Povídky z "Dukly"

24. července 2016 v 16:08 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Povídky z "Dukly."

Motto.
""Dukla" budila za všech situací úctu a obdiv. Pohled na moderní vlečný remorkér byl ojedinělý a neopakovatelný. Z hlediska vybavenosti patřila k nadstandardně vybaveným plavidlům, poskytujícím svým posádkám maximální pohodlí. Na její kapitány jsem se díval s obdivem a plaveckou úctou." Vzpomíná dispečer lodního provozu, kapitán Pavel Křesťan.

"Sakra to je vedro" ulevil si starej Muška, sundal z hlavy šífáckou čepici a setřel si pot z čela. Dlažba nově upraveného náměstí v Děčíně sálala jak plechy na kesemantlu. Ze shora do toho pralo letní slunce jako v akordu a nikde ani mráčku. "Chtělo by to někam do chládku kapitáne a nejlíp někam kde jsou orosený sklenice!" Děda se překvapeně otočil, zvědav kdo se to opovažuje, ho tak familiérně oslovit a překvapeně zahlaholil: "Jemináčku pane doktore kde se tady berete? To už je hezkých pár let co jsme se naposledy viděli. Dyk jsem slyšel, že bydlíte někde u Vltavy?"
"No to ano," odpověděl starý pan doktor, "bydlím v Nelahozevsi, zbyl mi tam po rodičích domeček a tak tam teď se sestrou, oba už ovdovělí, hospodaříme. Měl jsem nějaké vyřizování v Ústí, a tak mě napadlo podívat se do Děčína, na místa, kde jsem tak dlouho působil. Ale pane Muška, tady je všechno pryč, všechno to tam, z podniku kde jsem tolik let působil jako podnikový doktor nezůstalo vůbec nic. I ta moje ordinace zmizela, radši jsem se tady neměl stavovat. Teď si někde dám svačinku a pivo a půjdu na vlak zpátky domů. Nepotkat vás neuviděl jsem tady ani známou duši. Kam pak jste se všichni poděli?"
"Však víte jak to v tom našem šífáckém životě chodí. Mladí se rozběhli po světě když zmizel podnik. Plaví se ponejvíce u Němců a u Holanďanů. Pár chlapů, co jsem slyšel, jezdí na lodích dokonce až v Kanadě. My staří už většinou posedáváme doma. Toho trajdání po světě máme za ten šífáckej život dost, a tak je nám domácí pohodička u bedny a u kafíčka milá. Semhle tamhle zajdeme na pivko popovídat si se starými kamarády.
Ale není to moc často. Tak jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Zrovna jsem na cestě do Ouplavu, tady na starý Poště. Pojďte se mnou, třeba tam ještě na pár známých natrefíme a něco k jídlu vám tam nabídnou taky."
Starej Muška domluvil a překvapeně si všiml, že stále ještě drží v ruce čepici. Rázně si ji narazil na hlavu a vykročil k restauraci jako by se samo sebou rozumělo, že starý známý půjde s ním.
A opravdu, v tom zadním lokálu, kterému si staří šifři zvykli říkat Ouplav, už dva dědkové seděli. "Jéje, náš pan doktor," zahlaholili a oba se mu hrnuli v ústrety. Potřásli mu rukou a honem ho vedli ke stolu. Jen ho usadili, už tu byl pan vrchní s úsměvem a otázkou co si budou přát.
Přáli si a když se pan doktor najedl a odbyly se takové ty řeči co se vedou při setkání po letech, přišla chvíle na vzpomínky na doby, kdy ještě šlapali po kapitánských můstcích a pan doktor kontroloval jejich chátrající tělesné schránky a dbal o to, aby náhodou neumřeli zdraví.
"Dnešní kapitáni si ani neuvědomují jakou mají pohodičku," začal řeč Muška. "Celá řeka volná k plavbě, nikde žádné hranice, nikde žádná armáda, která by stavěla pontonové mosty přes řeku, prostě pohoda. Je pravda, že my se mohli po dobrém obědě napít plzně, kterou jsme si nakoupili na kulturáku v Magdeburku. To dnes chudáci nemohou. Jednak kulturák už není a za druhé docela často přirazí k lodi policejní barkasa a celá posádka musí dejchnout do balonku. Jak někdo nadejchá, plavidlo se odstaví a prošvihne se termín. To si nikdo na triko nevezme. To těm mladým tedy opravdu nezávidím, cucat po vepřovým s knedlíkem a se zelím, čaj nebo limonádu. Když už jsem nakousl to vepřové tak se mi vybavila vzpomínka na jednu podařenou, či vlastně nepodařenou cestu na Dukle.
Tak koncem padesátých let jsem byl na Dukle jako kormidelník u Míly Kalvase. Už prve jsme vzpomněli na ty vojenské pontonové mosty, a tak se mi z té doby jedna vzpomínka vybavuje.
Šinem si to po proudu se dvěma bočně svázanýma čluny v závěsu. Oběd byl dobrý, samozřejmě vepřové a pivko, sluníčko svítí, vítr nás nezlobí, pohodička. Těsně nad Kurzer Wurft stojí na břehu ruský vojáček a zamává nám červeným praporkem. "Hele, zapomněli tady vojáčka," povídá mi kapitán a zamává mu taky. Jen jsme ten oblouk projeli, málem nám vylezly oči z důlků a kapitána málem trefil šlak. Sto metrů před námi přehrazovalo řeku osm pontonových mostů. Kapitán samozřejmě zahoukal na kotvení a čluny to tam naházely, ale to víte chvilku to trvá než se kotvy zahrábnou.
Začali jsme pomalu hrabat dozadu a opatrně nechali čluny nalehnout přídí na naši záď. Celé to soulodí jsme jenom zbrzdili, ale vojákům to stačilo. Řekl bych, že tak rychle ještě nikdy mosty nerozebírali. Opozdili se pouze s tím osmým ale to už se zastavilo i to naše soulodí. Naše přední kotva se houpala pár centimetrů nad pontonem než se konečně vojáčkům podařilo most rozebrat. Dobře to dopadlo. Kromě odřené barvy na přídích člunů a na naší zádi nevznikly žádné škody. Ale nervy pro kapitána to byly, řeknu vám. Tak do těch mostů najet, bůh ví kolik těch vojáčků by se tam utopilo. Žádný z nich z mostů neutíkal a bylo jich tam jako naseto.
Když už jsem v tom vyprávění, ještě jednu příhodu z mládí vám povím. Jako tenkrát mnozí jiní i já, pod vlivem úspěchů našich jezdců v závodech Praha - Berlín - Varšava, propadl kouzlu cyklistického sportu. Pořídil jsem si tenkrát vzácné kolo, Favorita. Dalo mi to dost shánění, ale za hedvábný šáteček z Hamburku pro ženu pana vedoucího, se mi ho podařilo sehnat. Při každém zakotvení někde u břehu jsem pak svého Favorita pilně proháněl.
Koncem léta, cestou proti vodě jsme dost brzy měli padla v Žandavě, protože na dojezd na hranice už bylo pozdě.
Hned po uvázání lodě ke hrázi, jsem vynesl Favorita na břeh, nasedl a vyrazil. Snad z hlouposti, nebo v nějakém pominutí smyslů jsem si sebou nevzal plaveckou knížku a taky se mi to vymstilo. Šlapu si to šlapu a místo abych trouba zamířil směrem do vnitrozemí, šlapu to silničkou na Altendorf a přes další vesnice až jsem došlapal k Sebnitz.
Tam mě čapli. Věřili by jste, že pouhých necelých dvacet kilometrů od Žandavy nemají lidi o plavbě, lodích a plavcích ani páru? No prostě jsem se u těch Sebnitz znovu přimotal k hranicím. Německý pohraničníci mě sebrali a ještě v noci mě gazíkem odtransportovali do Drážďan do basy. Marně jsem se dožadoval ať se mnou zajedou do Žandavy na loď, kde jim ukážu svoje doklady. Pochopitelně druhý den dopoledne jsem byl v Drážďanech vyslýchán a psaly se protokoly. Ověřit však už moje výpovědi nešly, protože vlek musel pokračovat v cestě a už byl celně odbaven. Kapitán sice na policii v Žandavě nahlásil moje zmizení, ale než se pohraničníci až z Drážďan spojili s bezpečnostní polici, už jsem byl na cestě s eskortou do Berlína.
Co vám mám povídat, než se to celé vyřešilo utekl týden. Po týdnu mě Němci s eskortou dopravili vlakem do Děčína. Tam si mě převzali naši pohraničníci a tam mě také čekal, zaplať bůh, už poslední protokol této moji anabáze. Představte si, že to pro mě nemělo už žádnou další dohru. To bylo v té době takřka neuvěřitelné. Dukla se mezi tím dvakrát otočila se čluny do Ústí, kapitán ještě moji plaveckou knížku na podnik neodevzdal a tak na mě na lodi čekala. V klidu jsem se na loď vrátil a příští den jsme vypluli na další cestu. Jen s cyklistikou byl konec. Kde skončil můj Favorit nevím. Nejspíš někde v hlubinách německého úředního šimla. Nikdy jsem se neodvážil na něho zeptat, ale když se mi tak ta jízda na kole zošklivila tak to bylo jedno."
"Když už jsi v tom vyprávění Jaroslave, řekni nám ještě jak to bylo tenkrát co si se položil přes most v Herrenkrug v Magdeburku." Nadhodil další téma dědek Šafra. "Něco už o tom víme, ale stejně by nás to zajímalo a tudle doktora jistě taky."
"Tak tedy dobře," nenechal se Muška nutit. "To bylo tak. Jak víte, a nebo nevíte, Dukla a Sokolovo, právě tak jako ty první čtyři zadoláky měly elektrická kormidla systému Ward-Leonard. Byl to docela dobrý a celkem spolehlivý systém až na jednu chybičku. Jednou za dlouhý čas se stávalo, že se do systému dostalo nějaké smítko nebo co a Ward vytočil kormidlo na jednu stranu přes koncáky až na doraz. Když jste měli štěstí stačili jste dát zpátky a zakotvit, když vás štěstí opustilo opřeli jste se o břeh. Když se to stalo, bylo potřeba překuplovat kormidlo na ruční pohon a přetočit ho z dorazu zpět mezi koncové spínače. Warda prohlédnout, objevit smítko nebo příškvarek všecko znovu vyčistit a zkusit sepnout. Někdy se povedlo objevit závadu na poprvé, někdy až po několika pokusech.
Já jsem tenkrát měl smůlu i štěstí. Brzy ráno jsme vypluli pro vlek odlehčených člunů na Elbreede nad Industriehafen. Smůla byla, že Ward-Leonard provedl svůj nečekaný zákrok necelých sto metrů nad mostem a štěstí v tom, že jsme jeli sólo pro vlek proti proudu. Mít v závěsu člun jako obyčejně tak z toho byl kovošrot. Nepřejte si vědět, co člověk jako kapitán prožívá, když se jeho loď sune na pilíř a on na to může jen bezmocně koukat. To není jako na silnici, zlomek vteřiny, bum, prásk a je po všem. Na vodě se všechno děje pomaleji, trvá to vteřiny, někdy i desítky vteřin. Od manévru začínající havárie, až k jejímu konečnému dovršení, kdy se bortí obšívka a trhají se ocelové pláty. Naštěstí tak daleko to tenkrát s Duklou nedošlo. Stačili jsme ještě kolesy párkrát hrábnout zpátky a pak už nás proud položil přes pilíře jako přehradu řeky.
Tenkrát ještě ani vysílačky ani mobilní telefony na lodích nebyly, ale v kanceláři slyšeli moje houkání o pomoc a vyběhli k řece. Dispečeři okamžitě zařídili zastavení plavby, hlavně po proudu aby se na nás nepřiřítila další plavidla.
Okamžitě byly zorganizovány záchranné práce. Zadokolák Tábor nám dal lano, pomáhaly mu dvě motorové nákladní lodě, Bělasové od Bienenreederei, dva přístavní remorkéry a dokonce i magdeburská osobní motorová loď, to všechno se do nás zapřáhlo ale na tlak vody která nás mačkala na pilíře to nestačilo.
Jak víte vedle našich kanceláří v Magdeburku stával i Kulturní dům pro naše posádky. Do něho rádi chodili na plzeňské pivo i důstojníci nejvyššího velení ruských vojsk v Německu, které sídlilo právě v Magdeburku. Měli jsme s nimi dobré a přátelské vztahy.
Tak vedení naši stanice rozhodlo požádat je o pomoc vyprošťovacími tanky. Nastala ale nečekaná potíž. Byla neděle a v Sovětském Svazu právě probíhaly volby do Sovětů. Ale přeci jen se podařilo pomoc vyjednat. Dobrovolníci se přihlásili a pomoc přijela. Kolem poledne se dva tanky s radlicemi objevily u břehu. Hodinu nebo dvě trvalo než si našly to správné místo na břehu a než se natáhla a zavěsila vyprošťovací lana. Pak nás na první pokus odvlekly z pilířů. Potom už nás Tábor snadno odvlekl zpět na kotviště před kulturním domem.
Vojákům jsme poděkovali a do každého tanku jim šoupli pár kartonů plzeňského a oni odjeli zpět do kasáren, zatím co velící důstojník ještě na kulturáku poseděl s vedením stanice u lahvinky vína.
Z města mezi tím přijel i technik pan Hartwig a spolu s naším strojníkem se podívali panu "Wardovi" řádně na zoubek. Při sepnutí ten kousek s vytočením kormidla ještě dvakrát zopakoval a po opakovaném rozebrání a sestavení si konečně dal říct a začal zase šlapat jako hodinky, a už nám nikdy žádnou neplechu neudělal.
Co já? Já jsem napsal havarijní protokol a šel jsem s nervy nadranc brzy spát. Na lodi žádné vážné škody nevznikly, a tak jsme v pondělí ráno zajeli pro ten náš vlek a s ním odpluli proti vodě domů do Čech."
"Taky jsem jeden čas byl kapitánem na Dukle a vzpomínám si na jednu dnes už spíše úsměvnou historku, když už o tom krásném plavidle hovoříme, tak se o ni s vámi také podělím," vzal si slovo dědek Šafrů. "Sem s ní!" Nechal se slyšet starý doktor, "dobře se mi tu s vámi sedí, dobře se mi ty starý zkazky poslouchají. Když mi ujede poslední vlak, brnknu domů aby sestra neměla starost a zůstanu tu do zítřka na hotelu, tak začněte kapitáne."
"Měli jsme v závěsu tři čluny do Ústí, ale dostali jsme se ze Hřenska dost pozdě a tak jsem zakotvil v Děčíně. Dukla stála kousek pod mostem, hned pod přístavním můstkem pro osobní lodě a čluny visely pod ní. Ale víte jak to chodí. Ráno místo odjezdu se posádky člunů rozeběhly.
Všichni najednou museli něco vyfasovat ze skladu, museli si nakoupit něco k jídlu a nebo něco zařídit v kanceláři a podobně. Bylo mi jasné že před jedenáctou nevyjedeme. Z toho jsem žádnou radost neměl. Byla živá voda, na vodočtu v Ústí slabě přes dva a půl metru, takže se budeme do Ústí hrabat dobrých osm hodin. Dal jsem i svoji posádce rozchod, ať si ještě každý nějakou drobnost nakoupí. "Sejdeme se před desátou v Parolodi," nařídil jsem jim, "dáme si tam něco k jídlu a v jedenáct zvedneme kotvy."
Sešli jsme se v pořádku, pojedli, mimochodem moc dobrý gulášek tenkrát měli, ke guláši každý jedno pivko ale víc ne. V Děčíně tehdy probíhala nějaká děčínská kotva, či co, zkrátka most byl plný čumilů, kteří čučeli dolů na řeku, na nás a náš vlek. Děčíňáci to jistě nebyli, ty něco takového dávno nezajímalo.
Už nevím koho to napadlo. "Chlapi, koupíme si každý jednoho lahváče, poneseme si ho na loď v ruce lehce vrávorajíc, ať ty lidi vidí, že život námořníka není žádné peříčko," navrhl. Já místo abych to zatrhl, tak jsem to tenkrát považoval za dobrý vtip a ještě jsem ho vylepšil. Přivrávorali jsme na loď, kormidelník a já se pracně vyšplhali na komando a do kormidelny, stále tu láhev piva v ruce jsem zavolal, spíš zařval aby to bylo dobře slyšet i na mostě: "Vzhůru na Rio Tinto. Zvedněte kotvy!" a zahoukal Wind Up. Zvedli jsme kotvy, odpoutali se s vlekem od břehu a propluli pod mostem, na který jsem se už ani neohlédl. Vypluli jsme proti vodě do Ústí.
Bez problému jsme propluli úžinou železničního mostu. Na úrovni přístavu v Rozbělesích jsem mrkl na hodinky. "Trvalo nám to slabou hodinku," povídám kormidelníkovi, bude to dobrý, dojedeme za světla." Jenže znáte to. Kapitán, i když je první po bohu, míní a pán bůh mění. Tak to dopadlo i s tou památeční cestou na Rio Tinto. Barkasa z křešické loděnice nám přivezla nový rozkaz dispečera z hlavního dispečinku. Po jeho obdržení se mi sevřely útroby. Zněl: "Z Krásného Března uplavaly dva naložené postrkové čluny. Odstavte vlek na Vilsbachu, vyjeďte jim naproti a odchyťte je!"
Po odvěšení vleku a sólo jízdě proti proudu těm vanám naproti jsem narychlo svolal posádku a rozdělil úkoly, aby každý věděl co má při té záchranné akci dělat.
Jen co jsme přidupali k Dobkovicům, už jsme ji uviděli, jak se na nás od Těchlovic řítí. Naložená skoro tisícem tun oceli a za ty větší vody si to šinula dobrých vosum kiláků po vodě. To je nějaká kinetická energie. Kdyby nás zmáčkla ke břehu rozlouskne nás jako ořech. Taky ve mně při potkávacím manévru byla malá dušička.
Povedlo se potkat ji pravým bokem, zpětným chodem koles s ní na okamžik srovnat rychlost a přiblížit se k ní natolik, že na ni lodník z kolnice přeskočil. Podat mu tam vlečné lano bylo dílem okamžiku a potom už proplula mimo nás a začali jsme ji pomalu brzdit, ale to už jsme byli zpátky v Boleticích. Vyšlo to akorát. Zvládli jsme ji, lodník tam vedle našeho vleku nasypal kotvy. Kdo a jak je bude tahat jsme neřešili a posádkám našeho vleku jsem nařídil aby vanu vyvázaly do břehu tak, aby sami mohli vyplavat až je přijedeme znovu zapřahat.
Druhý uplavaný člun jsme uviděli už v Boleticích. Byla to půlková vana, taky plně naložená a byla hrůza se na ni podívat. Nešinula si to rovně jako její předchůdkyně ale točila se přes řeku jako káča. Vždy brkla přídí nebo zádí o břeh dala se do točení a o pár set metrů si to zopakovala. Byl to pernější oříšek, to vám povím. I když byla jen poloviční než její předchůdkyně, dala nám jednou tolik práce. Hlavně jsem se obával aby nenaplavala na můj vlek s tou už ukotvenou vanou a neutrhala to všechno od břehů. Těsně nad nimi se nám ji podařilo zachytit a zvládnout. Spřáhli jsme obě vany dohromady a znovu zapřáhli svůj vlek.
Ještě jsem zkontroloval bytelnost vyvázání postrkových člunů do břehu a délku kotev a ten den už podruhé zahoukal Wind Up, tentokrát bez láhve piva v ruce. Nervy jsem měl na dranc, sed jsem si na chvíli na faulenc v kormidelně a povídám kormidelníkovi: "Tak to už to teď za světla do Ústí nestihneme." Jen se usmál a povídá. "Však to nebude ani poprvé ani naposledy co tam přijedeme potmě, tak proč si s tím lámat hlavu." Měl pravdu.
Vrátili jsme se z Ústí a vypluli přes hranice na další cestu. Po návratu si mě ředitel Dálkové plavby, Brůža, zavolal k sobě do kanceláře. "Že by kápla nějaká odměnička za ty zachráněné vany?" Těšil jsem se.
To jsem se ale spletl. Ani mě nenechal sednout a hned spustil: "Tady mám patnáct dopisů, že vožralá posádka řídila velikou loď a jak to mohu ve svém podniku trpět. To je dobrý důvod pro odvolání kapitána z lodi i z funkce. Tady ale mám vyjádření provozního oddělení, které za záchranu uplavaných plavidel a odvrácení nedozírných škod, navrhuje finanční odměnu pro celou posádku a pro kapitána navíc vyznamenání odznakem Nejlepší pracovník vodní dopravy. Tak jsem se rozhodl, že to vyřeším následovně," pokračoval ředitel Brůža. Vzal dopisy, přetrhl je a hodil do koše, to samé pak provedl s návrhem provozního oddělení. "Teď se posaď a povyprávěj mi jak to všechno bylo a probíhalo." Tak jsem se posadil a dal se do vyprávění, ale ty odměny už jsem stejně nezachránil. Pokýval hlavou a svlažil vyschlé hrdlo.
K podivení všech se ujal slova starý pan doktor. "Když jsme u toho povídání o Dukle tak i já přidám svou trošku do mlýna. Ale moje Dukla netahala čluny po Labi, nýbrž brázdila hladinu Vltavy v Praze na kánoích, kajacích a veslicích. No ano byl jsem sportovním doktorem vodních sportů Dukly Praha, před tím než jsem se začal starat o zdraví lodních vlků tady v Děčíně.
V první polovině šedesátých let minulého století tam podávali docela dobré výkony, a tak z rozhodnutí nejvyšších sportovních papalášů bylo rozhodnuto vyslat Duklu na mistrovství Evropy a světa do Francie. Přesunovali jsme se upraveným nákladním autem s vlekem na kterých byla naložena ta sportovní plavidla. Kromě sportovců jel ještě trenér, který ten náklaďák řídil a já a samozřejmě několik papalášů, kteří by nepoznali rozdíl mezi kajakem a kanoí. Ale ti se k nám moc nehlásili.
Na místo závodů jsme dojeli v pořádku, závody proběhly dobře, dokonce i pár medailí kluci vyhráli, ale pak se to zvrtlo. Večer za mnou kapitán výpravy přišel a povídá: "Doktore ráno letíme všichni i s trenérem do Ameriky. Nechceš letět s námi?" No nechtěl jsem. Měl jsem doma dva malý kluky a ženu, tak co bych hledal v Americe za štěstí, že jo? Chlapi odletěli, papaláši dělali mrtvý brouky, naskákali do Tatraplánů a byli ti tam a se mnou ve Francii, zůstal náklaďák s vlekem s naloženými plavidly. Ještě, že aspoň to chlapi zmákli než naskočili do eroplánu.
Jako skoro každý doktor, měl jsem řidičák jenom na osobák, nákladní auto jsem viděl řídit jen trenéra cestou do Francie. Neměl jsem u sebe peníze ani na další nocleh ani na vlak, a taky jsem tam tak cenný majetek nechtěl nechat stát jen tak bez dozoru, tak jsem si řek: "Hochu zkusíš ten vehikl dostat domů, snad tě policajti cestou nelapnou." Tak jsem sedl za volant a metodou, pokus-omyl, pokus-zdar jsem se vydal z Francie domů. Kupodivu mi to šlo dobře, žádná policejní hlídka mě nezastavila ani ve Francii, ani v Německu. Malér nastal až na našich hranicích.
Celníci zkoumali můj pas a pak i celní prohlášení a pak jeden mi přikázal: "Zajeďte tady na stranu a vystupte si!" To jsem udělal a už mě pozvali do kanceláře k veliteli. Ten spustil: Člověče to jste si opravdu myslil, že k nám propašujete takovejch sportovních lodí, napakujete se a my na to nepřijdeme?" Zůstal jsem na něho civět s otevřenou hubou. Celý půlden jsme sepisovali protokoly, které se hned telefonicky ověřovaly. Hlad jsem měl jako šakal a zlost ještě větší. Když mi k večeru velitel celnice vrátil pas se slovy, "u nás je to už v pořádku, ale připravte se na to, že si vás ještě pozve Ústřední celní správa k podrobnému vyjasnění celé věci. To už ve mně bouchly saze. "Víte co?" Odpověděl jsem mu. "Já nemám řidičák na náklaďáky, tady je ten náklad pěkně pod dozorem, nic se z něho ztratit nemůže a ani já se neobohatím prodejem některé té lodičky. Nechte si ten vehikl tady!" "Tady na celnici vůz nechat nesmíte!" Vypěnil velitel, ale se mnou už nehnul. "Nemám na to řidičák, nebudu riskovat velkou pokutu, postarejte se o to sami, já to dopravil do republiky a tím to pro mě končí." Sebral jsem se a šel pěšky z celnice pryč.

Samozřejmě, protokoly na Ústřední celní správě mě neminuly, a tak mám zřejmě dodnes snad už promlčenej celní škraloup jako tuhle pan kapitán Muška. No ale koukám, že ještě stihnu pohodlně poslední vlak. Hezky se mi s vámi chlapi sedělo. Tak snad zas někdy příště." Doktor dopil, zaplatil a šel. "Chlapi zvedneme se taky," ozval se starý Šafra, "Ježíš to zas bude doma keců, kde jsme se tak dlouho toulali." Tak ve chvilce Ouplav osiřel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jan Jan | Web | 25. července 2016 v 15:41 | Reagovat

Coby Děčíňák chválím, parádní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama