Krása ticha.

18. června 2019 v 12:35 | Brabouk
Za starých časů, když ještě po Labi jezdily parníky, co za sebou táhly šňůru pěti, osmi či dvanácti naložených člunů, zažívali krásu ticha posádky všech těchto plavidel dvakrát denně. Tu první ráno při rozbřesku, kdy řeka jen velmi tiše šuměla kolem zakotvených plavidel. Ještě notně rozespalí plavci se vykolébaly ze svých kajut. Stále znovu mnohé z nich okouzlovala stuha řeky pod mírnými chuchvali ranní páry, louky a olšiny kolem řeky a to ticho jen sem tam narušené tichým šplouchnutím rybího ocasu. Byla ta chvíle opravdu jenom kraťoučká, záhy porušená hlasitým zurčením které produkovali sami chlapy stojící svorně u bortů svých plavidel.
Hned potom prořízlo ticho pronikavé zakvílení parní houkačky a ticho bylo pro celý den roztříštěné nadobro. Stále bylo slyšet syčivé oddychování parního stroje a nepřetržité dus, dus, dus koles jak jejich lopaty narážely na hladinu řeky. Teprve zas večer, když už se snášela noc a mnohdy už za černé tmy rachot kotevních řetězů ten nepřetržitý dusot ukončily. Jen ještě tu a tam narazilo vědro na provazu o bort lodi a pak už opět to kouzelné ticho narušovalo jen jemné šumění proudu řeky kolem bortů lodí.
Jinak na tom byli plavci plující se svým člunem samotíží po proudu řeky. Ti si užívali ticha po celý den až jim to někdy i šlo na nervy a schválně začali něčím rámusit. Člun plující samotíží pluje s proudem řeky a tak ani ten nešumí kolem jeho bortů. Člun se pohybuje v naprostém tichu, v kterém břehy po obou stranách mizí neslyšně vzadu a v dáli. Vídal jsem líbající se, či milující dvojice, nebo zahloubané čtenáře v odlehlých koutcích příbřežních luk kteří vůbec netušili jak se tichý šíf šine kolem nich a jak jeho posádka nechtíc prolomila jejich intimní zážitek v soukromí.
To všechno pominulo. Na moderních lodích není ticho nikdy. Ve dne i v noci tam stále bzučí, vrčí či klape nějaký elektrický či hydraulický pomocník posádky který ji spoří námahu a usnadňuje život.
Jen ty rána i večery nad řekou jsou stále tak krásná a kouzelná jako dřív ale už nejsou tak tichá. Kromě hlasů svoji lodi slyší plavci dnes i šum nedaleké dálnice, či železniční trati. Občas i zvednou hlavu vzhůru aby se podívali na půbodce zvuku nad svou hlavou.
Ticho je stále vzácnější a opravdu kouzelné ticho s jeho krásou se dnes už podaří najít jen málo komu a málo kdy. I když, co je to vlastně ticho? Pro moderního člověka i ten šum vzdálené a blízké civilizace který doléhá do jeho milovaného koutku je vlastně ticho, ticho kouzelné a ticho krásné, v ruce s dopisem nebo esemeskou od milované osoby, nebo s krásnou knihou na klíně v nerušené samotě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miroslav Skopal Miroslav Skopal | E-mail | Web | 18. června 2019 v 21:25 | Reagovat

Miluji vyprávění pamětníků, staré zašlé časy a jazyk té doby. Možná právě proto se na svém blogu snažím tuto historii oprášit a vtisknout jí nový kabát. Možná proto píšu "svého Saturnina" a archivuji sbírku svého otce. Vaše vyprávění a váš život jsou pozoruhodné. Miluji dálky, cestování, i když jsem díky okolnostem nikdy nikde daleko nebyl a stále o tom jen sním. Závidím vám a obdivuji vás zároveň. Děkuji, že v dnešní době ještě jsou lidé jako vy.

2 Brabouk Brabouk | E-mail | 5. července 2019 v 11:26 | Reagovat

[1]: Děkuji za hezký komentář. Vážím si toho od zkušeného blogera jako jste vy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama