První kapitán.

26. dubna 2017 v 15:10 | Brabouk. |  Sny a vzpomínky.
Conrad Henlein (Praha) potopený v r. 1945 v Magdeburku.

Chalupa v Niedergruntu 11.

První kapitán.

A tak se také stalo. V Tangermünde strávili zimu a teprve s pozdním jarem se na parník i na čluny začaly vracet posádky, které podnik Bůh ví kde sesbíral. Někteří pomocní lodníci stáli na palubách poprvé v životě. Ale všechno je jednou poprvé. Kormidelníci si musili poradit jak uměli. Na parník se dostavil stařičký německý kormidelník a jeden pomocný lodník. Jako topiči, čtyři mladí kluci sotva dvacetiletí, samozřejmě bez topičských zkoušek, takže by správně bez dozoru ani kotle obsluhovat neměli. Pro ty byla plavba spíše dobrodružstvím než těžkou prací. Půlmistr a ani druhý kormidelník nedorazili.
"Donr wetr," kudy chodil tudy si mumlal kapitán Hülle, "jak můžu s tímhle spolkem vyrazit na trať? Polovina posádky patří do starobince a ta druhá ještě do školy. Prvnímu lodníkovi je sedmnáct, pomocnýmu sotva dvacet, v životě na palubě nestál a ty kluci umouněný jak by smet. Však už si mi mistr stěžoval, že neví jak to bez půlmistra s topičskými zkouškami uhlídá, aby některý kotel nevylít do povětří, nebo aby ho nezničili. Co jsem mu na to himl hergot měl říct?" Měl z celé té situace těžkou hlavu. A to ještě, chvála pánu, mu inspektor Vocilka zamlčel, že podle nařízení ministerstva musel podnik všechny své zaměstnance německé národnosti o jeden stupeň degradovat. Takže vlastně povede vlek, nejméně až do Magdeburku, jako kormidelník.
Když byly trosky odstraněny a most byl otevřen natolik, malý parníček mohl protahat čluny jeden po druhém proti proudu nad most. Poslední projel vlastní silou Duchcov, který míjel svodidla jen o centimetry. Tak víc než po roce byl vlek osmi člunů za Duchcovem zpátky na trati. Byla to smutná a namáhavá plavba. První potopený člun, který zasahoval až do plavební dráhy opatrně obeplouvali už v Jerichowu. Pak jich cestou míjeli ještě mnoho a většina z nich představovala částečné překážky v plavební dráze. Jen dlouholeté zkušenosti a plavecký cit a um umožnily kapitánovi všechny nástrahy této cesty zvládnout. Zásluhu nemůžeme upřít ani posádkám všech plavidel a i trošce plaveckého štěstí.
Několikrát dokonce nechal kapitán zakotvit a se svým kormidelníkem a kormidelníky prvních dvou člunů si lodičkou zajeli zúžené místo obhlédnout. Jednou dokonce bylo nutné vlek rozpojit a protáhnout ho na dvakrát.
Dva dny vleku trvalo než překonal vzdálenost padesáti kilometrů a připlul k večeru, na dohled zříceného mostu Hohenwarthe. Zakotvili a další den ráno rozpojili vlek. Tady se mostem parník Duchcov za boksírákem provlékl jako první a ve vzdálenosti potřebné pro nové sestavení vleku nad mostem zakotvil. Boksíráček potom po jednom plavidle čluny mostem protahoval. Za zakotveným Duchcovem z nich opět sestavoval vlek. Slabému posunovacímu parníčku trval celý manévr s jedním člunem přes dvě hodiny. Samozřejmě jen za bílého dne. Než byl celý vlek opět sestaven k další plavbě trvalo dva dny. Teprve šestý den po odplutí z Tangermünde připluli do Magdeburgu.
Tady se jim naskytl smutný pohled na potopený nejsilnější parník na Labi. Z hladiny vyčnívaly jen komíny a nástavby. Na zrcadle kolesnice se ještě dal přečíst název "Konrad Henlein". Tak tu parník Praha čekal na pozvednutí ze dna a na své znovu vzkříšení.
V Magdeburgu už na ně čekali i další členové posádky. Olda Kozák, nastupoval jako půlmistr bez lopaty a Láďa Huryj, plavčík třetím rokem. Také plnou hrst dopisů našel každý člen posádek plavidel v přihrádkách s poštou.
Inspektor kapitánovi poděkoval za dobré doplutí, oznámil mu o rozhodnutí podniku degradovat německé plavce a hned toto opatření na vlastní zodpovědnost zrušil. Navrátil mu funkci kapitána vrátil původní funkce všem posádkám a kormidelníkům v jeho vleku. Heinze naopak povýšil do funkce druhého kormidelníka. Zásobil lodě potravinami, penězi a potravinovými lístky. Zatím co boksíráky protahovaly čluny po jednom do Buckau, Děčín se na bunkrplace zauhloval a s plnými bunkry uhlí odplul do Buckau. Kapitán podle rozkazu od inspektora zapřáhl čtyři čluny a vyplul s nimi do dalekého Děčína.
Dopluli dobře. V Drážďanech se kapitán sešel se svou oma a Heinz, urostlý mladý muž se víc než po roce uvítal s rodiči a sourozenci. Samozřejmě, že maminka plakala štěstím. Táta si kluka zálibně prohlížel jaký už z něho je chlapák. Pýchou se za Heinze nadmul, když uslyšel, že Heinz je už na tom velikým parníku kormidelníkem, třebaže jenom druhým. Také sestřičky si na něho chtěly aspoň sáhnout. Po chvíli se ta nejmenší osmělila, "a Hanýsku cos nám přivez?" Zeptala se. Samozřejmě, že s prázdnou nepřijel. I v tom poválečném Německu, kde byla bída a hlad, přeci jenom z dávek pro posádky lodí něco ušetřil a nebo sehnal. Jako kouzelník vytahoval z kapes lízátka na špejli, pytlíček tvrdých bonbonů a další dětské dobrůtky. Pro nejstarší sestřičku vykouzlil dokonce zlatý prstýnek. Bůh ví kde k němu přišel. Z batůžku ještě vyčaroval několik ušetřených masových konzerv a dokonce i lahvičku jedlého oleje. Maminka mu děkovala, v té těžké době každý kousek jídla pro děti byl vzácný, ale i trošku hubovala. "Neměl by sis to utrhovat od huby, ty sám musíš hodně jíst, však ještě rosteš a sílíš, neměl by ses odbývat." Ale Heinz se jen smál štěstím, že je všechny zase vidí. "I nebojte se maminko, však já se nešidím. Až přijedu příště zase něco přivezu."
Potom se ho maminka starostlivě zeptala, "Hanýsku ty na té lodi zůstaneš už nadobro? To chceš celý život zůstat mezi těmi zlými Čechy co nás vyhnali z domova? Co když ti ublíží?" "Nebojte se maminko, neublíží," odpověděl Heinz, "šífaři jsou úplně jinací než lidi na březích. Kdo je šifr, ten je kamarád. A já tedy ze začátku v Děčíně ani na břeh chodit nemusím, i když česky umím. Kamarádi mi to, co budu potřebovat donesou. To abyste o mě neměla strach. No a později se uvidí. Však se zeptejte táty, je to starý kormidelník." Táta pokýval hlavou a dal mu za pravdu. "Nedělej si starosti Maríchen," konejšil maminku, "tady vidíš před sebou chlapa, který samostatně přežil ve zdraví konec války. Ten se o sebe dokáže postarat a když to bude potřeba tak o nás o všechny." Pak se obrátil na Heinze, "ty mi Heinzi slib, že do naši chalupy v Niedergruntu se nezajdeš ani podívat. Nikdy. Důležité věci pro nás máme všechny tady, dokonce i tvůj malý méďa tu na tebe čeká a pro věci nedůležité nemá smysl se dohadovat s novým majitelem chalupy a kazit si vzpomínky na šťastné dětství." Samozřejmě, že mu to Heinz slíbil a také to celý život dodržel.
Děčín s vlekem doplul do Loubí kde už na čluny čekal inspektor Vondřich s dispozicemi pro vykládku. Po doplutí do Děčína čekaly parník Duchcov velké změny. Kapitán Hülle byl jmenován inspektorem v Drážďanech za inspektora Waltera, který odešel do výslužby. Novým kapitánem byl jmenován Václav Vejlupek. I za stařičkého kormidelníka přišlo vystřídání a i on odešel do výslužby. Mistr strojník odešel na sesterskou loď Brna, na parník Mělník, kde se kompletovala německá posádka. Stroje i kotle převzal starší mistr Hubka. A konečně i Heinz přepakoval jako druhý kormidelník na parník Brno. Ku podivu ho neposlali na Mělník mezi německé plavce ale na Brno, parník silnější než Duchcov. Na něm několik let zaučoval začínající lodníky a plavčíky těžké práci na palubě vlečného parníku. V roce 1949 ve své dovolené a náhradním volnu absolvoval na německých lodích povinné cesty na Rýn a na přelomu roku 49-50 v Berlíně s úspěchem složil zkoušky plavecké způsobilosti. Tím se stal držitelem kapitánského patentu pro vnitrozemské vodní cesty Evropy, kde byly velké evropské toky a jejich přítoky jmenovitě uvedeny.
Na jaře roku 1950 napakoval Heinz jako první kormidelník na vlečný parník Praha. Ve své době to byla nejsilnější loď na řece Labi. Bylo mu dvacet dva let. Tam si vedl tak dobře, že o dva roky později byl pověřen velením vlečného parníku Děčín. Jako kapitán nikdy neváhal přispěchat na pomoc kterémukoli plaveckému kolegovi v nouzi, i za cenu rizika pro sebe a svou loď. Věřil natolik svému plaveckému umění, že jeho erudice a souhra jeho posádky vždy rizika překonala a nebezpečný manévr byl úspěšně završen a havarovaná, nasedlá nebo jinak poškozená loď byla zachráněna.

Éra páry na Labi v šedesátých letech dvacátého století skončila a Heinz se stal jedním z prvních kapitánů svého rejdařství, který vodil jeho velké, moderní motorové nákladní lodě po Rýně a všech ostatních vodních cestách Evropy. Byl posledním štajermanem Ehrlichova rodu z Niedergruntu ale také prvním a jediným kapitánem z nich. Dlouhá léta na něho vzpomínali a vzpomínají všichni, kterým kdy na řekách pomohl a i ti, které učil a naučil plaveckému řemeslu. Věřme, že rodu se bude dále dobře dařit přidávat další generace plavců v Kleinzschachwitz, jako se mu to po staletí dařilo v nedalekém Niedergruntu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama