Boomačers.

27. dubna 2017 v 0:15 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Boomačers na labské potahové stezce táhnoucí člun proti proudu řeky.

Chalupa v Niedergruntu 2.

Boomatzers.

Byla to zvláštní skupina lidí kolem Labe ti boomačrové. Byli to vyvrhelové společnosti, trestanci uprchlí z věznic i zločinci dosud nedopadení a různí ztroskotanci, které společnost vyvrhla ze svého středu na okraj bytí a existence vůbec. Život mezi boomačers nebyl dlouhý, umíralo se tady brzy a rychle. Pohrdali společností a světskou mocí natolik, že pokud by policie chtěla zatknout některého z nich, musila by postřílet celou skupinu. Tak sveřepě bránili svoji svobodu a své druhy v bídě, strádání a bolesti ale svobodně a ve volnosti.
Všude kolem Labe rostly houštiny vrbového houští a boomačers v nich dokázali zmizet jako dým na obloze. Jen potahové stezky pro lodě byly po celém toku řeky dobře upravené a udržované. Nikde mezi stezkou a řekou nepřekážela vzrostlá vrba nebo olše, ale ani přerostlé vrbové houští. Udržování potahové stezky byla jedna z prací boomačers, zdaleka ne však nejdůležitější. Poříční správce za údržbu stezky vyplácel celé skupině tolar měsíčně. Věděl, že jsou to dobře investované peníze, že boomačers tu práci neodbudou a odvedou dobrý výkon. Ptáte se proč? Inu proto, že podle panského nařízení na potahovou polabskou stezku nesměli koně, voli, osli ani žádná jiná zvířata. Směli po ní tahat čluny a lodě jen a pouze lidé a tak si ji boomačers čistili a udržovali vlastně sami pro sebe.
Ze začátku, v hloubce času, po vyklučení potahové stezky, zkoušeli kormidelníci a majitelé lodí vléci své lodě svými lodníky. Jenže síly tří, čtyř lodníků na překonání labského proudu byly příliš slabé. Kromě toho lodníci byli potřeba na člunech u sochorů aby pomáhali udržet člun v dostatečné vzdálenosti od břehu, či mělčiny, když to kormidlo nezmohlo. Bylo tedy nutno zjednávat na krátké úseky vesničany z okolních vesnic. Byla to pro ně nezvyklá a nebezpečná práce. Tu a tam se někteří utopili. Když se člun zadal, zaklopil se přes řeku a oni ho neudrželi. Loď je stáhla do řeky. Samozřejmě si tu těžkou a nebezpečnou práci chtěli nechat patřičně zaplatit. Potom se majitelům lodí cesta moc nevyplatila neboť přišli často o veškerý zisk.
Jeden odvážlivec si najal bandu vyvrhelů potulující se ve vrbinách. Ti ho vlekli nejenom krátký úsek, ale podél celého toku řeky. Banda čítala patnáct otrhanců. Štajermann platil každému z nich dva bochánky chleba, špalík špeku, dvě cibule a jeden fenik denně. Každý druhý den přidal pro celou partu litrový džbánek laciné kořalky. Majitele člunu to přišlo ani ne na polovinu proti platbám vesničanům. Pochopitelně to štajermann dal při jedné večeři v šífácké hospůdce k dobru a tak se to po celé řece rychle rozkřiklo. Čím dál více štajermannů si dodávalo odvahu zajít mezi vrbiny na břehu Labea najmout bandu otrhanců na vlečení svého člunu proti proudu řeky. Tak to otrhanci nad vesničany vyhráli na celé čáře.
Než se rok s rokem sešel měli otrhanci na vlečení lodí monopol, který si žárlivě hlídali třeba i s noži v ruce. I mezi otrhanci se rozneslo, že je tady možnost žít bez nutností přepadat osamělce a loupit či vykrádat maličké vesnické krámky a chaloupky. Mnohdy, vzápětí po takové loupeži, udělala policie nebo armáda do vrbin zátah a koho chytili toho porubali. Zajatci se nebrali, před soud nikoho neposílali. Tak se vytvořilo několik skupin po patnácti až dvacíti lidech už specializovaných na vlečení člunů proti proudu. V každé skupině se právem silnějšího vytvářela skupinová hierarchie. Nejsilnější, tedy kápo skupiny, který prosazoval a udržoval nepsané normy a zákony skupiny, byl znám a respektován jen ve skupině. S kormidelníky o pravidlech vlečení a odměnách za něho vyjednával ten nejchytřejší, liška podšitá, zpravidla nějaký zběhlý student nebo uprchlý vzdělanec. Do přilehlých vesniček, koupit špetku tabáčku nebo ukradnout slepičku, chodil ten nejslabší, taková děvečka pro všechno.
Postupem času se vynořilo i jejich nové označení a pojmenování. Plavci, tedy "bootsleute", jim začali říkat pomahači, boomatzers tedy boomačers. Už dnes nevíme, zkomolením kterých slov a jejich spojením tento jednoslovný název vznikl. Je však na bíledni, že se to týká někoho kdo má co do činění s čluny a loděmi. Jak šel čas ustálila se i určitá pravidla. Když ještě otrhanci ze začátku směli na loď, většinou tam ukradli na co přišli. Jako boomačers už nesměli vstoupit ani na lávku. Když kvůli mělčině přecházela potahová stezka na druhý břeh, museli hodně zabrat. Museli udělit člunu velkou hybnost aby přeplul nebo přesakoval ke druhému břehu. Teprve potom je jeden z lodníků přívěsným člunkem převezl přes řeku. Při tomto veslování museli ale pomáhat.

Původně otrhanci tahali za sisalové nebo konopné lano podané z lodi rukama. Ale to se ukázalo jako málo efektivní. Pak si někteří vyžebrali z lodi kus konopné šňůry uvázali si ji kolem pasu a táhli za ni. Pořídili si ze silných vrbových prutů dlouhé hole, o které se při vlečení opírali. Někdy si je podkládali pod vlečný provaz když měli příliš otlačené rameno nebo pas. Pokud se ovšem člun zadal a než ho lodníci srovnali a zakotvili, často stáhl navázané tahouny do řeky, kde jim hrozilo utopení. Oba popsané způsoby umožňovaly některým členům bandy netáhnout a nezabírat, vlastně se vlečného lana jen držet. To bylo příčinou mnoha hádek a bitek mezi odranci. Všechny tyto potíže odstranil až boomačerský uzel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama