Únor 2017

Podivné náklady.

28. února 2017 v 15:22 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Podivné náklady.
Tak jen sedím a podřimuji. Čibuk uhasl, sluníčko mně svítí na obličej, prostě taková obyčejná odpolední pohoda starého pána začátkem léta. Vedra ještě nejsou a na sluníčku je milo. Tak si tak sedím, koukám se do sebe a v tom pravnuk Éda zahlaholí. Teda zahlaholí, skoro zařve: "Dědo chtěl bych se tě na něco zeptat." Lekl jsem se až mi čibuk z huby vypad. Ještě, že ne spolu se zubama. "Podej ten čibuk!" Zavrčím na něj, "to musíš tak řvát, když vidíš, že podřimuji," pokračuji v řeči. "Máš štěstí, že jsem si ten čibuk nepřekous, novej by tě stál hezkých pár týdnů kapesného." Koukám na něj, hezkej kluk to je, ale to jméno. Jako by se nemohl jmenovat hezky česky, třeba Pepa, ale to né, vnučka chtěla Eduarda, a tak má doma Édu.
Kluk mi podává čibuk a ostatní hubování jako by neslyšel. "Dědo jak víš, letos vycházím školu, a tak jsme se s Tondou Janečkem a Vendou Floriánem přihlásili do učení na plavbu. No a představ si, že učitelka teď zadala celé třídě slohovou práci, aby každý napsal o svém budoucím povolání co o něm ví. Jaké bylo kdysi, jaké je teď a jak si představujeme, že bude vypadat až nám bude asi tak třicet. Copak, jak to vypadá teď to vím, dvakrát jsem dělal s tátou cestu o prázdninách ale musím napsat i o době tvého mládí, když ještě místo stromů rostla přeslička a místo mobilů jste na sebe volali plechovým trychtýřem."
Chvilku jsem žmoulal podaný čibuk a po krátkém zamyšlení povídám. "Copak o to zavzpomínat bych si mohl, ale nesměli by u toho být máma s tátou. Ti mě pořád okřikují abych už dal s těmi starými historkami pokoj. Už je slyšeli tolikrát, že by mi mohli napovídat. Taky ti to nevysypu z rukávu na počkání za pět minut. Vzpomínky se vynořují pomalu, během vyprávění, jedna za druhou, sem tam je některá důležitá ale většina jich je jen pro nikoho důležitý balast. Za jedno odpoledne to hochu nesfouknem. Dvakrát, třikrát na hodinku se na to posadit musíme a pochybuji, že si to všechno zapamatuješ."
"S tím si dědo hlavu nelam," povídá ten kluk nevycválaná. "Nahraji si to tvoje povídání na dotykáč a pak si z toho s klukama každý něco vybereme. Můžeme se do toho pustit hned?" Položil si ten svůj předimenzovaný přístroj na stolek a uvelebil se do druhého křesílka.
Žádné drahoty jsem nedělal, vždyť kdy se starému dědovi poštěstí aby někdo chtěl poslouchat jeho stokrát omleté staré historky. Vzpomínal a vyprávěl jsem o dobách těsně po světové válce kdy silnice i železniční trati válka zničila a lodě přepravovaly pestrou paletu nákladů.
Vyprávěl jsem, že motorovým nákladním lodím se tenkrát říkalo rychlolodě a každý plavební podnik jich měl jen několik pro fajnové náklady. Hromadné zásilky se nakládaly do člunů tažených parníky. Na jedné takové rychlolodi jsem jako plavčík jezdil.
Vzpomínal jsem jak jednu cestu jsme vezli plný náklad sudů se slanečky, pak po proudu do Hamburku cukr. Další cestu plnou barelů čistého rybího tuku pro dětské ozdravovny a nemocnice a opět některou z dalších cest plný náklad dřevěných, dvě stě litrových sudů vína Malaga. Jednou jsme také vezli z Hamburku plnou loď olejovek. Všechny nákladní prostory byly do posledního místečka zarovnané malými kartony plných sardinek. To jsme ani pořádně nespali, kapitán měl obavy aby se nám do raumů v hladové Evropě nějaká banda nevloupala. Tu cestu jsme vždy zastavili na pět na šest hodin uprostřed řeky, někde v lukách a jeden člen posádky v kormidelně celou dobu hlídal zdali se něco neděje.

O kávě, kakaových bobech nebo burských oříšcích ani nemluvím. To byl v té době tak běžný náklad, že ho vozily i čluny. Jak šel čas, tak se ty fajnové náklady přesouvaly. Nejprve na železnici a rok od roku je stále častěji přebíraly i nákladní automobily. Díky technickému pokroku měla auta stále větší nosnost. Podnikům se začalo vyplácet když jim přivezli to cenné zboží, bez překládky z Hamburku nebo Rotterdamu, až na tovární dvůr.
"Já jsem začal jezdit na parních remorkérech, šlepáky jsme jim tenkrát říkali. Byla to zkomolenina německého názvu "Schleppdampfer". Na několika z nich jsem to dotáhl od lodníka až po kapitána. Čluny, které jsme tahali, mívaly už většinou hromadné náklady. Po proudu hlavně kusovku. Na příklad. Několik člunů bylo plných pneumatik tak, aby z toho byl ucelený náklad zámořské lodi. Některé čluny byly plné kartonů bot, to je zajímavé, to ti povím. Ty byly zajištěny proti krádežím tím, že v některých kartonech byly jen levé boty a v jiných opačné. Každý kdo s takovým nákladem přišel do styku na to byl upozorněn aby si na krádež nechal zajít choutky.
Někdy jsme vezli i věci podivuhodné už jenom svým názvem. Vzpomínám na několik nákladů kde v nákladním listu byl uveden název Kebračo. Byla to vlastně nějaká pryskyřice nalitá do pytlů a ztuhlá. Strašně špatně se s tím manipulovalo smekalo se to z rukou a jak sis nedal pozor a nechal sis přicvaknout ruku mezi dva pytle, přišel jsi o nehty. Komu se to stalo běhal po raumu a bolestí vyl jako šakal." "Ale dědo to se přeci posádek lodí netýkalo, zboží přeci překládají přístavní překladači," přerušil mě vnuk. "No jo holečku, dneska, ale tehdá v některých přístavech musela posádka do raumů a náklad si usazovat sama. Dnes by také takovéto zboží přišlo na paletách, které by se jen osazovaly na svá místa. Kdepak by se někdo patlal s jednotlivými pytli nebo kartony."
V Hamburku u námořních skladů ale překladači chodili. Vzpomínám na jednu příhodu, vezli jsme náklad beden psacích strojů. Vykládali jsme to na Burchardkai. Jestli tam měli nějaké echo nebo to byla náhoda to dodnes nevím. Prostě překladači jednu bednu nějak špatně zavěsili a ta spadla z jeřábu na kai, tedy na manipulační plochu pro překlad na nábřeží. Tam na dlažbě, rupla a vysypaly se z ní kulomety. Zbytek nákladu už jsme vyložili pod dohledem policie. No ale to byla jen taková perlička.
Do Holandska i do Německa jsme svého času odvozili také stovky a stovky člunů plných záhozového kamene na zpevnění břehů nově budovaných nebo modernizovaných průplavů a přístavů.
"Hele Edo skoč mi do ledničky pro pivo," přerušil jsem svoje vzpomínání, "nějak mi při tom mluvení vyschlo v krku." "To já skočím do naši lednice a přinesu tátovu dvanáctku, abys nebyl škodnej dědo." Než jsem se zmohl na námitku, že mi bude stačit moje desítka, už byl zpátky s odšpuntovaným Staropramenem.
Jen jsem se napil už mě pobízel. "A dědo jaké další zajímavé náklady jste tehdy vozili?" "No počkej to musím chviličku rozmýšlet. Třeba to byly obrovské kmeny stromů vzácného dřeva z Afriky nebo Jižní Ameriky, na oplátku jsme ve vývozu vozili řezivo, prkna, přes přístav Štětín. Několikrát jsem měl náklad čínského vápence, který vypadal jako na velmi hrubo drcený barevný mramor. Obzvlášť pěkně vybarvené kousky si lidé odnášeli domů jako těžítka.
Traktory Zetory šly přes Hamburk i Štětín do celého světa. S těmi si vzpomínám na zajímavou příhodu z přístavu ve Štětíně. Jeden můj kolega s plným člunem traktorů, zapomněl omylem na zámořák jeden traktor přeložit. Přišel na to až když s posádkou připravovali člun na nakládku. To už byla zámořská loď několik dní na cestě k příjemcům zboží. Vedoucí podnikové odbočky nechal traktor přeložit do podnikového skladu a příjemci zboží poslal dálnopis: "V poslední zásilce jsme pravděpodobně naložili o jeden stroj více. Sdělte nám zdali jste jej obdrželi." Za několik dní dostal odpověď: "Zásilka traktorů dorazila v pořádku, žádný stroj navíc v ní nebyl." Tak přišel český námořní sklad ve Štětíně levně ke zdatnému pomocníku na posun vagonů a další těžké práce. Zároveň měl vedoucí v ruce doklad, že zásilka byla v pořádku, kdyby došlo k pozdní reklamaci.
K nám se na oplátku na lodích přivážely těžké traktory Caterpilary, obří buldozery schopné pracovat i pod vodou. Také další obří stroje na zemní a lesnické práce jejichž přeprava jinak než po vodě by byla pracná a namáhavá. Ale i od nás se dodnes přepravují po vodě do světa obří kusy, které by ani jinak přepravit nešly. Třeba v Plzni nemohou dělat opravdu velké výrobky, protože jsme zatím neupravili Berounku tak, aby tam mohly lodě pro ně zajíždět. Také v Ostravě musí odmítat objednávky velkých kusů dokud nebude prodlouženo usplavnění Odry z Kožle až do Ostravy.
Snad nejzajímavější náklad vezl před lety jeden můj kolega. Do Hamburku přivezl zámořskou lodí pan Wagner, tenkrát ředitel naší Safari, náklad zeber, pakoňů a žiraf. Rozhodl, že nejméně stresující bude pro zvířata přeprava lodí. Byla sice o pár dní delší, ale celou dobu s nimi mohli být jejich ošetřovatelé. Malý problém byl s žirafami. Do těch tenkrát nejnižších mostů musil kapitán najíždět opravdu pomaloučku aby chovatelé stačili žirafám sklonit hlavy. Celá přeprava až do Poděbrad dopadla k plné spokojenosti pana Wagnera a odtamtud už je to do Dvora Králové jenom kousek.
Ale dnes už se vzpomínáním končím Edo, přijď zase až někdy jindy." "Děkuji dědo to mi bohatě stačí, něco z toho nadrápu na papír a i kluci si něco vyberou. To bude učitelka koukat kde jsme takové rozumy sebrali." Eda vypnul svůj dotykáč a odkráčel. "No vidíš ho pacholka, včera to bylo ještě dítě a už je z něj pomalu chlap. Ale poděkovat nezapomněl, dobře ho vnučka vychovala. Snad se mu bude na té plavbě líbit jako se líbívalo mně. Zdalipak také bude za sedmdesát let vyprávět své zážitky nějakému vnukovi a pokračovateli tradice. No já se to už nedovím."

Sluníčko se sklonilo k západu ochladilo se, a tak jsem se sebral a odšoural se domů, do svého pokoje poslechnout si zprávy abych byl v obraze

Před usnutím.

28. února 2017 v 15:16 | Brabouk.
Je skoro půlnoc když uléhám. Široká postel s teplou starodávnou peřinou laská moje tělo. To mě pobolíváním tu a tam, dává mi na vědomí jak moc už odpočinel potřebuji. Otevřeným oknem slyším ze zahrady za rybníčkem tlukot slavíka. Chviličku si připadám jako v červené knihovně. Pak moje hlava, místo aby vychutnávala ten klid a pohodičku, za spěvu toho půlnočního pěvce, začne rekapitulovat uplynulý den. Je toho hodně co jsem nedokončil a nedodělal. Ale zítra je den také a celá řada dní příštích.
Moje hlava místo aby poslušně odpočívala a vzpomínala třeba na písničky pana Nohavici, už řadí jednotlivé příští povinnosti, pěkně jednu za druhou. Teprve když už odplouvám do říše zapomnění, vypluje na povrch odplouvajícího vědomí vzpomínka na krásnou nebo zajímavou chvíli dávno minulou. Tu si musím zapamatovat a napsat ji, umiňuji si už v polospánku. Ale ta moje hlava neposlušná jen někdy mi tu vzpomínku druhý den ukáže, abych se mohl tou krásnou chvílí na svém blogu pochlubit. Mnoho těch krásných vzpomínek tak zůstane schováno v mé hlavě. Ta mi je ukáže ukáže, zas až někdy před usnutím.
Říká se, že před usnutím navždy, nám naše hlava ukáže vzpomínky na všechny krásné chvíle, které nás kdy potkaly.
Slavík dospíval a já upadám do spánku. Hned zítra musím napsat co se mi dnes honilo hlavou před usnutím.

Touha po moci.

21. února 2017 v 10:40 | Brabouk.
Touha po moci.
Toužit po moci a když je k tomu příležitost chopit se ji je svůdné. Je ale otázka zdali je to i správné a okolím akceptovatelné. Neboť moc a peníze jedince korumpují a absolutní moc korumpuje absolutně. Zrádné na tom je, že mocný si svoji zkorumpovanost neuvědomuje zato jeho okolí ano a také k mocnému podle svých povah a úmyslů přistupují. Jedni mu podlézají a pochlebují mu s vidinou zisků a výhod a druzí se od něho odtáhnou a ostražitě plní jen nejnutnější úkoly které od mocného jedince dostanou. Moc kromě moci samotné přináší i osamění a absolutní moc samotu naprostou. Pryč jsou všichni bývalí přátelé z mládí a jen vřící svita pochlebníků se kolem mocného motá. Ta ovšem zmizí jako pára nad vychladlým hrncem v okamžiku kdy moc pomine ať už třeba odvoláním z funkce nebo odchodem do důchodu. Chytrý a rozumný člověk po moci netouží. Ta k němu přichází sama.
Přichází spolu s přirozenou autoritou kterou okolí respektuje a ochotně se ji podřizuje. Ale i v těchto případech se najdou jedinci, možná rebelové od přírody, kteří i proti autoritě brojí, reptají a nepodřizují se ji. Moudrý mocný s přirozenou autoritou si jich nevšímá a dál pokračuje ve svém díle ale ten kdo se chopil moci bez autority takové jedince ničí a eliminuje. Řekl bych, že touha po moci je pro naši povahu zhoubná.

Pepa a jeho mazák.

15. února 2017 v 0:15 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Pepa Vošlégr a jeho mazák.
Seděli kolem stolu v Ouplavu, samí staří kamarádi, ani středa nebyla, takže tu byli jen mezi sebou, žádný mladý šedesátiletý ucho je ve vyprávění nerušilo otázkami, "jak se ten Cehák jmenoval doopravdy?" Nebo "opravdu ti kapitáni Čankajšek a Bílej Negr ještě žijí a proč mezi nás nechodí?" No uznejte, kdo na takovéhle triviálnosti má pořád odpovídat?
Řeč se vlekla, pivo teklo a v jedné andělské chvilce, když delší dobu nikdo nepromluvil, obrátí se s otázkou z ničeho nic Tetovanej na Pepu Vošlégra: "Hele Pepo, jdou mezi náma starejma různý fámy jak to bylo mezi tebou a starým Mršusem. Sem, tam s některým z nás o tom prohodíš slovo, Mršus ten se jenom usmívá, když se ho na to zeptáme a protože tady dneska mezi námi chybí, je nejvyšší čas, abys nám v tom udělal jasno, že jo? Přeci by sis takovou krásnou historii nechtěl odnést do hrobu, že ne?"
Pepa se ošil, podrbal se za uchem a povídá, "když já o tom nerad mluvím, aby si ten prevít Mršus eště nemyslel, že ho pomlouvám, i když je to čistá pravda. Ále, vzal to čert, tak já vám to tedy povím.
Když jsem nastoupil na plavbu jako plavrda, přestala mě vychovávat máma, ale vzal si mě do parády život a můj první kormidelník. Kamarádi mu říkali Fýro, ale on se jmenoval Filip, nebo Filipes nebo tak nějak, už ani nevím přesně. Já mu jednou povídám "pane Fýro" co vám budu líčit, chytil mě pod krkem a povídá, "takovou ti jednu nafýruju, až ti hlava uletí. Pro tebe jsem a vždycky budu pan kormidelník, je to jasný?" Honem jsem kýval hlavou, že ano, že je mi to naprosto jasný. Bylo to na člunu na amandě 604, postavené ještě před válkou a tak měla ještě dřevěné luky. Tak si na ten první rok vzpomínám ,jak jsem věčně seděl s lodníky na těch lukách a kurtovali jsme spáry mezi prkny, aby nezatékalo do nákladních prostorů na náklad.
To byla pěkně svinská práce. To se dřevo kolem spáry natře dehtem, na ten se přilepí papírová páska, a přes tu se hřebíčky modráčky přibije kurta. Za den přibijete stovky a tisíce modráčků, ty se vám lepí na prsty upatlané od dehtu a praží na vás na tom černým krytu slunce. Řeknu vám, ještě dnes se mi někdy o té hnusné piplačce zdá a to se pak probudím celý zpocený. Jen co skončilo léto a začali podzimní plískanice, bylo s kurtováním konec.
Fýra nás zahnal uklízet péky, frajraumy a dokonce i stožárový kechr, který tam zbyl od odebraného stožáru. Všude prohlédnout dno i stěny. Tam, kde kvetl rez, oškrábat ho a natřít to celé suříkem, prostě rasovina. Dny už se krátily, vyjíždělo se za tmy, tak dokud se nerozednilo, připravili jsme si nějaké jídlo k obědu a pak šup do díry.
Jak v létě, tak na podzim jsme s tou údržbářskou prací skončili ve čtyři odpoledne, opláchli se a šli se posadit do kormidelny. Když jsme byli ve vleku, tak první lodník často vystřídal kormidelníka u kola a ten zapadl do kajuty. Vždycky to komentoval, "jdu si udělat papíry chlapy," ale stejně každou chvíli kouknul z okénka, jestli mu člun dobře jede. Když s námi někdy zůstal v kormidelně, tak se s lodníky bavil o vesnicích a městečkách na březích Labe.
Bavili se o tom, kde se jim už poštěstilo mít fajrunt a jak jim chutnalo nebo nechutnalo pivo a co si kde dali k večeři. Při těch debatách vlastně nenápadně lodníky zkoušel z plavebního zeměpisu a jak ho ovládají. Já z toho vybruslil, co bych taky jako plavrda prvním rokem mohl vědět, že jo."
"Člověče Pepo, co nám to tady vykládáš, tohle mi tady přeci všichni známe." Přerušil Pepu Tetovanej.
"Ale starou Belu znáte, jste to tady samej parníkář, co vy víte jak to chodilo na člunech." Nedal se Pepa a v klidu pokračoval. "Tak jsem u toho Fýry vydržel celý ten půlrok, od července, kdy jsem vyšel školu, až do vánoc. Hned po novým roce jsem nastoupil na tři měsíce do plavčické školy na Mělník. Škola pěkná, hned u zámku. Zato intr, jedna hrůza, stará opuštěná pivovarská hospoda až v Podolí za Mělníkem. Dole byla kuchyně, jídelna, sklad a komora s dveřmi do sklepa a v patře dvě veliké místnosti , kde jsme všechny ročníky společně na patrových postelích přespávali. Kuchař na Mělníku bydlil, přišel za námi v šest ráno a vzbudil nás, v sedm nás nakrmil a před půl osmou jsme už pochodovali v útvaru do školy. Po návratu ze školy nás nakrmil a každému dal sáček s namazaným chlebem a buřtem nebo kolečkem salámu k večeři a mazali jsme do přístavu na praxi. Dvě várnice horké melty stály na plotně jako naše samoobsluha.
Po návratu ze školy nás pravidelně zkontroloval mělnický inspektor plavby pan Černý, ten se mezi námi zdržel jen než jsme odpochodovali do toho přístavu. Po návratu z přístavu tak do šesti do večera se mezi námi denně zdržel náš instruktor praktické výchovy. Byl to trochu nemocný kormidelník ze řetězáku, pan kormidelník Šindelář, který bydlil na Pšovce.
Potom už byl internát celý náš, plavčíků. Nikdo nás nehlídal, tak jsme si chodili do kina po libosti. A každou sobotu, to byly na Mělníku bály, někteří ze starších kluků chodili tančit. To my prvňáci na plesy nechodili, snad by nás tam ani nepustili, ale rádi jsme navštěvovali nedělní mládežnický čaje. Z každodenních odpoledních praktických výcviků jsme byli dost utahaní a rádi jsme brzy hupli pod deku.
Každý den jeden z nás prvňáků s provázkem na palci dělal zvonka na zvonkařské posteli. Normální zvonek ve staré hospodě nebyl a také by všechny rušil. Tak jsme to vyřešili provázkem na palci přes vykýř okna vysící až na ulici, za který pozdní příchozí poškubával tak dlouho, až vzbudil zvonka který mu pak přišel otevřít.
Kvůli tomu jsem se s Mršusem poprvé utkal. "Hele," povídám jen tak pro všechny, ani jsem nemluvil přímo k němu, "to není spravedlivý, prváci dělají zvonka denně a to ani do kina skoro nechodíme a druháci si berou službu jenom v sobotu, když se můžou potom v neděli vychrápat." Přišel ke mně, o půl hlavy menší, loupne po mě očima a povídá. "Prvňáci zavřou hubu, když se jich nikdo na nic neptá, a otevřou dveře, když mají službu a někdo jim zaškubá palcem."
Už jsem mu chtěl jednu ubalit, ale všiml jsem si, jak se nenápadně k nám přiklátili dva habáni. Ucítil jsem, jak tu lítají facky vzduchem, tak jsem si to rozmyslel, abych náhodou jednu nechytil. Mávl jsem rukou a nechal jsem to bejt. Asi za hodinku se ke mně jeden druhák přitočil a jen tak na půl huby povídá: "Hele, s Mršusem si nic nezačínej, je to vzteklej parchant a nic si nenechá líbit, jestli s ho nasrk, tak ti to ještě spočítá, radši si dej bacha." Co by mi mohl udělat, myslel jsem si. Plavčík jako já, jen o rok starší a proti mně menší, kdyby se kasal, rozmáznu ho jako mouchu. To jsem se ale spletl.
Nevšímal si mě, jen asi za týden, tak mezi řečí povídá instruktorovi Šindelářovi: Víte pane kormidelník, že ten kudrnatej Pepa z prváku je hotovej expert na uzlování, jde mu to líp než nám z druháku." Pochválil mě. Uzly jsem ovládal opravdu dobře, ale netušil jsem, co ten prevít Mršus dobře věděl. Věděl, že vázání uzlů na různé způsoby je Šindelářův koníček. Ještě ten den si nás prváky, odpoledne po normálním výcviku, Šindelář svolal a místo aby šel domů jako obvykle v šest, uzlovali jsme až do osmi. Když někomu nějaký uzel nešel, musil jsem jeho vázání zpomaleně předvést, on pak ukázal ještě různé varianty a dal mě za vzor a příklad pilného plavčíka. To celé se pak ještě párkrát opakovalo, já byl Šindelářův favorit a kluci mi nemohli přijít na jméno. To mu ale nestačilo. Bylo to tři roky po válce, všichni měli Němců ještě plné zuby a němčinu už nechtěli nikdy slyšet. Jen my plavčíci se ji ve škole učili, protože naše lodě pluly většinou v Německu. To dá rozum, kde je Labe, tam jsou lodě.
Tak ten prevít navedl jednu učnici na kuchařku, aby si postěžovala naši učitelce němčiny, která je vyučovala čert ví co, ale němčina to nebyla. Tak ta holka se zeptala: "Paní učitelko takovej kudrnatej plavčík na mě furt mluví německy, nemělo by se mu to zakázat?" Když na mě učitelka příští hodinu spustila německy, nevěděl jsem, která bije a vykoktal jsem, že ji nerozumím. "Tak když neumíte němčinu, proč s ni pletete holkám hlavu? To jste se naučil pár řádků z učebnice a chcete jako světák mít úspěch u žen?" zeptala se mě. Kluci se v lavicích pochechtávali a až do konce školy mi říkali Němčinář. Holka se nakonec pochlubila dlouhýmu Sondýrkovi, který s ní randil a tak jsem se to dověděl.
Než jsem mu to mohl nějak oplatit, byl tu apríl a nastoupili jsme na lodě. Příští zimu už byla škola v Děčíně, nám zkrátili učební dobu o rok a tak jsme se oba ročníky připravovali na lodnické zkoušky a tak jsme zachovali ostražité příměří.
Po zkouškách on napakoval někam na parník a já jako člunař na člun ke starému Pištorovi. Tak a mám od Mršuse pokoj až do penze, bláhově jsem si myslil. To jsem se ale spletl. Přijdu na vojnu do Bratislavy a koukám jako blázen. Mršus v celé kráse, má tři frčky, je zástupce velitele čety a můj velitel družstva. Je to bezva, říkal jsem si, šifr jako já, budu mít protekci. To jsem se ale spletl. Honil mě pomalu ještě víc než ostatní.
Když jsem se trochu otrkal, zkusil jsem se ulejt z rozcvičky. Přišel na to, vynadal mi, že dělám plavcům ostudu a pohrozil, že příště mě nechá zavřít. Taky to prevít udělal, když asi za tři měsíce jsem to zkusil znovu. Napařil mi tři dny po službě, od pátku do pondělí.
Právě ten pátek za mnou na celý víkend přijela Julie až z Děčína. Když zjistila, že jsem v báni, tak zase chudák holka odjela domů. Mršus mě zkoušel z basy vyreklamovat, ale na to byl moc malej pán. Omlouval se, že nevěděl, že za mnou Julie přijede, ale to já nevěděl taky. Julie mě chtěla překvapit a tak překvapila i sebe. Celý život to oba Mršusovi vyčítáme, pokaždé když se sejdeme u piva, ale dnes už jenom z úsměvem.

Jsme s Mršusem oba paličáci a když jsme se vrátili z vojny, šli jsme si radši z cesty. Taky o tom celý život dost neradi mluvíme, ale dneska už je to vlastně jedno. Křivdy i zlost odnesl čas, my se vlastně na sebe ani nezlobili, ale na jedný lodi bychom spolu jezdit nechtěli. Jak už jsem řekl, ty dávné příhody z mládí odnesl čas, právě tak jako dnešní dopoledne. Je čas dopít svoje sklenky a jít domů na oběd." "No ba, půjdeme." zamručeli chlapi. Jak řekli tak udělali. Dopili, zaplatili a šli.

Nejdůležitější orgán.

14. února 2017 v 23:50 | Brabouk.
Nejdůležitější orgán.
Řekl bych, že je to celé naše tělo, když pěkně funguje. To je pak radost žít. Jsme mladí, krásně nám pracují nohy, můžeme běžet, ba přímo utíkat a dělá nám to radost. Jsme na začátku dospělosti a s radostí pozorujeme svoje šikovné ruce které dokáží vyrobit věci našim milým pro potěšení i věci pro nás potřebné. Kdyby nás to ve škole nenaučili, ani by nás nenapadlo, že máme ledviny, játra nebo slinivku. Ještě tak srdce dá o sobě vědět po přílišné námaze nebo při setkání s milovanou bytostí. Ale léta jdou a jednou poznáme, kde jsou v našem těle ty zpropadené ledviny a i ten žlučník o sobě dává zatrachtile vědět. Když už je bolest příliž velká pomůže operační stůl. A hle, najednou se ukáže, že naše staré tělo se obejde bez toho zatroleného žlučníku. Svádí nás to pomyslit si že to nebyl důležitý orgán, ale to se hluboce mýlíme a naše tělo nám to připomene vždy, když se přestaneme řídit radami toho kdo nám od toho bolavého orgánu pomohl a dáme si bene. Tak lékaři už dnes dovedou bez usmrcení pacienta odebrat z těla, nebo vyměnit takřka všechny lidské orgány, všechny kromě jediného. Toho kterého nosíme v hlavě. Celý život nám umožňuje uvědomovat si všechny krásy světa, všechnu lásku, bolest, radost z vítěství i bolest a zklamání z prohry. Když někdy tenhle náš orgán vysadí službu třeba po úrazu, nebo stařeckou demencí či chorobou pana doktora Alzheimera, tak je veškerá pomoc marná. Tělo máte, všechny ostatní orgány pracují ale váš známý svět zmizel a ten nový neznáte a nedovedete poznat. Jste ztraceni. A tak teď nevím, mám ho prohlásit za nejdůležitější, nebo si to mám ještě jednou promyslet? Co myslíte vy?

Jak na lodích kuchařili.

9. února 2017 v 11:16 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Jak na lodích kuchařili.
Tak se opět sešlo pět starých pánů, vysloužilých kapitánů v Ouplavu. Scházejí se tam v poslední době nějak často, někdy jen ve dvou, ve třech a dnes jich tady je dokonce pět. Je totiž středa, ale někdy se tu sejdou, ani středa být nemusí. Bůh ví, jak dlouho který z nich ještě bude na ty jejich táčky chodit. Jeden z nich cucá jen čistou vodu, nic jiného mu doktoři nedovolí, druhý má před sebou sklenku červeného, ale ucucává z ní jen opatrně a pomalu. A ti zbývající tři zůstali věrni pivu, ale víc než jednu hladinku také neztrestají. Čím méně si toho naráz mohou dopřát, tím častěji je to sem přitahuje. Jsou to už staří páni, sotva unesou vousy na svých bradách, tak jim trochu toho častějšího klábosení přejme.
Už probrali své zdravotní potíže a neduhy, postěžovali si na manželky, či na dcery, u kterých bydlí, probrali své syny a vnuky, kde se který plaví, zda u Holanďanů nebo u Němců a jakou loď který vede, nebo se na to připravuje.
"Jen ten náš moula furt jezdí jen u český firmy. Můžu do něj mluvit nahoru a dólu, jako když mluvíš do dubu." Postěžoval si starej Hačunda. "Posledně mi vodsek, že už mu bude skoro padesát a že na starý kolena mezi tu cizí rotu nepoleze. Ale vnuka už mám zpracovanýho. Jak vyleze z učiliště, šup a fičí k Holanďanům. Dokonce už to má s paní Stáňou domluvený, aby o tom táta nevěděl. Však jsem mu taky říkal, chraň se toho jezdit s tátou, teď když se jezdí jen ve dvou, to by nedělalo dobrotu. No a vidíte poslech mě."
"No Václave, moc bys jim do toho mluvit neměl," ujal se slova Špacír, "dneska je šifort celkem jinačí, než my si ho pamatujeme, daleko rychlejší, samej fofr a žádná zábava. To není jako za našich let, kdy pivo teklo proudem, každý třetí den dvě hodinky nákupu při kterém se vždycky chvilka na sklenku točeného našla. Dvakrát třikrát za cestu vyšel pěkný fajrunt někde u hospůdky s teplou večeří. Dneska v Rotterdamu loď naloží a zastaví se až v cílové stanici. Posádce ještě dá cestou vodní policie párkrát dýchnout do balónku."
"No jo," zasnil se Hačunda, "to byly časy, moc se mi líbilo hlavně těch pár let, kdy podnik zavedl na remorkérech kuchaře. Já byl v té době kapitánem na Tatrách a tam k nám přišel jeden z prvních profesionálních kuchařů. Ten vedl lodní kuchyň jako restauraci. Normální menu bylo v ceně a případný přídavek si každý musil zaplatit zvlášť. On snad před tím vařil na zámořáku a přešel k nám na řeku, aby se dostal častěji k rodině. No a tak u nás zavedl ty mořské móresy, které se na jiných lodích nevedly.
Copak my, stálá posádka, jsme si na to rychle zvykli a vyhovovalo nám to. Byly teplé obědy i večeře, k porci patřilo šest knedlíků, kdo chtěl míň, dostal míň, kdo chtěl víc, připlatil si. Solidaritu ten profesionál odboural a tak malí jedlíci nedopláceli na ty velké žrouty.
Před cestou vysolil každý člen posádky deset stovek a po příjezdu zpět do Děčína udělal kuchař vyúčtování. Tak se to ostatně dělalo i na ostatních šlepákách.
Šok to vždycky byl jen pro střídače, kteří na takovou restaurační obsluhu nebyli z ostatních lodí zvyklí. Nejvíce si naběhl známý držgrešle pan mistr Kubíček. Mistr Vecko šel na operaci a tak k nám na tu cestu poslal strojmistr pan Pitauer mistra Kubíčka.
V tom fofru před odjezdem jsem mu zapomenul nebo snad nestihl říct, jak to na naší lodi s jídlem chodí a tak si Kubíček užíval. Jak bylo něco dobrého dal si přídavek, někdy i dva. Kolikrát i večeři si dal tuplovanou, prostě užíval si to. Až jednou, asi za čtrnáct dní, to už jsme to dupali proti vodě nad Hamburkem, udělal kuchař k odpolední svačině ruský vejce a k němu jen tak na sucho osmaženou topinku. "Hergot to jsem si pochutnal," povídá Kubíček, "neměl bys tam kuchaři ještě jedno?" "Ale ano pane mistr," kuchař na to, "už se to nese," a v tu ránu postaví před Kubíčka druhou porci. Tu už jedl Kubíček bez topinky a zase povídá, "tedy kuchaři, tak dobré ruské vejce jsem ještě nejedl, já bych snad spořádal i třetí." "Jestli vám tak chutná, já vám to třetí rád udělám, stojí jen šest korun," nabízí ochotně kuchař. Kubíček vyvalil oči a v tu ránu mu přestalo chutnat.
Teprve teď jsme mu vysvětlili, jak to na naší lodi vedeme. Nadával jako špaček, to víte, tenkrát šest korun, to byly jinačí peníze, než dneska. Vždyť i to pivo stálo jen korunu sedumdesát. Pak už celou cestu až nahoru do Děčína si Kubíček ani jednou k jídlu nic nepřidal. V Děčíně při vyúčtování cesty nám vynadal, že jsme hotoví lupiči, a že si na nás půjde stěžovat na odbory. Ale nešel, rozmyslil si to, uvědomil si, že by mu to nebylo nic platný.
Jezdil u nás tenhle kuchař pouhé dva roky, pak odešel, bůh ví, jestli se mu zastesklo po moři nebo po pěkný malinký restauraci hned vedle bytu svoji rodiny. Dlouho jsme na něho v dobrém vzpomínali."
"To k nám na Duklu přišla kuchařka, taková vysoká kostnatá paní kolem čtyřicítky, padesátky. U těhle kostnatejch ženskejch se to špatně odhaduje, že jo," ujal se slova starej Komár. "Na podniku když ji přijímali, ukázala výuční list, ale jestli opravdu někde něco vařila se ji nezeptali. Nám na lodi zdělila, že je spisovatelka a že na plavbu přišla získat inspiraci pro svoji novou knihu, tak abychom od ní nějaké kulinářské zázraky nečekali.
Ze začátku jsme si říkali, že je asi jen taková skromná. Že nám sice nebude vyvářet jako někde v grandhotelu, ale že taková normální domácí strava jakou vaří naše maminky, nám přijde docela k chuti. Ale to jsme se pěkně spletli. Byla to daleko větší hrůza, než jsme čekali. Ráno spíchla snídani, pak si skoro celé dopoledne něco psala a přeškrtávala do notesu. Svačinu jsme si ze společných zásob dělali každý sám. V jedenáct vlítla do kuchyně, spáchala rýžovou kaši se švestkovým kompotem, nebo hrachovou kaši z polotovaru s buřtem a podobné speciality. A k tomu nám předčítala, co dopoledne napsala. To bylo ještě hroznější než to jídlo. To už by snad bylo lepší, kdyby nám k jídlu zpívala.
Hned po návratu z té první cesty s kuchařkou ji kapitán poslal na osobní a zažádal o nového kuchaře a taky ho dostal. Ale podnik se s ní nerozloučil hned. Osobní oddělení zkoušelo, jestli se na nějaké lodi neuchytí. Trampovala z lodi na loď, všude získávala jednu cestu inspiraci a pakovala na další loď, k dalším nešťastníkům. Možná, kdyby ji bylo pět a dvacet a ne těch pět a čtyřicet, že by to zabralo, ale takhle to byla marná snaha. Vydržela u plavby necelý rok a pak se s ní podnik rozloučil. Ale inspirace asi nachytala jen málo, mnozí lodníci si zapsali její jméno do notýsku a ještě celá léta se v knihkupectvích pídili po knize od ní, ale nikdy neměli úspěch."
"To k nám na Vyšehrad přišel takovej tlouštík, ještě docela mladý člověk, spíš bych řekl před pár lety odrostlý kluk." Zavzpomínal Jarčínek. "Copak vařit, to on vařil dobře, ale nerad se myl. To byl kámen úrazu. Na parníku jak se dva dni nemyješ, jsi od sazí černý jako kominík. Tak nám od něho ani to dobré jídlo moc nechutnalo. Až to jednou topiče naštvalo, drapli ho, ostříkali ho hadicí s horkou a pak studenou vodou. Pak mu pohrozili, že jak se nebude denně koupat, tak to zopakují. S tou horkou to asi trochu přehnali, chlap byl červenej jako rak. Ale opravdu se pak denně v přední kotelně koupal. Ale hned po příjezdu do Děčína dal výpověď. Uvedl že mezi takovými rabijáty pracovat nebude. Tak nám začala vařit manželka půlmistra Šamoňáka, byla to sice Němka, ale vařila moc dobře a docela levně. Byli jsme s ní spokojeni a už jsme žádného profesionálního kuchaře nechtěli."
"No," ujal se slova Komodor, ucucnul piva a pokračoval, "pár profesionálních kuchařů a kuchařek bylo na lodích jen první dva tři roky, většinou ta místa začali zastávat šikovné manželky některých členů posádek. Nakonec tenhle post opanovaly úplně. Poslední výjimkou byla dvacetiletá Miládka na Blaníku, ale než se rok s rokem sešel, vdala se za druhého kormidelníka a bylo po výjimce. U nás na Táboru dělala kuchařku manželka mistra Baňatého. Vařila opravdu dobře, proto byl baňatý a proto jsme mu tak říkali. Těch pár roků, o kterých mluvím, byl Tábor školní lodí. Měl o lodníka méně, zato čtyři plavčíky, kteří se každý čtvrtrok střídali. Řeknu vám, bylo to o nervy, ty kluky uhlídat, aby si neuhnali nějaký úraz.
Baňatá moc ráda pekla a tak u nás na lodi se nesnídal chleba s margarínem, ale den co den poctivé české buchty nebo nějaký koláč. Vždycky odpoledne napekla a ráno jsme si pochutnávali. Co se nesnědlo ke snídani, to ti mladí rafani lodníci a strojní asistenti spořádali ke svačině.
Takhle na jaře k nám nastoupili noví plavčíci, shodou okolností samí pražáci. Zapřáhli jsme a vyjeli po proudu. Jen co jsme byli ve Hřensku celně odbavení a po obědě, Baňatá jako obvykle zadělala a začala péct buchty. To bych vám přál ty kluky šestnáctiletý vidět. Kroužili kolem kuchyně, nozdry se jim chvěly jak závodním koním. Jak kuchařka vytáhla první plech z trouby, žadonili, aby jim dala ochutnat, že teplé a tak voňavé buchty ještě nikdy neochutnali a nejedli.
Baňatá se nejdříve bránila, že je bude bolet břicho, ale pak se dala uprosit. Udělala pro každého hrnek bílé kávy a po jednom plechu buchet se jen zaprášilo. S plnou hubou ji kluci huhňavě vyprávěli jeden přes druhého, že jejich maminky nepečou. Cestou z práce se staví u pekaře a vždycky nějaké pečivo přinesou. Že by to však mohla být až taková dobrota, to vůbec netušili. Tak se nad nimi Baňatá slitovala. Každý den upekla jeden plech buchet navíc, který kluci snědli ještě teplý. "Nežerte to horký lotři," krotila je vždycky, "jestli vás bude bolet břicho, za mnou nelezte!" Ale to víte, mladý plavčíci, však jsme byli taky takoví, ty by břicho nebolelo i kdyby snědli třeba hřebíky. Kdepak dneska, já kdybych nýčko snědl teplou buchtu, už mě veze sanita. Ba, ba."
"Ještě máme půlhodinku času, než půjdeme domu na oběd, tak vám povím, jak si zařídil kuchařku můj táta." Kavárna dopil vodu ze sklenice a pokračoval.
"Můj táta byl kapitánem na starý remorkážce RŽ8. Byl na ní kapitánem už za první republiky, za války, i po válce až do důchodu. Eržet osmička byl, jak víte, malej udejchanej parníček na tuzemské plavbě, tak jako ostatní remorkážní parníčky. Táta, to vám povím, nevím jak to dokázal, ale jezdil a tahal čluny celý život mezi Prahou a Mělníkem. Pod Mělník se nikdy nevydal.
Bydlili jsme v Lužci v přístavní ulici, hned vedle Hořínského kanálu. Už před válkou si táta na poště vyjednal telefon, byli jsme jedni z prvních v Lužci, kteří ho měli. A tak celý život, co já pamatuji, když jel táta z Mělníka do Prahy, zazvonil mámě telefon od plavidelníka z komory Hořín. "Právě tudy projela osmička," zněla hláška. To už máma věděla, že za necelé dvě hodinky pojede táta v Lužci pod mostem. V tu dobu dala hrnce s teplým jídlem do košíku a vyšlápla si na most. Zahákla košík na docela krátký provaz s háčkem, spustila ho z mostu, táta pozdravil, košík odhákoval a pokračovali v plavbě.
Když jeli z Prahy do Mělníka, přišla hláška z komory v Miřejovicích. Jakmile jsem trochu povyrostl, běhal jsem s košíčkem často já sám. Dost často táta večer přijel a košíček s nádobím přivezl, ale někdy jen vyměnil na háčku prázdný košík za plný. Tak takovou měl táta kuchařku, moji mámu."

Takový servis já na dálkový plavbě samozřejmě neměl. Nějaký čas se mnou jezdila žena, ale přišli děti, však to znáte a bylo to. No dopili jsme bude poledne, zaplatíme a pudem." Jak řekli tak udělali. Zaplatili a šli domů na oběd. Tak zas až příště staroušci.

Konec cesty.

7. února 2017 v 9:54 | Brabouk.
Konec cesty nám ve většině případů přinese zklamání. Proto daleko lepší je samotná cesta než její konec. Cestou jsme plni nadšení, ideálů a nadějí na krásy a slasti které očekáváme. V tom růžovém oparu budoucích krás kráčíme stále dál a dál. Žel každá cesta jednou zkončí a konec skoro vždy dříve či později naše naděje pohřbí. Proto si važme dlouhých cest kdy tušené slasti a štěstí budoucí, nás jako maják vedou dál a dál, stále blíž vytoužené metě. Že nás náš cíl zklame, tomu do poslední chvíle nevěříme a proto se nám tak dobře šlape. Jen nemnoho z nás pozná tu a tam některou ze svých cest, jejíž konec se přeci jen přiblíží jeho očekávání. Někdy ale jen někdy je to uspokojení z vítězně završeného těžkého úkolu. Jsou i případy spokojeného zakončení té cesty nejdelší, když se podaří ji projít celou vedle milované a milující bytosti po svém boku. Přál bych každému čtenáři tohoto zamyšlení,aby to byl i jeho případ. Brabouk.