Jen metr od smrti.

15. dubna 2017 v 10:45 | Brabouk. |  Vzpomínky lodního kapitána.
Jen metr od smrti.
Jak se jaro střídá s létem a po podzimu zima spoutá řeku ledovými okovy, tak roky, zdá se mi, ubíhají stále rychleji. I to co mě tolik bavívalo už velkou část přitažlivosti pro mě ztratilo. Místo abych chodil každou středu do Ouplavu mezi kamarády na kus řeči a dvě tři hladinky tam potrestal, radši si doma u hezké knížky posedím.
Dcera u které na stará kolena bydlím a která se o mě dobře stará, to musím přiznat, to docela ráda vidí. "Co porád mezi ty dědky lezeš," vždycky hartusila, "všecko už jste probrali nejmíň stokrát, že vás to pořád baví furt se o těch šífech vybavovat." Vykládejte mladý padesátiletý holce, že člověku je prostě mezi kamarády dobře, i když se tam lautr nic nového nedoví. Dokonce šla tak daleko, že se v moji ledničce jako kouzlem objevuje jeden každý den lahvinka Staropramene.
Ale není to ten Staropramen, který mě drží doma, spíše moje pohodlnost a moje bolavá kolena jsou toho příčinou. Však také můj společník, voříšek Punťa se na mě vyčítavě dívá, když mě láká na procházku a já ho odbudu "Dneska nemám náladu, mazej se proběhnout na dvůr a na zahradu, procházka bude jindy!" To pochopitelně dcera remcá, že bych neměl doma furt sedět jako pecivál a s tím nebohým zvířetem se jít trochu projít. Ženským se holt nezavděčíte.
Minulou středu se zadařilo. Ráno mě holka odvezla k naší paní doktorce na preventivní prohlídku a pro novou dávku léků, to vám povím beru jich denně snad plnou hrst. Vysadila mě do čekárny a povídá: "Mám ještě spoustu práce tati, zpátky si zavolej taxíka ať se nebelháš pěšky." Jenže u doktorky to čiperně odsejpalo a něco po desáté jsem byl na ulici. "Co bych volal taxíka, řekl jsem si, je středa Ouplav volá."
Taky, že jo. Jen jsem tam zabrousil už jsem je tam kolem stolu pospolu uviděl. Skoro celá naše stará parta chlapů taženejch labskou vodou. Jak jsem se uvelebil a pan vrchní už bez ptaní přede mě postavil točený Staropramen, začali mě popichovat. "Hele, ty jdeš po čuchu, viď. Takovou dobu jsi tu nebyl a jen je v luftě oslava jsi tu jako včela na medu." "Co slavíte šifři," já na to, "snad ne zahájení stavby přehrady pod Děčínem?" No ale nakonec z nich vylezlo, že Bosambovi bude zítra osmdesát a Honzovi Struhů bylo včera pět a sedmdesát.
"I hernajs," pomyslil jsem si, "tak tomu pětiletému prckovi který se mi jako plavčíkovi u mého prvního kapitána motal pod nohama je už tolik let a je to vysloužilý kapitán, jeden z nejlepších co kdy jezdil na Labi." Oběma oslavencům jsem pogratuloval a zaposlouchal se do rozjeté debaty. Chlapi vzpomínali na další vrstevníky, na ty co jsou naživu a jen Bůh ví kam se poděli, že o sobě nedávají vědět a řeč přišla i na ty co už nejsou mezi námi.
Řeč přišla i na Pepíka Kadoru. To byla kdysi známá postava, a dodnes se zachovalo pár vděčných historek k povídání u piva. Tady je jedna z nich.
V době kdy Pepík byl kapitánem na remorkéru Vltava, nebylo ještě samozřejmě po nějakých lodních vysílačkách, mobilních telefonech nebo jiném spojení říčních lodí s dispečinkem ani potuchy. Zprávy a nové rozkazy dostal kapitán při zakotvení u dispečerské stanice kde se hlásil dispečerovi a nebo je na něho zavolala některá z hlásek z mostu, při jeho podplouvání. Tuhle cestu se nic zvláštního nepřihodilo. Žádnou jobovku "keptn Tag und Nacht", že mají pokračovat v jízdě ve dne v noci na ně žádná hláska nezavolala a tak při připlouvání k celním kontrolám do Hřenska, vládla na Vltavě pohodička. Sotva na hranicích zakotvili, celní bárkasa místo aby zamířila k poslednímu člunu jako obvykle, vydala se k remorkéru.
"Kapitáne, ani se celně neodbavujte, stáhněte lano a vydejte se na záchrannou akci." Oznamoval dispečer kapitánovi nový plavební rozkaz a pokračoval. "V Aussiger Winkel je nasedlá samotíž s termínem. Voda padá, je nebezpečí, že tam oschne a bude se musit odlehčit. Vy jste nejbližší remorkér, máte ji strhnout z mělčiny a dopravit do Hamburku tak aby stihla termín." "Jo, rozumím," zvedl ruku Pepík.
Posádka stáhla lano, remorkér se otočil a vyrazil po proudu. Pak se začali dít věci. "Plnou silou vpřed!" zazvonil kapitán Pepík do strojovny. Pět set dvacet koní zadupalo, kolesa se roztočila a za zádí Vltavy se vzedmula po obou březích řeky víc než metrová vlna která smetla a utrhla vše co se ji postavilo do cesty. "Bacha, jedeme na záchrannou akci," křičel Pepa na zoufalé přívozníky, ale než ti se stačili rozkoukat už plavali po Labi i s přístavním můstkem. V Rieze vlna utrhla bárkasu Vodní policie i s plovoucí garáží. Plovoucí plachetničky a kajaky chytali přívozníci a Vodní policie ještě druhý den.
Nasedlý člun Pepík se svou Vltavou z písčiny strhl, i termín s ním do Hamburku stihl, ale když seděl před podnikovou škodní komisí, dověděl se, že náhrady způsobených škod jsou o dost vyšší než by byl promeškaný termín. Dostal mastnou pokutu a marně se vymlouval, že jen plnil dispečerův příkaz, vydat se na záchrannou akci.
Ještě pár podobných historek jsme o Pepovi probrali a ke konci, jak by ne, jsme zavzpomínali i na jeho krutou smrt. To už byl kapitánem na motorové nákladní lodi. Přivezli po Mittellandkanalu do Braunschweigu náklad papíru a po vyložení měli prázdnou lodí pokračovat do Hamburku.
Prázdný motorák, to každý ví, má zvednutý čumák do výšky zatím co záď má vahou motoru stále metrový ponor. Zvedací kormidelna, která byla při naložené lodi zafixovaná v takové poloze aby prošla pod nízkými mosty, se nyní při vyložené lodi musí vysunout do takové výše aby kormidelník viděl přes tu zvednutou příď na plavební dráhu.
Musí včas vidět proti plující plavidla a také sem tam nějakou lodičku sportovce nebo milovníka přírody na dovolené. Musí na všechny reagovat buď zvolněním motoru či uhnutím k okraji plavební dráhy a nejčastěji obojím. Samozřejmě ta zvednutá kormidelna pod mosty neprojde a u každého mostu se musí spustit dolů a za mostem rychle vysunout zpět nahoru. Řídit poslepu takovou prázdnou loď na kterou platí každý i malinký závan větru, i jen těch sto metrů než podjedete most není žádný med, to vám poví každý kormidelník a kapitán.
No prostě, před jedním mostem Pepa s kormidelnou dolů nesjel. Už nikdy nikomu nepověděl a nepoví proč. Most ocelovou kormidelnu zachytil, vyrval ji z úchytů a zmuchlal ji na střeše strojovny zatím co loď pokračovala v plavbě dokud ji strojník nezastavil. V té zmuchlané kormidelně kapitán Pepa i kormidelník dodýchali.
"To bych rád věděl, proč chlapi z kormidelny neutekli, když viděli, že nesjedou?" Zeptal se jeden z účastníků debaty. "Na to ti rád odpovím," ujal jsem se debaty. "Právě tak jako Pepa jsme jeli prázdní z Braunschweigu, byla neděle sluníčko svítilo, všude plno rekreantů se svými lodičkami a sem tam nějaký proti plující motorák. Prostě pohodička. V kormidelně s námi seděl a podřimoval strojník Vláďa Řehák, však se pamatujete, bříško a na všechno dost času. Právě jsme potkávali velký moderní motorák s pontonovou přídí a před naší přídí se dost nešťastně motala lodička nějakého rekreanta na kterou jsem se soustředil, když v tom kormidelník zařval "SAKRA MOST!"
Ale to už bylo pozdě. Most byl deset metrů před kormidelnou a viděli jsme oba, že dolů sjet nestačíme i když jsme se o to pokoušeli.
Mistr Řehák zareagoval a udělal něco, co mě ani v duchu nenapadlo. Vylít z kormidelny, schody nevzal u úvahu a jedním skokem skočil na palubu, druhým skokem dolů do strojovny kde otevřel dokořán oba ventily hydrauliky kormidelny. V tu ránu kormidelna spadla až dolů. To už byla od mostu jen necelý metr.
Jestli si myslíte, že jsme s kormidelníkem z kormidelny utekli, tak jste na velikém omylu. Já dával na mašině plný chod vzad a kormidelník stál na pedálu spouštění kormidelny i když jsme oba věděli, že to nebude stačit a že to nestihneme. Dalo by se říci, že nám Řehák zachránil život. Dodnes to vím a dodnes jsem mu vděčný, třebaže mu už panáka poručit nemohu. No snad až tam, na ty věčné řece kde mi zase bude dělat strojníka. Škoda, že tak pohotového strojníka neměl i Pepa. Tak to vidíte chlapy, byl jsem jen metr od smrti. Kdyby se ji to tenkrát podařilo a sáhla po nás, tak by jste se tu dnes ptali. "Proč kruci písek z té kormidelny neutekli?" Já už bych vám to říct nemohl a neřeknu vám to ani dnes, protože to sám nevím. Mnohokrát jsem si tu otázku pokládal, ale odpověď na ni neznám."
Chlapi jen pokývali hlavami. Každý to ví. Jsou na světě otázky na které nejsou odpovědi. Staří šifři by mohli vyprávět, jak se jim milovaná loď někdy vzpírala jako živá a když ji neposlechli došlo k maléru. Jak se jindy nechala poslušně zavést do ouplavu kam se jindy zaplouvalo jen s obtížemi a potom při noční vichřici byli v klidném závětří, zatím co jinde na řece se čerti ženili. Ještě chvilku jsme na takové momenty vzpomínali ale byl pomalu čas se rozejít.

"Zaplatíme a pudem!" Zavelel Bosambo, "je čas si vyslechnout přednášku o škodlivosti alkoholu v pokročilém věku, o shromažďování starých ochmelků ani nemluvě. Tak kamarádi jdeme na to." Jak řekl, tak jsme udělali. Zaplatili jsme svůj řád, naposledy poplácali oslavence po plecích a šli domů. Teprve při té pomalé cestě domů jsem si uvědomil, jak moc mi takové setkání s kamarády chybělo. Tak snad až zas někdy příště. Budu se těšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama