spolu jedna s druhou ale přeci jen s mužem v náručí to je jiné potěšení. Že ti mladí lodníci nebyli svatí ani žádní mravokárci, tak se rozumělo samo sebou, že několik let po válce se na Labi uskutečnila stará lidová domněnka. Labský lodník, hodný toho slova, měl v každém přístavišti na řece milou, která tam na něho čekala a už z dálky ho vyhlížela. Byly vděčné, za ty večery a noci plné lásky a milování a za mlhavých rán se smutně dívaly za odplouvající lodí. Bylo i dost takových která se svému lodníkovi zadívala tak hluboko do krásných očí až v nich utonula a odplula s ním jeho lodí ze svého domova navždy pryč. Staly se i případy, že v očích přístavní milé utonul lodník a navždy už u ní na břehu zůstal.
Když jednu podzimní sobotu zakotvil vlečný parník Lovosice na Ostragehege v Drážďanech, objevil lodník Pepa Švamberk u Watzkeho na parketu výbornou tanečnici a moc hezké děvče. Už už ji chtěl požádat zdali ji smí doprovodit domů ale než se k tomu rozhoupal zmizela mu jako pára nad hrncem. Celý rozmrzelý se vrátil na parník s rozhodnutím, že příště si ji zmizet nenechá. Jenže příště dlouho nebylo, při dalších zastávkách ve všední dny ji u Watzkeho vyhlížel marně. Až na jaře, jen co odešly ledy, se vydařilo zastavení vleku v Drážďanech zase v sobotu a na Pepu se usmálo štěstí. Našel ji a bylo jen málo kousků v kterých si ji na parket odvedl jiný tanečník. Když ji před půlnocí požádal zdali ji může doprovodit domů, kupodivu docela ochotně svolila, jen ho upozornila, že je bude doprovázet její mladší sestra. Stálo ho to trochu přemáhání aby na sobě nedal znát zklamání ale překousl to. Když se s ním v Pieschen rozloučila už na dvoře a nepozvala ho k sobě nahoru byl spíše potěšen než rozmrzen. Začal pomýšlet na Maríchen, jak ji oslovovala její mladší sestra, jako na vážnou známost. Tolik se mu líbila.
Hned po návratu Lovosic z jarní cesty byl Pepa jmenován druhým kormidelníkem na starém, ale nově vystrojeném parníku Ústí, kam byla po opravách naloděna celá nová posádka. Skoro by se dalo říci, že to byla hvězdná posádka, všechno mladí lidé. Kapitán, pan Josef Červenka, nejmladší kapitán šlepáku na Labi, kormidelník pan Václav Pospíšil řečený Nosarius, brzký kapitán vlečného parníku Lovosice, strojník pan František Dolek řečený Pekelník, pozdější nositel Řádu Práce, topiči, Antonín Labuť později uvolněný předseda podnikových odborů, Antonín Richter pozdější ředitel Vnitrostátní plavby, Vratislav Měšťák, který se stal v zahraničí vynikajícím odborníkem Informačních Technologií a v neposlední řadě Jirka Hána řečený Šmetrlink, později vynikající a vyhledávaný kovář plovoucí dílny. Do této skvadry na slovo vzatých odborníků si to přihasili přímo od zkoušek dva neopeření lodníci, každý s lodním pytlem přes rameno a ještě teplým lodnickým vysvědčením v kapse.
Ohlásili se na palubě u kormidelníka Švamberka, který je zavedl ke kapitánovy k zápisu do lodních dokumentů a pak jim ukázal a přidělil jejich kajutu. Taky jim hned každému přidělil přezdívku. Honzu pojmenoval Džon Stehno a Egona Seržant Higins. Čert ví kde to sebral, ale oběma už to po mnoho let zůstalo a i pro kamarády jeden byl Džon a druhý Seržant nebo Hykýšek. Za čtrnáct dní po dokončení posledních oprav se vydal parník Ústí po opravách a se svou novou posádkou na první plavbu. Kluci předvedli co se jako plavčíci naučili a předvedli to dobře, kormidelníci i kapitán byli spokojeni, dokonce i mistr strojník je přestal pozorovat ostřížím zrakem při spouštění komínů pod mosty, a tak celá plavba proběhla v pohodě. Jen nad Honzou Pepa trošku kroutil hlavou. Místo aby s nimi po zakotvení chodil tančit, bral si rád hlídku a čítal si na palandě v knížkách. Nekouřil, nepil ani neucucával a hrátky s děvčaty jako by ho ani nelákaly. Tak proběhly dvě cesty v pohodě, posádka už byla sehraná, kapitán nemusel ani mluvit, stačilo aby pozvedl obočí a každý už věděl co má udělat a kam skočit. Ale pak přišla třetí plavba, ta nešťastná.
Parník s vlekem odjížděl z Děčína v pátek už pozdě odpoledne. Do Hřenska připlul k večeru, už tam stálo pár plavidel, která připlula samotíží z Ústí a také dva vleky proti proudu řeky, na kterých probíhalo celní odbavování, tentokrát mimořádně pomalu. Tak tam Ústí se svými čluny zůstalo stát přes noc a než byly v sobotu celně odbaveny bylo poledne. Pepa Švamberk se zaradoval. Vypadalo to, že se bude kotvit na Ostragehege v Drážďanech. Také, že ano. Klaplo to. "Dneska jdeš s námi ven Džony," oznámil Pepa Honzovi. "Všichni ostatní už mají u Watzkeho tanečnice jen ty jsi volnej, MarieAnna sebou pořád tahá mladší sestru tak se ji ujmeš, abych si s MarieAnnou taky užil trochu soukromí." "Ale Pepo, já mám rozečtenou detektivku a vůbec neumím tancovat, vždyť víš, že s vámi chodím akorát vždycky na večeři a pak jdu domů," pokusil se ještě Honza o úhybný manévr, ale neuspěl. "Tak tentokrát žádná večeře a žádný odchod domů, když nebudeš tancovat, tak ji budeš bavit!" "Ježíš Marjá o čem?" "To už je tvoje věc, něco vymysli!" Tak se po zakotvení hodil Honza do gala a vyrazil s kamarády k Watzkemu. Poprvé v životě.
"To je Džony," představil ho Pepa MarieAnne, "je to tanečník pro Kristýnku," pokračoval dál. "Kristýnka má přeci tanečníků dost," usmála se Marjánka ale dál už to nekomentovala. Honza na MarieAnne koukal, jako by mu někoho připomínala ale nevěděl koho. "Dobrý večer Maríchen" vylítlo z něj ani nevěděl jak. "Pro vás já nejsem žádná Maríchen ale vždycky MarieAnna, je vám to jasné Džone?" Zpražila ho MarieAnna. Vtom k nim přiběhla Kristýnka. "Tady máš společníka na dnešní večer," představila MarieAnna Kristýnce Honzu. "Jé to je príma," radovala se Kristýnka. "Poběžte tančit!" A už táhla Honzu na parket. Nic ji nevadilo, že on to neumí a že ji tu a tam šlápne na střevíček. Měla svého tanečníka. "Holky mi budou závidět," libovala si. Hned mu začala tykat. "Teď když jsi můj tanečník, přivezeš mi z Hamburku nylonky?" Zeptala se mezi řečí bezelstně. "Pepa je Maríchen taky slíbil." "To víš, že ano, když jsem tvůj tanečník a třeba pak budeme i kamarádi, co říkáš?" "Kdepak, kamarádi ne, leda by si byl můj milý, na kamaráda jsi pro mě moc starý."
Tak se spolu bavili a tančili, na limo i na pivo si zašli a než se nadáli, blížila se půlnoc a MarieAnna je zavolala k cestě domů. Honza šel s Kristýnkou napřed. Na dvoře se ještě dobrou čtvrthodinku bavili než dorazili Pepa s MarieAnne. "Šmankote přetahujeme půlnoc, naši se budou zlobit," strachovala se MarieAnne. Rychle se rozloučili, děvčata zaběhla do domu a chlapi sešli na cestu k Labi. "Seš kabrňák Džone," prohodil Pepa cestou podle Labe, "hezky s tu Kristýnku zabavil, měl jsem Maríchen celý večer jen pro sebe. To si zopakujeme, až tady zase zakotvíme." "Jo a ještě mě to bude stát nylonky, které jsem Kristýnce nerozvážně slíbil," smál se Honza. "No neříkej, abychom nakonec nebyli ještě švagři,"smál se teď i Pepa.
V neděli brzy ráno zvedli na vleku kotvy a pokračovali v plavbě dolů po proudu. Na starém parníku bylo pro posádku stále práce habaděj. Pořád bylo co natírat, mýt, leštit či jinak udržovat, aby ta stará loď vypadala jako nová, jako právě vytažená ze škatulky. "Tak co Pepo, co myslíš, pojedeme do Hamburku, nebo nás v Magdeburku otočí zpátky nahoru, proti proudu? Neříkal něco kapitán?" ptali se lodníci kormidelníka Pepy. "Koukejte, vy si hleďte svoji práce a starosti kam pojedeme nechte koňovi, ten má větší hlavu. Kapitán se se mnou nebaví kam pojedeme, ale o tom jak jedeme a jestli jedu dobře když jsem u kormidla. Jak by to moh kapitán vědět? To se dozví až v Magdeburku od inspektora. A nebojte se, včas nám to řekne, dřív než nás pustí do města na nákup," odpověděl jim kormidelník Pepa a šel si po své práci. "To jsme se toho dozvěděli," zabručel Seržant. "No vidíš, já ti říkal neptejme se, kdo se moc ptá, moc se doví, a to buďme rádi, že nám nepřidal nějakou práci," na to Honza. Pepa měl pravdu. V úterý po příjezdu do Magdeburku se všecko co potřebovali vědět, včas dozvěděli.
Když se po odvěšení člunů vrátil kapitán z kanceláře od inspektora oznámil posádce. "Zajedeme na Bunkrplac, nabunkrujeme uhlí, při tom si na střídačku nakoupíme. Odpoledne zapřáhneme dva čluny co tady odvěsilo Brno a večer do vleku přivěsíme dva soláky v Schönebecku.!" Jak řekl, tak udělali. Když měli v Schönebecku zkompletovaný vlek, byl už pozdní večer a tak tam kapitán odhoukal padla. Posádky spokojeně odešly do města na večeři a do oblíbené hospůdky Rote Tepich za zábavou a trochou tance s děvčaty.
Ráno bylo usměvavé, slunečné, nad řekou nikde žádný mlžný opar a v tom krásném ránu se na staré Ústí sneslo neštěstí jako temný bouřný mrak. Po vytažení kotev se příďovému lodníkovi nedařilo vykuplovat stařičký parní kotevní naviják. "To musíš udělat takhle," přišel mu poradit druhý kormidelník Pepa, "pustíš páru obráceně a pak do těch kuplovacích trnů praštíš pákou nebo kopneš," a zároveň postup předváděl. To se ale ukázalo jako hrubá chyba. Noha mu proklouzla trn zachytil nohavici a vtáhl nohu do navijáku. Další trn mu rozdrtil lýtkovou kost a než stačil přiskočit lodník k ventilu a zavřít páru pak koleno a stehno. Ještě malý okamžik zaváhání a další trn už by bral kyčelní kloub.
Kapitán okamžitě odhoukal pro čluny nové zakotvení, lodníci vyvázali parník bez kotev lany ke břehu a první kormidelník uháněl do města pro doktora a pro sanitku. Mezi tím se mistr strojník se dvěma topiči pokoušeli rozebrat kotevní naviják a Pepu z něho vyndat, ale byla to marná snaha. Robustní stroj sestavený před mnoha lety z lícovaných dílů, prostředky, které byly na lodi rozebrat nešel. Pepu dostali z navijáku teprve po příchodu doktora obráceným otáčením stroje s opětovným zhmožděním těch hrozných ran. Sanitka nebyla, kdepak by se v poválečném Německu vzala. Na břeh přijel malý náklaďáček, který odtransportoval Pepu do nemocnice v Magdeburku, ale ani tam už mu nohu nezachránili.
Když příští týden ve středu zakotvilo staré Ústí s vlekem v Drážďanech, vzal na sebe Honza ač nerad ten smutný úkol, povědět MariiAnně, že už Pepu asi nikdy neuvidí. S jednou nohou po lodi běhat nemůžeš. Byl vlastně jediný z posádky kdo věděl kde MarieAnna bydlí a tak se tam vypravil. Šel co noha nohu mine a na dvoře hodnou chvíli jen tak okouněl než zazvonil na zvonek u Neubauerových. Chvíli to trvalo než někdo ke dveřím přišel. K Honzovu překvapení to nebyla ani jedno z děvčat, ale jejich maminka. "Co si přejete mladý muži," zeptala se. "Kristl někde lítá a Maríchen se učí k závěrečným zkouškám, tak jestli je to nutné, řekněte to mně, já ji to vyřídím a jestli to není nutné, tak odejděte!" Tak ji to Honza řekl. Maminka chvíli mlčela a pak řekla: "Bylo to nutné a asi jsem měla Maríchen radši zavolat, ale teď už ji rušit nebudeme. Vyřídím ji tu smutnou zprávu až bude mít za pár dní po zkouškách. Jste dobrý kamarád, že jste ji to přišel vyřídit ale teď už běžte a kdybyste už Maríchen nepotkal tak nám za ní děkuji."
"Byl tady před pár dny takovej mladej lodník z českého parníku," přivedla na to maminka po pár dnech řeč kdy už měla Maríchen s úspěchem po zkouškách. "Nebyl to Pepi, takovej rozložitej, podsaditej?" Zeptala se Maríchen. "Ne ten to nebyl, tenhle byl spíš vyšší a řekla bych trochu hubenej." "Jé tak to byl Džony, a nepřines mi nylonky mami? Slíbil mi je." Ozvala se Kristýnka. "Ne žádné nylonky nepřinesl a tobě dám pár pohlavků abys na těch mládencích z lodí žádné nylonky neloudila, bůh ví co by za to mohli chtít. Tenhle přinesl smutnou zprávu pro Maríchen." "Tak už mi ji pověz mami, co se stalo s Pepou? Utopil se?" "Ne holka neutopil ale na lodi mu to utrhlo nohu, už ho asi neuvidíš, to víš po lodích s jednou nohou toho moc nenaběháš." "To já vím mami, ale chtěla bych si promluvit s Džonem sama. Musím si pohlídat kdy tady zase ten jejich parník zastaví, to znamená, že budu nějaký čas musit chodit k Watzkemu každý den. Dovolíš mi to mami když teď už mám po škole?" "I jo děvče jen se choď bavit, ať tě to trápení a ta ztráta rychle přebolí. Takovou bolest mělo za války tisíce německých žen, škoda, že tys ji musela poznat už po válce v míru."
Po příjezdu do Děčína a odvěšení vleku, nastoupil na Ústí nový druhý kormidelník. K radosti Honzy a Egona to byl jejich spolu plavčík a kamarád, nejchytřejší kluk z ročníku. Však mu taky všichni kamarádi žertem říkali Inteligent. "Tedy Karle, to jsme rádi žes k nám napakoval, to už jsme tady z našeho ročníku tři." Liboval si Egon a Honza k tomu jen přikyvoval. "Moc se netěšte, holoto, budu vám šlapat na přezky, paluba bude jako z cukru a komando se bude blejskat, že se po něm bude bát chodit i kapitán." Smál se Karel. "No jasně, okna, cylindry do lamp a mosaz se budou blejskat tak že i kravičky co se pasou na březích budou oslněný," přizvukovali mu lodníci.
Doplnili zásoby, odvlekli dva solné čluny do Neštěmic a v Krásném Březně už na ně čekaly dva čluny s nákladem pneumatik a papíru do Hamburku. Tak v krámku u přístavu posádka nakoupila, každý utratil skoro všechny peníze co měl u sebe a samozřejmě všechny potravinové lístky. Děčínem jen projeli a už za šera zakotvili v úterý večer ve Hřensku. Tam na pivo a večeři padly poslední české mince a poslední ústřižky potravinových lístků, které u sebe kdo měl. Ve středu dopoledne po celním odbavení zvedli kotvy a do vody je znovu hodili už za šera na Ostragehege v Drážďanech.
Všechny posádky houfem vyrazily k Watzkemu. Honza jak bylo jeho zvykem se už uveleboval s knížkou v posteli, ale Karel ho přeci jenom vylákal do Elblicku na večeři. "Co že ty nejdeš s chlapy tancovat?" Divil se Honza. "Ale člověče minulou cestu jsem doprovázel v Magdeburku domů takovou smutnou holku a od té doby mě ňák přestalo bavit chodit tam, kde ona nebude. Co ty? Máš tady v Německu nějaká známá děvčata, která na tebe čekají?" Zeptal se Karel. "Ale semhle tamhle krátká známost, ale že by na mě čekaly, to nečekají." Odpověděl Honza, ale v duchu si pomyslil, " chtěl bych aby jedna čekala, ale to je marná naděje." Pak už se řeč stočila na pracovní záležitosti, Karel který dělal na tomhle parníku první cestu měl pár otázek a než je probrali přiblížila se desátá a tak zaplatili a šli domů na loď. "Hele u mě v kajutě svítí petrolejka," podivil se Honza když přišli na lávku, "že by Seržant přišel tak brzy domů, to se mi nezdá." "Třeba nepřišel sám, tak hodně dupej, až pudeš ke dveřím, ať ho nepřekvapíš v nejlepším," smál se Karel, "tak dobrou," ještě broukl a zapadl do své kajuty.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama