Listopad 2016

Jak to na parnících klapalo.

8. listopadu 2016 v 16:11 | Brabouk |  Vzpomínky lodního kapitána.
Jak to na parnících klapalo.
Na lodích musí, jak při manévrech tak při plavbě, všechno klapnout hned a naráz. Jinak by došlo k maléru a velkým škodám. Víc než na moři to platí u vnitrozemské plavby, neboť břehy vodních cest jsou z obou stran zatroleně blízké. Mělčiny na řekách jsou zrádné a mají snahu se po velkých vodách rozšiřovat a mnohdy i přesouvat. Navíc racionalizace a stálá snaha rejdařů docílit co největších zisků, s co nejmenšími náklady, nutí stavitele plavidel stavět lodě tak veliké, že jejich posádky s nimi proplouvají po vnitrozemských vodních cestách, zvláště za nízkých vodních stavů, s velkými obtížemi.
Ale o tom psát nechci a vlastně ani nemohu. Přeci jen už nejsem dvacet let aktivním plavcem. I když vzhledem k dlouhé životnosti plavidel je plavba nejvíce konzervativním odvětvím dopravy, tak přeci jen se pokrok zřetelně projevuje i tady.
Já bych chtěl psát o věcech a dějích dávno minulých. O dobách kdy po řekách pluli dvou komínoví krasavci s pyšnými chocholy kouře nad komíny. Často vlekli za sebou osm nebo deset člunů naložených nejrůznějším zbožím od přístavu k přístavu.
Na takovém parníku kapitán dával rozkazy prvnímu kormidelníkovi a mistrovi strojníkovi. První kormidelník pak velel, přes druhého kormidelníka, dvěma lodníkům a někdy, i plavčíkovi. Mistr strojník velel, přes půlmistra, čtyřem topičům a na těch největších tahounech ještě i "bunkrmanu".
Ti všichni, od kapitána po posledního plavčíka, chodili po palubách v dřevácích.
Ale nebyly to dřeváky ledajaké, těžké a dubové. Byly to dřeváčky lehounké, z lipového dřeva a měkoučké kůže, na míru dělané.
Ve městě Wittenberge, nedaleko šenku Zum Fährmann, v ulici Wahrenberger Strasse, v docela malém domku bydlil řezbář, pan Stieglitz. K němu si chodili jak čeští, tak němečtí členové parníkových posádek kupovat dřeváky. Jak jsem už napsal, nebyly to dřeváky ledajaké. Řezbář pan Stieglitz byl trochu umělec a výtečný řemeslník, jaký se hned tak nevidí.
Dřeváčky od něho seděly na noze, jako by na ni od jak živa patřily. Prohlubeň na patu, pasovala přesně na patu nositele a prohlubně na palec a prsty jak by smet. Dokonce, když měl některý starý mistr strojník, nebo kapitán, pokroucené prsty artrózou, byly jejich dřeváky vyřezány tak, aby si s tím bez bolesti a nepříjemností poradily.
Dnes už se nikdo nedozví, jak to pan řezbář dělal a dokázal, že každému jeho dřeváky tak pěkně pasovaly. Měkká kůže svršku, bez tlačení obepínala nohu podle výše nártu tak, že při chůzi nebylo slyšet mlaskání podrážky o patu. Při opatrné chůzi beze spěchu nebylo slyšet ani klapání.
Kdo dřeváky chtěl, a na parnících je chtěl každý, udělal si při nákupu ve Wittenberge chvilku času a zašel do Wahrenberger Strasse za mistrem řezbářem. Jednu cestu při nákupu mu vzal pan Stieglitz míru a příští cestu si hotové dřeváky odnesl na loď.
Ale nedomnívejte se, že jednomu členovi posádky stačily jedny dřeváky. Kdepak. Nejvíc jich potřeboval půlmistr. Jedny na palubu, druhé do kajuty, třetí do strojovny, čtvrté do kotelen, a poslední na břeh.
Že by on, nebo některý topič vyšli na promenádu po každodenně vymydlené palubě v dřevácích z kotelny, na to ani nepomysleli. Právě tak jako do strojovny. Půlmistr tam měl svoje dřeváky a topiči tam zaběhli bosi, když už tam pro něco musili.
Nové dřeváky jsme nosili nejprve v kajutách, v málo obnošených jsme chodili na rychlý nákup, donášku soudků s pitnou vodou a do hospůdky na dvě, tři piva. Teprve po čase a po důkladné kontrole, zdali není v podrážce zadřený písek nebo kamínky, se z nich staly dřeváky pracovní, neboli palubní. Po palubách běhaly dlouho. Ke konci už byly lipové podrážky jen tři, čtyři milimetry tlusté a pak jednou bum. Jeden z nich to vzdal a rozštípl se, i bylo nutno vycházkový pár převést do palubní služby a při příští zastávce ve Wittenberge zajít za panem Stieglitzem.
Dokonce i moji dcerce tři roky po sobě mistr řezbář dřeváčky na míru zhotovil. První pro tříletou a ty třetí půl roku před tím než nás na lodi opustila a začala chodit do školy. Však v těch posledních ještě dlouho chodila i doma dokud ji z nich noha opravdu už nevyrostla. Běhala a klapala v nich po palubách jako by je měla k nožičkám přirostlé.
Tak to na parnících celý den klapalo. Pan mistr slyšel ráno hodinu před budíčkem klapat dvoje dřeváky do kotelen kde se začala zvedat pára. Další pár dřeváků klapal do strojovny na přípravu stroje pro celodenní námahu.
Kormidelník slyšel tři čtvrtě hodiny před budíčkem klapat jedny dřeváčky do lodní kuchyňky, kde se připravila horká melta pro celou posádku, před vytažením kotev. Půl hodiny před budíčkem pak slyšel další dvoje dřeváky klapat, protože jejich nositelé šli umýt a vyšvaplovat kapitánský můstek, vytřít kormidelnu a vyčistit její okna.
Čtvrt hodiny před zvednutím kotev pak uslyšel kapitán klapat dřeváky mistra strojníka, který šel zkontrolovat jak topiči zvedli páru a zároveň zahoukal budíček pro všechny čluny ve vleku.
Když zaklapaly kapitánovy dřeváky, byli všichni ostatní už po snídani a na svých místech. Kormidelník v kormidelně, strojník u pák ve strojovně, lodníci u kotevního navijáku a druhý kormidelník na zádi u lan.
Kapitán zahoukal "Wind Up" a celý vlek se rozjel do dalšího dne. Po palubě i v podpalubí pořád někde klapaly nějaké dřeváky.
Jen když byl mráz a Labe plné plovoucího ledu, když i paluby vypadaly jako kluziště, vytáhli palubní posádky ze svých námořnických pytlů plstěné protismykové nazouváky kterým říkali "žandavky". Nazuli je na holou nohu, nebo přes dřeváky a klapot v těch mrazech byl slyšet jen z podpalubí.
Jak to už mezi chlapy chodí, i dřeváky někdy posloužily k drsnějším žertům mezi nimi. Trošku vazelíny, nebo žhavý oharek šoupnutý do špičky dřeváku byl vtip ještě dost nevinný. To Seržant s Johnem jednou přibili druhému kormidelníkovi, Lexovy dřeváky, k rohožce před eingangem, a pak jako by náhodou jeden z nich zavadil o šňůru od houkačky. Houkačka frkla jako když kapitán volá mužstvo na palubu. Lexa vlít do dřeváků a v příštím okamžiku mu tekla z nosu červená a na čele měl bouli jako holubí vejce. Kluky seřval kapitán i kormidelník a musili Lexovi koupit nové dřeváky. Ještě když už byli všichni v důchodu jako vysloužilí kapitáni jim to Lexa při každém setkání vyčítal, ale už v dobrém. Všechno bylo odpuštěno.
To všechno už odnesl čas. Dřeváky, i plavce co je nosili. Ba i toho příjemného pana řezbáře, který nám je na míru vyráběl. Po dnešních plavidlech by se asi v dřevácích dobře nechodilo a navíc předpisy bezpečnosti při práci by to ani nedovolily.

Tak to je po nějakém čase opět moje noční vzpomínání zhmotnělé, tedy ne na papíře ale v nehmotných bitech ve stroji i éteru. Jde to už pomalu a ztěžka nechci li se opakovat. Samozřejmě pan řezbář existoval a dřeváky nám vyráběl, dokonce i ta hospůdka a ulice je správně, ovšem Stieglitz se asi nejmenoval, ale dnes po těch létech je to už asi jedno, jak ho pojmenuji. Jméno mi z hlavy vyvanulo, ale jeho ruce jak berou míru nožičkám mé dcerky, si umím představit dodnes, a to ta žabka bude odcházet za necelého půl roku do důchodu.

Kdyby se dějiny odehrály jinak.

2. listopadu 2016 v 12:30 | Brabouk
Kdyby se dějiny odehrály jinak, zase tak moc světaborného by se nestalo. Ty miliony prostých sedláků, dělníků či v dávných dobách otroků, by dál dělali svoji práci a tím by posunovali pokrok světa krok za krokem kupředu, neboť oni byli a jsou ti kteří svoji prací ten pokrok umožňují. Nic na tom nemění skutečnost, jsou li u moci papeženci nebo kališníci. Světa páni nebo moci páni spíše pokrok ze všech svých sil brzdí místo aby jej urychlovali, neboť pokrok vždy ohrožuje vedoucí pozice současných vládců a pánů. Kdosi zpočítal že kdysi tak mocným křesťanským církvým se podařilo zbrzdit pokrok aspoň o tisíc let pronásledováním nositelů pokrokovýcvh myšlenek. Teprve když se nových pokrokových myšlenek zmocní bezejmenné masy je snaha vládnoucích elit pokrok zbrzdit marná a bývají smeteni na smetiště dějin, kde jejich jména ještě nějakou dobu přežívají, mnohdy jako postrach žáků škol. Jen tato jména by byla jiná, kdyby se dějiny odehrály jinak, ale masy bezejmenných pracovníků by dál tlačili neúnavně kolo pokroku vpřed k usnadnění těžkého života prostých lidí. Života o jehož tíži nemají vybrané elity ani potuchy.