Lodníkova láska zrazená a vzdálená.

4. července 2016 v 12:03 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.

Lodníkova láska.

5.

Lodníkova láska zrazená.

Lodníci jsou zvláštní sorta lidí. V patnácti letech odejdou od maminek a jako plavčíci se o sebe musí umět, tedy umět, musí se naučit postarat se o sebe sami. Plaveckému řemeslu je učí kormidelníci a starší lodníci, ale jak vyjít s penězi od výplaty k výplatě, jak si udržet při té práci čisté oblečení a prádlo, jak si v rychlosti uvařit stravitelné jídlo je učí až někdy dost krutě zkušenosti a život. Sem tam některý má štěstí na milou a soucitnou manželku kormidelníka která mu poradí a někdy i švestkové knedlíky k obědu nebo nedělní buchtu přinese.
Vyučení lodníci po třech letech jsou zkušení chlapi jak se patří. Umí obsluhovat lodě a vlastně všecko co na vodě plave, od každého řemesla umí trošku, tu nejnutnější, která jim umožní provizorně opravit porouchanou loď a dopravit ji z tratě do nejbližšího přístavu k řádné opravě. S každou nenadálou situací si ví rady a žádná svízel nebo trampota je nezaskočí a nebo jen velmi málo která. Umí se o sebe postarat, mají pro strach uděláno a tak jako se to naučili na vodě i na souši se dokáží rychle zorientovat v každé situaci.
Takových chlapíků, když přijdou na vojnu si důstojníci rychle všimnou. Vedle rozmazlených máminých mazánků jsou patrní na první pohled. Není tedy divu, že většina lodníků skončí ve školách pro poddůstojníky. Stejný osud postihl i Honzu. Od té doby prožíval vojnu v poklusu podle známého vojenského pořekadla: "Buďto běžím, nebo ležím a když ležím tak se zakopávám!" Po roce, když se v té škole stal poddůstojníkem, běhal s nováčky znovu dál. Prostě vojna.
Když ten první vojenský rok byl pryč, byl pryč i stesk po Marjánce. Už na ni tolik nevzpomínal a její podobenka odpočívala v kufříku mezi drobnostmi. Pak se stalo něco, na co Honza nebyl pyšný, ba naopak styděl se za to, ale bylo to silnější než jeho vůle a dobrá předsevzetí. Potkal sedmnáctiletou Aničku a zahořel k ní láskou. Byla to láska, jako když podpálíš stoh slámy. Nešla ničím uhasit. Pryč byly vzpomínky na válečnou Maríchen z Poděbrad, z hlavy se mu vykouřily vzpomínky na krásné večery s Marjánkou v Drážďanech a na sliby a plány které si šeptávali před usnutím.
Mladá Anička, nezkušená v lásce a milování od toho požáru chytla a začala hořet taky. Netrvalo dlouho a byla Honzovi po vůli. Tak se stalo co se stát muselo, a ještě ve vojenské uniformě se Honza s Aničkou celý šťastný oženil. Také malá Anička přišla na svět dřív než se Honza vrátil do civilu a na loď. Honza měl svoje dvě Aničky moc rád, s malinkou si rád hrával až měla velká Anička o ni starost. "Dávej, přeci pozor, ať ji neublížíš," napomínala manžela, "jsi jako hromotluk, to není kotva ani kormidlo, to je naše Ančička, tak buď trochu jemnej!" "To víš, že jo chovám ji jako by byla perníková, tak se o ní neboj." Ale Anička se přeci jen trochu bála vždy když Honza vzal Ančičku do náručí.
Po vojně vzal Honza sebou své dvě Aničky do Děčína kde našel slušný byt ve vile se zahradou, dřív než nastoupil na svou loď. Nastoupil jako druhý kormidelník na vlečný parník Lovosice, kterému velel Nosárius, Václav Pospíšil jeho bývalý první kormidelník na starém Ústí. Při odjezdu z Děčína se v Honzovy přeci jenom hnulo svědomí. "Co já tý Marjánce řeknu až ji uvidím, jestli přijde na loď. Jak ji chudákovi mám vysvětlit, že jsem ženatý a mám dítě. To jsem ale pěkný zločinec, takhle ji ublížit. To mi nemůže do smrti odpustit." Tak jako se dříve modlil, aby v Drážďanech zakotvili, tak si teď přál aby se to nepodařilo. Ale marná naděje. Kolem šesté odpolední spadly v Drážďanech kotvy do vody a než se kapitán vrátil od inspektora bylo už na další cestu pozdě. Také už celá posádka byla vystrojená na vycházku a jen čekali na kapitána aby jim dal padla. Pak se rozběhli jako když střelíš do hejna vrabců.
Honza, jak bylo už před vojnou jeho zvykem než potkal Marjánku, si vzal rozečtenou knihu ale dnes nečetl. Nešlo to. Se strachem čekal na Marjánku. Ale Marjánky se nedočkal. Nepřišla. Už nikdy nepřišla. "Kristýnka už asi k Watzkemu nechodí, jinak by už od kluků z jiných lodí věděla, že jsem napakoval na Lovosice a Marjánce by to určitě řekla," lámal si hlavu. "Ale já přeci nemůžu teď jít do Pieschen, pár facek od Marjánky bych ještě vydržel, ale jak bych se mohl dívat do očí starému tátovy a mamince. Ti by si určitě pomysleli, "zkazil nám dceru, prevít a pak ji nechal sedět," a měli by pravdu. Ne u Neubauerů už nemohu nikdy zazvonit." Přemýšlel stále dokola, zatím co noc kolem něho pomalu míjela.
Ráno při odjezdu z Ostragehege byl druhý kormidelník unavený a ospalý víc než parta mladých lodníků a topičů, kteří to u Watzkeho roztáčeli dlouho přes půlnoc. "Tak hoši, jeden koště, druhý kartáč a jdeme na mytí paluby. Rosu z komanda už mám spláchnutou a komando vyšvaplované do sucha a teď se dáme do paluby, až bude modrá jako chrpa." Už to fičelo, kluci drhli, Honza jim z hadice koště i kartáč hojně podléval vodou, byl to přeci jen modernější parník než staré Ústí. Tam by se jim o hadici ani nezdálo, všecku potřebnou vodu si z Labe museli pěkně vytahat vědry na provaze, v lodnické hantýrce zvanými čepajmry. Věřte, že to nebyla žádná legrace nabrat do vědra na provaze z jedoucího plavidla vodu. Než se plavčíci ten správný grif naučili, hezkých pár čepajmrů zmizelo v řece a v nenávratnu.
Tak to šlo cestu za cestou. Honza postupem doby si přestal dělat kvůli Marjánce výčitky jenom vždycky při kotvení v Drážďanech na ni marně čekával. Plamen lásky k Aničce už tak vysoko jako když hoří stoh neplápolal, ale změnil se ve vytrvalý žár věrné lásky. Ale i přes ten žár lásky k Aničce cítil Honza i ten druhý plamen, spíše teď už jen plamének lásky k Marjánce, obklopený ledovou hradbou výčitek svědomí. Už nepálil, ale byl tam a Honza věděl, že v jeho svědomí zůstane už navždy.
Jak šla ta léta, k malé Ančičce, přibyla Dášenka. To už byl Honza prvním kormidelníkem a po deseti letech, kdy přebíral na loděnici na Mělníku novou moderní loď jako kapitán otevřela oči na krásy světa maličká Janička, miláček celé rodiny, hýčkaný sestřičkami i maminkou a tátou. Nová moderní plavidla která postupně mladí kapitáni na loděnicích přebírali byla vybavená moderní technikou o které se starým kapitánům ani nesnilo. Pneumatické, hydraulické a elektrické motory a čidla, podstatně ulehčovaly posádkám těžkou práci ale také zároveň silně redukovaly počty členů posádek na svých palubách.
Vlečné parníky a čluny postupně z řeky mizely a řeku opanovaly velké motorové nákladní lodě a postrkové soupravy se dvěma nebo třemi muži na palubě. Byly výkonnější a o hodně rychlejší než dřívější vleky. Už jen málo kdy některá zakotvila na Ostragehege v Drážďanech. Zmizely časy, kdy při zakotvení dvou vleků napochodovalo do sálu Watzkes Baal und Tanzhaus třicet mladých českých plavců a začali tam roztáčet své německé tanečnice. Ach ano, to odnesl čas. Dnes patří taneční sál u Watzkeho cele a úplně mladým německým párům. Když dnes přeci jen někdy česká nákladní loď v Drážďanech zakotví se svou dvoučlennou posádkou, kapitán většinou zůstane hlídkou na lodi a mladší člen posádky vyrazí někam na večeři. Už ani neví jak oblíbená byla mezi jeho staršími předchůdci Watzkeho tančírna a když tam zavítá, zapadne tam bez povšimnutí, jeden muž mezi mnoha páry.
Po mnoha letech, už několik let před odchodem do důchodu zastavil zákaz plavby kvůli opravě mostu Honzovu loď při plavbě proti proudu už brzy po poledni. Na Ostragehege pusto nikde žádná loď v dohledu, obytná loď inspektora plavby byla pryč, jeho funkce byla zrušena a celý provoz plavby byl řízen počítači a mobilními telefony z hlavního dispečinku. Dokonce i přívoz tady byl zrušen, každý než by šlapal pěšky radši skočil do auta a přejel na druhou stranu Labe třeba s malou zajížďkou po mostě. Byla to pro Honzu smutná podívaná. "Podívám se do Pieschen" rozhodl se, "bolesti a křivdy zavál prach času a já se ještě jednou chci podívat na místa kam jsem za mlada chodíval tak rád. Rodiče už nejsou jistě mezi námi a děvčata se jistě vdala a bůh ví kam je život zavál."
Přívoz už nebyl, musel jet tramvají. Když v Mickten z devítky vystoupil jako by se vrátil o pět a třicet let zpátky. Všechno tady poznával, ulice i zákoutí kudy chodíval ve dne i v noci, někdy sám a často ve dvou. Tak pomalu šel, co noha nohu mine až došel k tak známé bráně, za níž ho celý rok očekávalo tolik radostí. Po chvíli váhání vešel dovnitř na dvůr. Chvíli se tam smutně rozhlížel a pak vykročil zpátky k bráně. "Počkej Hanzi, neutíkej, máme spolu o čem mluvit!" Ozvalo se za ním. Otočil se a tam ve dveřích ji uviděl. Starou asi padesátiletou ženu tak podobnou mamince, jak si ji pamatoval, až to zaráželo. Trochu zbledl a šel pomalu k ní. "No neloudej se, já nejsem Maríchen, jsem Kristl a čekám tu na tebe celý život, abych ti mohla vynadat. Ale že ti to trvalo, než si se sem odvážil. Tak pojď nahoru, cestu znáš. Uvařím kafe aby se mi to dobře hubovalo a ty abys mi u té litanie neusnul."
Tak se za ní vypravil po schodech vzhůru. Teď už by po nich nevyběhl na jeden zápřah, jako kdysi a tak byl rád, že po nich i Kristýna stoupá pomalu a rozvážně. Konečně vešli do tak známého bytu. "Moc se toho tady nezměnilo, pár kousků nábytku a jinak nic." Podivil se Honza. "Co bys Hanzi chtěl na takovém pěkném předválečném bytě měnit. Pěkně se tu bydlí i vzpomíná. Kde bys v novém paneláku vzal staré vzpomínky? I na tebe tu dost často vzpomenu když někdy uslyším houkat loď, jen pořád ještě po tolika letech nevím zdali ta vzpomínka je milá nebo nemilá." "Nechme zatím byt a vzpomínky," Honza na to, "nejvíc mě zajímá co je s MarieAnne, jak se ji daří a kde je, vyprávěj a co vaši, a co ty sama? Kde máš děti a muže, že jsi doma sama?" Chvilku bylo ticho, na stole se objevily hrnečky a konvička kávy teprve pak Kristýnka odpověděla: "Všecko ti to Hanzi povím, ale nejdříve pověz ty mně proč si Maríchen opustil? A proč je to pro tebe zase najednou MarieAnne a ne Maríchen?"
Tak ji to Honza všechno pověděl a bylo to dlouhé povídání. O tom jak se na poslední cestě starého Ústí, ani nemohl před vojnou s Marjánkou rozloučit a jak ho to mrzelo. O tom jak se na vojně zamiloval do Aničky ale při tom měl svoji Maríchen pořád rád. Jak měli s Aničkou maličkou Ančičku a potom ještě Dášenku a Janičku. Jak je má všechny rád ale jak má při tom pořád rád i Maríchen i když ji už takových let neviděl. Jak ho celý život pronásledují výčitky, že ji tak zklamal. Jak by ji za svoji Aničku nevyměnil ale přes to po ní stále celý život touží. Jak první čas po vojně kotvíval v Drážďanech se strachem, že se Maríchen objeví s výčitkami a možná i s pláčem. Jak by ji teď po letech ale rád viděl.
Kristýna upíjela kávu a Honzu nepřerušovala, mlčela. Dvakrát si z konvičky dolila než Honza skončil. "Víš Hanzi, seš pěknej mizera," spustila když Honza dovyprávěl, "víš ty co se pro tebe Maríchen naplakala? Ale nakonec ti odpustila, protože tě má pořád ráda, to mi rozum nebere. Nakonec se obě odstěhovaly za Ralfem do Lipska. V Drážďanech už zůstat nechtěla, všecko ji tady připomínalo tebe a ten rok kdy tě celá rozechvělá očekávala. "Musím pryč," řekla mi, "nebo tady na něho budu pořád čekat i když vím, že už nikdy nepřijede." Ralf je přivítal s otevřenou náručí, vůbec mu nevadilo že, ale co to povídám, on na ni vlastně už od mládí čekal a už ani nedoufal, že se dočká. Ani sem do Drážďan nejezdí, to spíše já zajedu občas do Lipska za nimi. Maminku si vzala k sobě, když táta umřel, a tak jsem já zdědila tenhle byt. Maminka, ta ti Hanzi neodpustila nikdy. Ještě pár dní před smrtí si na tebe vzpomněla: "Tak jsem se tenkrát v tom Hanzim zklamala," povídala, a pohladila při tom malou Maríchen po vlasech. No podívej, už se stmívá, budeš muset jít."
Honza se zvedl ale pak se přeci jenom zeptal: "Co ty Kristýno, opravdu už se stmívá, kdepak máš muže, copak dělá?" Kristýnka se zasmála, "no co bys myslel, je na lodi jako ty. Máma měla pravdu, tak dlouho jsem loudila o nylonky až jsem si k nim vyloudila syna. Ale ten můj nebyl takový mizera jako ty a vzal si mě. A tak teď manžel i oba moji kluci jezdí na lodi. Teď můžu mít nylonek kolik bych chtěla a už o ně ani nestojím. Určitě se na Labi potkáváte, jen o sobě nevíte, a taky to tak zůstane. Víš Hanzi, já se na tebe pořád ještě zlobím, i když Maríchen ti odpustila a má tě káča pořád ještě ráda. Ale jsi hodný že ses tady po letech ukázal, teď aspoň vím, že máš aspoň výčitky svědomí a nejsi tedy tak velký lump jak jsem si myslela. Ale už sem nechoď, co jsme chtěli vědět, všechno už jsme si řekli. Měj se hezky a opatruj se!" I ty Kristýnko a Maríchen ode mě pozdravuj." Sebral se a šel.

Lodníkova láska.

6.

Lodníkova láska vzdálená.

Starý pán s kapitánskou čepicí na hlavě, seděl na zahradní lavičce a pozoroval koně. Tohle stádečko byla jeho pozdní láska. Rád se o ně pomáhal starat dokud mu to síly dovolily ale teď už ho k nim vnučka ani dcera nechtějí pustit. "Hele dědo jsi už jako chrastítko," smála se vnučka, "je ti tři a osmdesát, mrštnost je fuč, když tě bude chtít Démon kopnout, neuskočíš a rozsypeš se nám, radši se už jen dívej!" Tak se tedy už jen díval a měl z toho potěšení a taky ho to odvádělo od vzpomínek. Pořád ještě po letech vzpomínal na svou loď a na milovanou řeku. "Být mi znovu patnáct, znovu bych šel na plavbu, pozorovat ta krásná rána nad řekou a řeku před lodí, nic krásnějšího na světě není," říkával. Nech už toho vzpomínání dědo domlouvala mu vnučka. "Vida ji," dumal děda, "tak už je z ní inženýrka. Minulý měsíc odpromovala a teď dostala místo v nějakém hřebčíně až v Lipsku."
Hřebčín to byl pěkný, moderní, připravený uspokojit rozmáhající se zálibu mladých lidí v jízdě na koni. Lidi znovu objevovali starou pravdu, že nejkrásnější pohled na svět, je z koňského hřbetu. Mladá inženýrka dostala na starost výcvik mladých odrostků a jejich drezůru aby byli poslušní i pod sedlem svátečních jezdců. Všechno šlo jak má jít, koně byli poslušní a prospívali, klisničky rodily hříbátka, hřebečkové byli bujní a valáškové učenliví prostě pohoda a radost pracovat. Přeci jenom po čase do té idylky chybička se vloudila. Několik koní dostalo koliku a zvěrolékař který měl stádo na starosti nemohl přijít na to proč se nemoc do stáda stále vrací. "Pozveme starou paní zvěrolékařku Neubauerovou, snad nám poradí," rozhodla majitelka hřebčína, "už je sice pár let na zasloužilém odpočinku, ale občas se tu i se svoji stařičkou maminkou ukážou. Co ty nevědí o nemocech koní, nestojí za to vědět. Snad nám poradí. No uvidíme." Jak řekla, tak udělala.
Hned druhý den se v hřebčíně objevily. Dvě babky, jedna starší než druhá a hned se pustily do práce. Mladá inženýrka držela koně které vyšetřovaly a nemohla z mladší paní zvěrolékařky spustit oči. Když byly s prohlídkou koní hotovy odešla zvěrolékařka s mladým doktorem a majitelkou koní do kanceláře a stará paní přišla za mladou inženýrkou. "Copak, že jsi nemohla spustit z paní doktorky oči místo abys hlídala koně," ptala se jí. "Při vyšetřování nemůžeš být tak nepozorná, to přeci víš," trochu ji pokárala. "No ano to vím," odpověděla mladá, "ale zaskočila mě podoba paní doktorky. Víte mám dvě tety a ty si jsou s mamkou tak podobné, že si je lidé pletou. Běžně se stává, že některé z nich někdo začne na ulici tykat a ona ho vidí poprvé v životě a až po chvíli se domluví, že se zmýlili. Kdyby šla paní doktorka po Děčíně vsadím se, že by se tam našlo dost lidí kteří by na ni začali mluvit česky v domnění, že mluví na mamku nebo na jednu z mých tetiček." "Možná by měli i trochu pravdy," řekla trochu smutně stará paní. "Víš ty co, pojďme se posadit támhle do altánu, popovídáme si trochu než to ostatní v kanceláři vyřeší!"
Altán stál trochu stranou, bylo z něho vidět na koně v ohradách i na pastvinách a dobře se v něm povídalo. Když se v něm usadily, stará paní se zeptala, "jak pak ti mám říkat? A jak se jmenovaly tvoje tety a maminka za svobodna? Pak ti povím, proč mě to zajímá." "Jmenuji se Jana," odpověděla dotázaná, "a budu ráda když mi tak budete říkat. Maminka i tety se za svobodna jmenovaly Bauerovy. Proč to chcete vědět?" "Počkej ještě, ještě jednu otázku, pak ti to všechno povím. Ty se jmenuješ po dědovi? Jmenoval se tvůj dědeček Jan a byl lodníkem?" Jana se zvědavě dívala na starou paní a po chvilce váhání přeci jen odpověděla. "Ano, jmenuji se po dědovi, a děda je Jan ale není to lodník, je to kapitán i když už je dávno v důchodu, stejně pořád jezdí na ty jejich kapitánské srazy. Ale teď už jsem opravdu zvědavá."
"Víš, myslila jsem si, že už se k téhle historii nebudu nikdy vracet, že je to uzavřená kapitola mého života. No a vidíš, snad náhoda nebo osud mi ty dávné časy připomněly. Paní doktorka Neubauerová, moje dcera je opravdu tvoje teta. Tvoje nejstarší teta o které jste vy ani děda neměli ani tušení. Měli jsme se s tvým dědou moc rádi než poznal tvoji babičku na vojně. Potom naše láska vyprchala jako dým, ale mně na ni zůstala živá památka o které se Hanzi nikdy nedověděl. Poprosím tě aby to tak zůstalo. Měla jsem ho moc ráda a dodnes pro něj mám slabost. Pro tu slabost a pro strach aby se staré rány znovu neotevřely mu o jeho stařičké dceři neříkej, protože by se sem chtěl rozjet a to by ničemu neprospělo. Už teď mě mrzí, že jsem se neudržela a zamotala ti hlavu tím dávným příběhem. Tak ty jsi Hanziho vnučka, to mě těší a jak to, že jsi zemědělská odbornice? Vždyť Hanzi neměl na lodi nikdy ani květináč."
"To není možný," přemýšlela Jana, "náš děda a tohle," ale nahlas po chvíli když strávila to překvapení staré paní slíbila: "Dědovi nic nepovím, ani babičce ale tetám a mamince ano, co kdyby chtěli svoji nevlastní sestru poznat? Nevadilo by jí a vám to? Že jsem vystudovala zemědělství, to máme v rodině, mamka, obě tety i sestřenice jsou veterinářky a teď koukám, že i nejstarší dědova dcera jako by patřila do rodiny. Jen ten syn se dědovi nenarodil aby po něm mohl nastoupit na loď." "Tak jsme domluveni," uzavřela povídání stará paní. Koukám, že už v kanceláři také dojednali, tak se pomalu rozloučíme. Dceři o tobě doma povím, tak nebuď překvapená když se příště k tobě bude hlásit. To víš poznat najednou dospělou neteř od fochu, to není jen tak, musím ji na to doma pomaloučku připravit. Ale mamka s tetami ať přijedou, budeme je čekat s plnou konývkou kávy." Pak ta stará paní Janu políbila na tvář a odešla.
Bylo to poprvé co ji Jana uviděla a také naposledy, ale už navždycky si tu drobnou stařenku zapamatovala. Když se pak na návštěvě domova s dědou uvítala, pomyslila si: "Vida ho, dědu kapitána, kolik pak podle Labe ještě chodí mých strýčků a tetiček o kterých já nic nevím." "Jestli pak tam taky chodíš tancovat v tom Německu?" Zeptal se ji děda. "To víš, že jo dědo, zdokonaluji se při tom v řeči, ale teď už běžím ke koňům, ještě se stavím" a odběhla. "Holka, holka, nejlepší je slovník v posteli, jestli pak to taky víš?" Pomyslel si děda při vzpomínce na své mládí a na svoji dávnou lásku, s kterou se tak rád v té německé řeči zdokonaloval. Ale to už všechno odnesl čas a i ty vzpomínky ve staré hlavě bledly stále víc a více.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fany Fany | Web | 5. července 2016 v 17:26 | Reagovat

Nestíhám, ale je to lepší a lepší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama